EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Příběh z 2. světové války: Německá vzpoura ve vězeňském táboře Bowmanville

 08. 10. 2020      kategorie: Vojenská historie      0 bez komentáře

Bowmanvillský zajatecký tábor ležel v krásné krajině, pěkný kus od města, podle kterého získal své jméno, v provincii Ontario, Kanada (cca 75 km od Toronta). Původně to byl od roku 1927 víceméně převýchovný tábor pro nezvladatelné chlapce . V roce 1941 ji však změnili na zajatecký tábor Camp 30, pro zejména důstojníky, a to všech složek německých branných sil - Wermachtu, Luftwafe i Kriegsmarine. Obyčejných vojáků v něm byla menšina. Němečtí zajatci sem byli převezeni z Anglie, které v té době stále ještě hrozila invaze. Jedním ze zajatců, který se do něj dostal, byl korvetní kapitán Burkhard Freiherr von Müllenheim-Rechberg, velící zadního stanoviště řízení dělostřelecké palby na Bismarcku (v době jeho potopení). Ten ve své knize "Příběh bitevní lodi Bismarck" (v roce 2020 vydalo nakladatelství Omnibooks) popisuje události, které tenkrát jako očitý svědek zažil.

bow_TIT
Foto: Původně to byl od roku 1927 víceméně převýchovný tábor pro nezvladatelné chlapce . V roce 1941 ji však změnili na zajatecký tábor Camp 30, pro zejména důstojníky, a to všech složek německých branných sil - Wermachtu, Luftwafe i Kriegsmarine. | Wikimedia Commons

Pro lepší ilustraci začněme nejprve hrubým popisem samotného zajateckého tábora a podmínek v něm. Ty byly, dá se říci, luxusní. Němečtí zajatci v táboře měli výborné podmínky k životu, v podstatě jedinou jejich vězeňskou povinností byly dva denní nástupy k přepočítání stavů. Jinak měli k dispozici studovny, tělocvičny, krytý vyhřívaný bazén, několik hřišť (v zimě i hokejové), další sportoviště jako třeba tenisové kurty, dokonce se v zimě mohli vydávat i na běžkařské tůry po okolí tábora, samozřejmě za přítomností strážců. V táboře měli zajatci také dílny, kde mohli kutit. V rámci těchto aktivit měli zajatci volný přístup k různému nářadí jako jsou nože či sekyry, jen je museli do určité hodiny vrátit.

Psali jsme: Židé mu přezdívali Panenka. Ve skutečnosti byl Kurt Franz sadistickým postrachem Treblinky

Vězni dostávali slušný žold, za který si v kantýně mohli koupit různé pochoutky, mohli si objednat knihy či předplatné novin a časopisů. Přestože bylo německé vedení tábora zpočátku proti tomu, tak někteří důstojníci prosadili možnost studovat v táboře. K tomu měli dostatek literatury jak v angličtině, tak i v němčině - dodali jim je charitativní organizace. Sám Müllenheim v táboře vystudoval šest semestrů práva, později po válce získal diplom a dlouhá léta působil v diplomacii jako konzul v několika státech, včetně Kanady. Mnozí z vězňů byli kovaní nacisté, kteří ovládali táborovou radu a byli schopni těm, kteří by mluvili proti Hitlerovi, rázně zakročit (včetně zabití spoluvězně). Tábor hlídala kanadská Veteránská garda, složená ze záložníků, kteří pro svůj věk nebyli určeni do válečných akcí.

Camp_30_-_Bowmanville_5
Foto: Tábor pro válečné zajatce v Bowmanville v roce 2011 | Wikimedia Commons

Problémy nastaly v říjnu 1942, kdy po neúspěšném vylodění kanadských a britských jednotek u Dieppe skončilo mnoho útočníků v německém zajetí. Hitler následně rozhodl, že od té chvíle všichni britští a kanadští vězni budou mít přes den na rukou želízka. Británie a Kanada reagovaly obratem tím, že totéž nařídili u zajatců z řad Wermachtu (pilotů a námořníků se to netýkalo). Táborová rada, složená z německých zajatců, se však rozhodla, že se tomuto nařízení vzepře. V den, kdy se popré mělo přistoupit k poutání, se vězni zabarikádovali ve svých ubikacích.

