Vzpomínky 21 letého Erwina Bartmanna na těžké boje na Seelowských výšinách
Po celou noc se země třásla těžkým dělostřeleckým bombardováním. Na každé mladé tváři již byly vidět vrásky strachu. "Nedělejte si starosti, bouchá to daleko od nás, aby nám to udělalo nějakou neplechu. Ivani ještě neví, že jsme tady" Ujistil jsem mladíky, kteří byli se mnou v bunkru. "Ale nebouchá to tak daleko, abych se cítil v bezpečí," dostalo se mi odpovědi od jednoho z rekrutů, jehož ramena se chvěla při každém výbuchu. "Je to starý lišák, už se vyzná," řekl rekrutům náborový důstojník. Cítil jsem, jak se mé rty změnily v nedobrovolný úsměv. Bylo divné o sobě slyšet jako o "starém lišákovi" v pouhých 21 letech. Avšak obavy mladíků jsem chápal. Měl jsem stejné, když jsem poprvé překračoval Dněpr pod vedením Unterscharführera Nowotnika. "Lehnout a trochu se prospětě," řekl jsem až otcovsky.
Foto: Erwin Bartmann | archiv Erwina Bartmanna
Depresivně šedým úsvitem se šířil signál k palbě sovětských 120mm minometů, které v dalších okamžicích zasypaly naše zákopy. Jeden z granátů bouchl opravdu blízko a já v obličeji ucítil ocelové střepinky. Když jsem se skrčil zpět, uviděl jsem, že na mě rekruti koukají jako na samotného ďábla. Teprve potom jsem ucítil teplé potůčky krve, které mi stékaly po tvářích. Můj strážný anděl byl opět se mnou. Žádná ze střepin mi nevlétla do oka a ty, které se mi zaryly do tváře šly, snadno vyndat.
Foto: Sovětské dělostřelectvo pálí na německé pozice v oblasti Seelowských výšin | Bundesarchiv
Po skončení minometné palby zase zákopy ožily našimi přilbami, když někdo zakřičel a ukazoval k silnici Frankfurt - Mullrose. Na jihu se k nám blížila skupina tanků T-34. Vytáhl jsem dalekohled, zaostřil a málem se mi obrátil žaludek. Na tancích byly přivázány ženy a děti. I z té dálky jsem na nich viděl neuvěřitelný strach a slyšel jejich nářky. "Co budeme dělat?," zakřičel na mě jeden z mých kulometčíků, v jehož chlapecké tváři se zrcadlil strach a zmatená agonie. Jeden z chlapců stres nevydržel a vypálil dávku, čehož se chytli i ostatní. "Zastavte palbu! Rozhodnutí musíme nechat na velitelích," rozkázal jsem a se zaťatými zuby jsem čekal na rozkaz. Po krátké ale vášnivé debatě důstojníci nechali tanky v klidu a já si ani nepředstavoval, co by se s těmi civilisty stalo, kdybychom zahájili palbu. Teď jsme již všichni uvěřili historkám, že rusové svými tanky přejížděly celé zástupy prchajících civilistů z východního Pruska. Ruská letadla mezitím zaútočila kulomety na naše zákopy. Po ujištění, že jsou všichni rekruti schovaní, jsem si oddechl, neboť jsme neměli žádnou ztrátu na životech.
Foto: Příslušníci Waffen-SS v oblasti Seelowských výšin | Bundesarchiv
Brzy odpoledne jsme uviděli ruský pěchotní sbor, jak se připravuje k útoku. "Neboj se bajonetů, postaráme se, aby se tak blízko nedostali," uklidnil jsem jednoho z mladých kulometčíků, se kterým jsem sdílel zákop. Mezi rekruty byl cítit strach a nervozita. Nakonec se rusové odhodlali k útoku. Ihned jsme je zasypali sprškou z našich kulometů a střely odrážely jeden útok za druhým. Moji dva kulometčíci si vedli skvěle a náš sektor jsme nakonec ubránili. Díky mým zkušenostem z Východní fronty jsme měli jen dva padlé. Jednoho jsme pohřbili na hřbitově v Lichtenbergu, toho druhého nedaleko místa, kde padl.
Další ruský útok už byl drsnější. Rusové našli mezeru v našich liniích, proto četa Untersturmführera Gessnera opustila úkryt v lesíku a vrhla se s kopce dolu před nás, aby zacelili díru v linii. Bohužel, vojáci si vybrali pozici příliš blízko nepříteli a daleko od nás, takže jsme jim nemohli poskytnout účinnou kulometnou podporu. S úmyslem mu pomoci jsem vyzval ostatní k útoku a vyrazil jsem za Gessnerem. Po cca 500 metrech jsme se dostali pod silnou palbu ručních zbraní. Byl jsem vyděšen, jak blízko Rusové jsou a vtom jsem uviděl Gessnera, jediného živého, jak klečí na kolenou s pistolí v ruce a míří si na spánek. Pak jsme uviděl obláček kouře a Gessner se sesunul na stranu. Jeho odvaha ho nezklamala.
Vyrazili jsme zpět k našim liniím, kde jsem nalezl naše rekruty přesně na stejném místě, jako byli před výzvou k útoku. "Kdybyste vyrazili s námi, mohli jsme Untersturmführera Gessnera zachránit," křičel jsem naštvaně na mladíky, ale dostalo se mi jen laviny omluv a výmluv, které měly ospravedlnit jejich nečinnost. Noc proběhla v klidu."
Foto: Současný pohled od Seelowských výšin přes řeku Odru | Wikimedia Commons
Erwin Bartman se narodil 2. prosince 1923 v pruském Schlochau, dnes Czluchow na severu Polska. Byl nejmladší ze čtyř bratrů, z nichž dva zemřeli ještě v dětství. Za lepším životem se v roce 1927 přestěhovali do berlínského okresu Friedrichshain. V roce 1941 se dobrovolně přihlásil do 1. Divize Waffen SS "Leibstandarte Adolf Hitler" a bojoval na Východní frontě, kde byl vážně raněn v bitvě u Prochorovky. Po zotavení figuroval jako instruktor kulometčíků Hitlerjugend v Alt Hartmansdorfu, východně od Berlína. Další akce se dočkal v dubnu 1945 na Seelowských výšinách. Erwin později padl do britského zajeti a pobýval v Anglii a ve Skotsku. Propuštěn byl v prosinci roku 1948. Jelikož se nemohl vrátit do sověty okupované části Berlína, zůstal v Edinburghu a pracoval jako pekař. 5. listopadu 1955 získal britské občanství a oženil se se svou skotskou přítelkyní, se kterou vychoval jednoho syna. Zemřel 14. září 2012, tři měsíce před osmdesátými devátými narozeninami.
Foto: Sovětský památník na Seelowských výšinách | Wikimedia Commons
Výše uvedený úryvek jsem přeložil z knihy Erwina Bartmanna "Für Volk und Führer", která se nedočkala českého překladu.