Půl století žil jako obyčejný penzionovaný makléř z anglického maloměsta. O tom, že jednou v životě zorganizoval záchranu stovek dětí před jistou smrtí, nevěděla ani jeho vlastní žena. Pravda vyplavala na povrch náhodou – a v přímém přenosu britské televize se z ní stal jeden z nejsilnějších okamžiků v dějinách vysílání.

Foto: Nicholas Winton | War History Online / Open Source

Telefonát, který změnil všechno

V prosinci 1938 se devětadvacetiletý londýnský burzovní makléř Nicholas Winton chystal na lyžařskou dovolenou ve Švýcarsku. Místo toho ho zastihl telefonát od přítele Martina Blakea, který právě pomáhal v Praze uprchlíkům prchajícím před nacisty ze Sudet – a potřeboval pomoc. Winton, syn německo-židovských přistěhovalců do Británie, přijel do Prahy a další dva měsíce strávil probíráním se hromadami žádostí o emigraci a jejich vyplňováním způsobem, který by prošel jak německými, tak britskými úřady.

Závod s časem

Zatímco pozornost mezinárodní veřejnosti mířila hlavně k záchraně dětí z Německa a Rakouska, na Československo v tu chvíli téměř nikdo nemyslel. Winton se rozhodl to napravit – v podstatě sám prakticky z ničeho vybudoval organizaci, která postupně vypravila osm vlaků s dětmi, převážně židovského původu, z Prahy do Británie. Sháněl pěstounské rodiny, které se o děti po příjezdu postarají, přesvědčoval britské úřady k vydání vstupních víz a značnou část nákladů financoval z vlastní kapsy. Mezi březnem a srpnem 1939 se mu takhle podařilo zachránit 669 dětí.

Vlak, který nikdy nevyjel

Devátý transport, naplánovaný na 1. září 1939, s 250 dětmi na palubě, se už vypravit nepodařilo – přesně ten den totiž Německo napadlo Polsko a hranice se uzavřely. O osudu žádného z těchto dětí se od té doby nikdy nic nezjistilo. Winton si vinu za to, že se mu nepodařilo zachránit i je, nesl podle svých vlastních slov po zbytek života.

Mlčení, které trvalo půl století

Po válce, kterou sám strávil jako řidič sanitky a později jako příslušník RAF, se Winton k tématu už nikdy nevrátil. Neřekl o tom prakticky nikomu – ani vlastní ženě Grete, se kterou se vzal v roce 1948. Celá záchranná akce zůstala jeho osobním tajemstvím po téměř padesát let, dokud v roce 1988 Grete na půdě jejich domu nenašla starý šanon plný jmen dětí, fotografií a dopisů od zoufalých rodičů. Teprve tehdy se dozvěděla, co její manžel kdysi dokázal.

Moment, který se zapsal do dějin televize

Příběh se dostal k producentům populárního pořadu BBC That's Life! moderovaného Esther Rantzenovou. Wintona pozvali do studia, ale posadili ho záměrně mezi dvě neznámé ženy, ne vedle jeho manželky. Až během natáčení vyšlo najevo proč – obě ženy patřily mezi děti, které kdysi jako malé zachránil, dnes už dospělé. Poté, co Rantzenová divákům vysvětlila, co přesně Winton před padesáti lety udělal, se obrátila přímo k publiku ve studiu: „Je dnes v našem publiku někdo, kdo vděčí Nicholasi Wintonovi za svůj život? Pokud ano, mohl by prosím povstat?" Kolem sedmdesátidevítiletého Wintona, který netušil, co se chystá, se postupně zvedlo přes třicet lidí – dospělých mužů a žen, které jako děti kdysi zachránil a se kterými se od té doby nikdy nesetkal ani nevěděl, co se s nimi stalo. Winton, viditelně dojatý, si otíral slzy.

Odkaz

Wintonovi se dostalo ocenění jak v Británii, kde byl povýšen do rytířského stavu, tak v České republice, kde obdržel Řád Bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání. Podle odhadů dnes žije až šest tisíc potomků dětí, které díky němu přežily válku. Jeho příběh zpracoval slovenský režisér Matej Mináč v dokumentu Síla lidskosti (2002) a později i celovečerní film Jeden život (2023) s Anthony Hopkinsem v hlavní roli. Sám Winton až do konce života zůstával nezvykle skromný – na otázky, proč o svém činu tak dlouho mlčel, běžně odpovídal jen: „Proč z toho děláte takovou vědu? Jenom jsem trochu pomohl. Byl jsem ve správnou chvíli na správném místě." Zemřel 1. července 2015 ve věku 106 let.

Jméno Nicholase Wintona dnes nese pražské nádraží, ze kterého jeho vlaky kdysi vyjížděly, i socha na jeho prvním nástupišti – zobrazuje ho, jak drží za ruku jedno z dětí, které tehdy zachránil.

Zdroj: War History Online