Obrázky z nedávného nasazení amerického A-10 „Ares“ a informace o přesměrování laserově naváděných raket APKWS II do operací na Blízkém východě znovu otevřely otázku: dá se relativně starý, zato odolný bitevní stroj A-10 Thunderbolt II proměnit v efektivního lovce kamikaze dronů typu Shahed a pomoci tak Kyjevu vyřešit jeden z nejtrvalejších problémů ruské kampaně?

Foto: A-10 Thunderbolt II v letu s plnou výzbrojí | Wikimedia Commons / Public domain

Princip je jednoduchý a lákavý: A-10 disponuje dlouhým vyčkávacím časem v oblasti, příznivou manévrovatelností při nízkých výškách a nosností, která dovoluje převážet početné zásobníky 70mm laserově naváděných raket APKWS II. Tyto levné, přesné střely s poloaktivním laserovým naváděním se v posledních měsících ukázaly jako efektivní a výrazně levnější alternativa k drahým řízeným střelám vzduch–vzduch, když jsou upraveny pro likvidaci pomalu a nízko letících cílových dronů.

Psali jsme:Neviditelní strážci: Laserová obrana a její skryté možnosti

Výhody tohoto přístupu jsou zřejmé. A-10 může dlouho setrvat nad chráněnými městy nebo infrastrukturou, kde je potřeba aktivní obrana proti rojům dronů; může nést desítky APKWS II s vysokou pravděpodobností zásahu a provozní náklady jedné takové rakety jsou zlomkem ceny moderních AMRAAMů nebo jiných plnohodnotných střel vzduch–vzduch. Pro Ukrajinu by to znamenalo levné a relativně rychlé zvýšení kapacity proti dronům v místech, kde pozemní PVO selhává. Ale realita nasazení A-10 v roli „drone hunter“ není bez zásadních omezení.

Největší slabinou A-10 v této roli je deficit palubních senzorů vhodných pro autonomní vyhledávání a sledování malých, pomalu letících dronů. A-10 nemá výkonný palubní radar ani moderní infračervené cílovací systémy na úrovni těch, kterými disponují vrtulníky AH-64 nebo specializované stíhačky s AESA radary. To znamená, že pilot by v ideálním scénáři musel být navedován externími prostředky — radarovými datalinky, pozemními nebo leteckými řídicími stanovišti, případně AWACS — a musel by si cíl vizuálně potvrdit, často při nočních operacích za pomoci NVD a laserového navádění.

„Bez spolehlivého datového propojení na ukrajinský systém včasného varování a řízení letových prostředků je A-10 v této roli poloviční řešení,“ konstatuje anonymní analytik evropského obranného centra. „Musíte umět A-10 dovést přesně do oblasti, ukázat pilotovi cíl na obrazovce a pak umožnit laserové osvícení. To technicky i organizačně není triviální, ale není to ani nepřekonatelné.“

Druhý zásadní problém představuje protivzdušná obrana. Tradiční hrozby pro A-10 — systémy S-300, S-400 a palebné prostředky středního dosahu — činí jeho nasazení v zónách blízkých frontě vysoce rizikovým. V západní, relativně méně ohrožené části Ukrajiny by však mise ochrany měst a infrastruktury mimo přímý dosah ruských SAM mohla být realistická. V takovém prostoru by A-10 operoval ve spojení s pozemními a mobilními PVO (Patriot, NASAMS apod.), které by kryly vybrané koridory a objekty.

Psali jsme:Vysoce chráněná kolová obrněná vozidla BOXER 8x8

Psali jsme:Evropská autonomie začíná v Kyjevě: Přenos technologií jako zbraň budoucnosti

Psali jsme:Česká republika po Haagu: Z pasivního člena k odpovědnému spojenci?

Třetí výzvou je pilotní výcvik a taktika. Efektivní nasazení A-10 s APKWS II pro lov dronů vyžaduje specializovaný výcvik — jak v identifikaci a vizuálním zachycení malých cílů, tak v přesném určení momentu pro vypálení laserově naváděných raket. To zahrnuje i integraci s pozemními řídicími prvky a teoretické i praktické „spojení“ s ukrajinskými systémy detekce. „To není něco, co za měsíc vyřešíte. Potřebujete instruktory–piloty, opakované cvičení a interoperabilitu,“ upozorňuje anonymní bývalý pilot bitevních letadel.

Logistika a politická kalkulace hrají rovněž roli. Dodání A-10 Ukrajině by vyžadovalo rozsáhlé rozhodnutí: létající platforma by musela být osazena kompatibilní výbavou, pilotům a obsluhám by mělo být zajištěno bezpečné operační zázemí a stanoven předávací režim. Nasazení amerických letadel nad ukrajinským územím by navíc znamenalo významný politický krok, potenciálně eskalující konflikt — a to je důvod, proč je varianta přímého předání strojů Kyjevu dlouhodobě považována za nepravděpodobnou.

Alternativou, která se v diskusích často objevuje, je nasazení A-10 ze spojeneckého, nikoli z ukrajinského leteckého prostoru — průběžné hlídky z bezpečnějších základen v Polsku či Rumunsku, vedené v rámci spojeneckých misí s jasným mandátem. Taková řešení však narážejí na pravidla angažmá, riziko střetu a komplikace s dosahem i dobyhledem.

Konečně je tu ekonomický aspekt: APKWS II představují výrazně levnější způsob likvidace Shahedů než plnohodnotné střely vzduch–vzduch, ale i tak jde o spotřebu munice, která se musí udržovat. Pokud by A-10 operoval permanentně, bylo by třeba řešit zásobování, údržbu i nahrazování ztrát.

Závěrem: kombinace A-10 a APKWS II nabízí technicky proveditelnou a nákladově efektivní možnost zvýšení obrany proti kamikaze dronům, zejména v prostorech s relativně slabším pokrytím protivzdušnou obranou. Nejedná se však o zázračný prostředek, který by samostatně „vyřešil“ problém Shahedů. Úspěch závisí na třech pilířích: interoperabilitě senzorů a datových sítí, vyškolených pilotních posádkách a pečlivém plánování operačních zón mimo silné ruské PVO. Pokud bude někdo ochoten investovat do těchto prvků — technických i politických — může se A-10 s APKWS II stát významným doplňkem ukrajinské protidronové obrany. Bez této komplexní podpory však zůstane jen zajímavým, ale omezeným experimentem.

Zdroj: kyivpost.com