Psali jsme: "Romeo a Julie" ze Sarajeva - příběh opravdové lásky na pozadí Bosenské války za nezávislost

Veteránská garda následně povolala posily ze svých řad, avšak vojáci museli odevzdat ostrou munici, takže pacifikovat vzbouřence šli vyzbrojeni pouze pendreky a basebalovými pálkami. Nejprve se vydali dobýt budovu s kuchyní a jídelnou, která byla hned u brány tábora a kde se zabarikádovali zejména obyčejní vojáci, kteří (narozdíl od důstojníků) bydleli v barácích a ty se bránit nedaly. Zajatci pomocí stolů zatarasili dveře i okna. Vyzbrojeni byli hokejkami a dalším sportovním náčiním, naběračkami, utrženými nohami od stolů a klacky. Když se vojákům pomocí beranidla podařilo prorazit do oken pár otvorů, tak kromě vzájemného mlácení se po hlavách se zajatci navíc zmohli na házení nádobí a sklenic s marmeládou. Po čase však obránci kapitulovali.

Další na řadě byla jedna z budov důstojníků, kteří se zabarikádovali hlavně ve sklepních prostorech. Vojáci přitáhli od hydrantů hadice a (stejně jako tehdy naše výsadkáře v kryptě) se snažili sklep vytopit. Na tento akt stačilo jen pár chlapů, zbytek útočníků vylomil dveře od německého skladu v přízemí, kde byly uskladněny vojenské hodnostní označení, vyznamenání poslaná z Německa a pivo. Medaile byly velmi rychle rozkradeny a pivo promptně vypito, takže se gardisté dostali do nálady. Když pak po čase kapitulující němečtí důstojníci ze zaplaveného sklepa odcházeli, gardisté vytvořili uličku a mlátili je po zádech. Kapitán Brent, technický správce budov v táboře, je s viditelným uspokojením svou důstojnickou hůlkoumlátil přímo po hlavě. To mu němečtí zajatci nezapoměli a varovali ho, aby se jim neukazoval na očích.

120702345_10223698946280972_4038831122894560522_o
Foto: Současný letecký pohled na tábor | realmofhistory.com

Druhý den se vyjednávalo o kapitulaci zbytku zabarikádovaných zajatců. Kapitán Brent se navzdory německým varováním sám vydal obhlédnout stav zabarikádovaných budov. Zajatci ho však zahlédli a několik z nich rychle vyběhlo z budovy, kapitána následně odchytli a začali mi dávat co proto. Strážný z věže vše zaznamenal a vypálil po útočnících tři rány z pušky. Jednomu z útočníků, zajatci Volkmarovi Koenigovi, prostřelil stehno.

Protože první den byl postup Veteránské gardy příliš pomalý, kanadské úřady si na druhý den povolaly opravdové vojáky - nedaleko byl totiž výcvikový tábor kadetů Commandos. Ti se vrhli do útoku třetí den a přestože se obránci tvrdě bránili, postupně kapitulovala jedna budova za druhou. Podle Müllenhemia bylo celkem zraněno 38 kanaďanů a 44 obránců.

Perličkou na tom vše je, že když pak po výše uvedené vzpouře proběhlo první nasazování pout, tak se zjistilo, že je lze velmi snadno rozlomit. Kanaďané proto následně objednali bytelnější pouta, jenže ty šly zas prozměnu snadno vyháčkovat a vězni si je tak často sami sundavali a nasazovali si je až těsně před večerním oficiálním sundáním ze strany věznitelů.

Článek byl s laskavým svolením autora převzat ze skupiny Historie válek

CENOVÉ BOMBY (551)

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací