Je známo, že zlaté časy pro tento druh konfliktů nastaly ve 20. století, především za první a druhé světové války. Velmistry v daném „boji“ se stali v té době především Stalin a Goebbels. Dnes velmi známým příkladem takového „boje“ bylo utajování a „nasazení“ celé řady „dezinformací“ o přípravě, stanovení data a místa velké vojenské operace - Dne D (vylodění Spojenců v Normandii ). 

Obecně se říká, že země ovládané totalitními režimy měly a mají v oblasti informační války největší zkušenosti. Ale tradiční „demokracie“ v západních zemích v tomto směru nikdy moc nezaostávaly. Naopak, dnes bychom mohli spíše říci, že žijeme v této válce již nepřetržitě a lež a tvrzení, že "černá je bílá", je pevnou součástí politického života dnešních západních demokracií stejně, jako např. u Číny či Ruska. Jednou z typických fake news svojí doby byly „zprávy“ o tom, co se vlastně stalo v březnu 1969 na řece Ussuri při pohraničním konfliktu mezi SSSR a ČLR.

Běžně se „šuškalo“, že na řece Ussuri byl ostrov, o který se přely jak SSSR, tak Čína.  Nakonec o něj vypukly boje a Sovětský svaz ve snaze zamezit jejich eskalaci použil v daném konfliktu nějaké své tajné zbraně, nejčastěji se šeptalo, že šlo o vysokovýkonná laserová děla či jakési paprskové, ultrazvukové či infrazvukové zbraně, kterými likvidoval útočící čínské vojáky a dokonce i celé jejich tanky. Prý tam byly poprvé použity i obrněné transportéry BMP-1. A že jeden z malých písečných ostrovů v řece, o který se také bojovalo, byl zničen nějakou zbraní geofyzikálního charakteru, která ho vymazala z map i povrchu země.

Psali jsme:Neznámý generál František Králíček: Vynikající velitel během polsko-ukrajinské a polsko-sovětské války

Foto: Běžně se „šuškalo“, že na řece Ussuri byl ostrov, o který se přely jak SSSR, tak Čína. Nakonec o něj vypukly boje a Sovětský svaz ve snaze zamezit jejich eskalaci použil v daném konfliktu nějaké své tajné zbraně, nejčastěji se šeptalo, že šlo o vysokovýkonná laserová děla či jakési paprskové, ultrazvukové či infrazvukové zbraně, kterými likvidoval útočící čínské vojáky a dokonce i celé jejich tanky. | Wikimedia Commons / Public Domain

Občas se objevovaly i sofistikovanější „odborné“ zprávy typu: V 08:40 ráno 15. 3. 1969 se po dělostřelecké přípravě na sporném ostrově vylodilo nejméně 200 sovětských vojáků s 35 tanky a dalšími 25 obrněnými transportéry. Číňané odpověděli mohutnou dělostřeleckou palbou…“

Jaký měly tyto fake news tuhý kořínek jsem zažil na konci 70. let minulého století, kdy jsem jako voják základní služby narukoval. Dostal jsem se k útvaru, který tehdy zajišťoval jako RTZ velitelství čs. vojenského letectva, dislokované v Hradci Králové. A protože jsem měl zkoušku vojenského promítače, byl jsem občas v této roli použit v posádkovém kině. Takže jsem také promítal „tajné“ informační filmy ze SSSR, které ukazovaly kromě například zkušebních výbuchů sovětských atomových bomb a jejich svržení z Il-28(!) i „dokument“ o tom, co se dělo na Ussuri v roce 1969. Filmy byly určené jen pro načálstvo, ale někdo to promítat musel. Z promítací kabinky jsem viděl první BMP-1, výbuchy dělostřeleckých granátů u trati transsibiřské magistrály, a velká vznášedla, která na filmu záhadně pálila po útočících Číňanech snažících se na vorech překonat řeku. A přiznávám, věřil jsem tomu.

Někdy těsně před rokem 2010 se ale konečně otevřely ruské archívy a cenzura v Rusku také přestala sledovat a kontrolovat pamětníky. Hlavně bývalí vyšší důstojníci přímo se účastnící bojů na Ussuri svá autentická vzpomínání začali zveřejňovat v místním lokálním tisku. Toho si všimlo několik zahraničních novinářů, dokonce i u nás, a začali pátrat cíleněji. Jejich snažení přineslo zajímavé články v tisku a dokonce knížky s téměř neuvěřitelnými, ale ověřenými informacemi. Ale vzápětí se ukázalo, že historie stará více než 40 let už najednou nikoho nezajímá. Knížka plná faktů a skutečností nazvaná Tajná zbraň na Ussuri zcela zapadla, a na internetu se skutečné informace stále mísí s fámami a fantastickými dohady. Fámy vedou tak 3 ku 1.

Psali jsme:Německá špionáž československého pohraničního opevnění

Podle dnes známých informací na straně SSSR v bojích na Ussuri padlo nebo bylo zabito v zajetí 58 pohraničníků a vojáků, na čínské straně údajně asi 6000 vojáků, příslušníků Rudých gard a tzv. zemědělských divizí chung-wei-ping, rusky nazývanými „chunvejbini“. Čínské ztráty padly na vrub použití tehdy zcela nové sovětské zbraně, salvového raketometu BM-21 Grad. Čínská strana o tom dodnes mlčí, pouze ve vojenském muzeu v Pekingu vystavuje ukořistěný sovětský tank T-62.

Průběh tohoto konkrétního konfliktu, kdyby neměl tak tragické následky, by se dal popsat jako burleska nebo absurdní komické představení. Probíhal na ostrově Damanskij a v nejbližším okolí na řece Ussuri na ruském Dálném východě (cca 200 km jižně od Chabarovska). Podle starých smluv ještě mezi Čínou a carským Ruskem vedla hraniční čára mezi oběma zeměmi po břehu řeky na čínské straně a celá řeka patřila Rusku, což znamenalo výhradní právo rybolovu i s právem plavby jen pro SSSR. Stalin tuto dohodu z carských dob považoval za platnou i ve 20. století. To se ale Maovi koncem 50. let nelíbilo, a postupně začal na SSSR nárokovat nejen vedení hranice středem toku řeky, jak bylo tehdy již všude jinde ve světě pravidlem, ale vznesl i řadu územních požadavků za stávající tehdy 6400 km dlouhou společnou hranicí, především na Dálném východě a v Kazachstánu. Od slov na mítincích přes stále ostřejší politické úvodníky došlo až na výtržnosti včetně agresivního napadání sovětských občanů v Číně, a dokonce i k napadení velvyslanectví SSSR v Pekingu „rozhořčenými čínskými studenty“ při demonstracích proti „revizionistické a sociálimperialistické politice kremelské kliky“. Čínská policie tehdy jen přihlížela. Tato protisovětská čínská kampaň vyvrcholila na přímý pokyn vedení Číny vyhlášením 200km dlouhého příhraničního pásma na řece Ussuri jako uzavřené zóny – přední linie obrany Číny s výjimečným stavem. Tato kampaň vyvrcholila 25. ledna 1969, kdy byl čínským vedením vydán rozkaz k „odvetným vojenským opatřením“ v oblasti ostrova Damanskij „v síle tří rot“.

Číňané v té době zvětšovali své vojenské a ozbrojené síly na hranicích se SSSR velkým tempem. Přesunuli postupně ke hranici na Ussuri tzv. „pracovní armádu“, jejíž příslušníci byli něco jako u nás PTP s tím rozdílem, že zároveň velmi usilovně cvičili se zbraněmi. Doplňovali ji tzv. „kádrovými oddíly“, což byli vybraní fanatičtí dobrovolníci, kteří se mimo jiné starali i o osvětu v „pracovní armádě“ a správné používání Rudých knížek citátů předsedy Maa.

Počet provokací čínské strany na hranicích se SSSR tehdy strmě vzrůstal. Jestliže v roce 1960 oficiální údaje udávaly cirka 100 narušení hranic z čínské strany, v roce 1962 už to bylo na celé hranici přes 5000 registrovaných provokací. A v letech 1964 – 68 zorganizovali čínští pohraničníci jen na území Dálněvýchodního pohraničního okruhu (Ussuri a okolí) více jak 6000 provokací, kterých se zúčastnilo na 26 000 lidí.

Zpočátku šlo o provokace typu překročení hranic čínskými jednotkami tzv. zemědělských divizí, kteří na ruské straně lovili zvěř, kosili trávu, sušili sena či pásli dobytek a vše, co takto získali, odtransportovali na čínskou stranu. Po zemědělských divizích se na hranicích objevily stovky čínských rudých gardistů pokřikujících na ruské pohraničníky z megafonů různá hesla, na což ruská strana odpovídala stejně, dokonce v čínštině. Při slovních „přestřelkách“ rudí gardisté pak začali vnikat na ruské území a začalo docházet k prvním fyzickým potyčkám, když pohraničníci vytlačovali Číňany zpátky na jejich území.

Ruská strana také posilovala, pohraničníci byli od roku 1968 vybavováni novou technikou a zbraněmi, dostali například do výzbroje poprvé těžké kulomety, protitankové granátomety a pro přepravu obdrželi tehdy zcela nové kolové obrněné transportéry BTR-60. Ale až příliš běžný každodenní šlendrián v sovětské armádě a obavy z důsledků vlastní iniciativy bez posvěcení „shora“ celý proces osvojení nových zbraní velmi zpozdily a samotný výcvik s nimi postupoval příliš pomalu.

Mezitím Číňané naplánovali konečně svůj hlavní provokační útok údajně pod kódovým názvem „Odplata“. Čínské vedení požadovalo na své armádě nějaký hmatatelný úspěch a potvrzení „útoku Rusů“ na čínské území, toužilo po tom především z propagandistického hlediska. Proto hlavní úkol čínských vojáků bylo získat „důkazy“ o sovětské provokaci. Údajně plán nepočítal se stálým záborem sporného ostrova Damanskij, naopak připravoval i pozice pro včasné stažení útočících vojáků zpět. Zato na nedalekém vršíčku Hunsy na čínské straně hranic bylo vybudováno pozorovatelské stanoviště náčelníka štábu vojenského čínského podokruhu a pro velitele celé akce, čínského zástupce velitele vojenského podokruhu. Plán provokace schválil generální štáb Čínské lidové armády 19.2.1969 a poslal ho ke schválení po „stranické linii“ výš. Schválení přišlo obratem.

Střety začaly ale již dříve, když v létě 1968 čínští „zemědělci“ přepluli na ostrov, kde demonstrativně sušili seno. Pohraničníci SSSR na ostrově zavedli proto strážní směny. Další etapa čínských provokací nastala podle schváleného plánu „Odplata“ v zimě, když řeka zamrzla. Po ledě začali na ostrov přecházet čínští rudí gardisté s transparenty a megafony. Ruští pohraničníci je vzápětí začali vytlačovat zpět na čínský břeh. Zpočátku Číňani utíkali, sotva se sovětští pohraničníci objevili. Ale Číňani se vraceli hned, jak pohraničníci odjeli. Začaly se pak stupňovat slovní přestřelky, nadávky a vyhrožování. Obě strany vládly ruštinou i čínštinou velmi dobře. Sovětští pohraničníci začaly z ostrova a okolí vytlačovat čínské gardisty fyzicky a kontaktně (!). Číňani se začali bránit vytlačování transparenty a tyčemi, pohraničníci opláceli zbraněmi, které používali jako kyje. Pak došlo na pěstní souboje a používání lopat, železných tyčí a podobných improvizovaných ručních zbraní. Koncem února 69 už nebyl jediný příslušník ruského pohraničního útvaru, který měl na starosti i ostrov Damanskij, který by nebyl pěstními souboji poznamenán třeba rozbitým nosem či monoklem pod okem. Ale fyzicky silnější Rusové zatím vždy dokázali Číňany zahnat, i za cenu velké rvačky. Obě strany začaly nosit zbraně i s náboji, zatím je ale nikdo nepoužíval. Pak došlo k první tragédii, Číňané zajali dva ruské pohraničníky a odvlekli je na čínský břeh. Jednoho umučili hned, druhého údajně vozili v kleci po čínských městech a veřejně ho bili na náměstích. Jeho tělo později vrátili sovětské straně a pitva bohužel potvrdila soustavné mučení. Podle vzpomínek jednoho z pohraničníků pak Sověti jako odvetu při dalším pěstním souboji těžce zranili tři Číňany, které si Číňané odtáhli na svoji stranu a kteří zřejmě poté zemřeli. Ale k zásadní eskalaci stále ještě nedocházelo.

Čínská strana vždy tvrdila, že provokace zahajují jen Rusové, a oni jen pracují na svém území jako zemědělci. Ale v okamžiku, kdy pěstní souboje stále čínská strana prohrávala, rozhodlo velení čínské armády nasadit do rvaček na hranici speciálně vycvičené vojáky pro boj muže proti muži. Situace se okamžitě změnila a Rusové začali být biti jako žito. Nenechali si to líbit, a jejich velení také nasadilo na stejný úsek speciálně vycvičené vojáky na boj zblízka. Jejich velitelem byl poručík Ivan Strelnikov a byl to mimo jiné skvělý boxer. A zase čínští vojáci dostávali na frak. Pak ale čínská strana začala nasazovat specialisty asijského bojového umění s meči a tyčemi a rvačky začaly být velmi nebezpečné pro obě strany.

Kdo začal první střílet není dodnes jasné. Obě strany to přisuzují té druhé. Faktem ale je, že první potvrzené ztráty na životech v této etapě měla čínská strana, i když stále ještě nebyly způsobené střelnými zbraněmi. V okamžiku, kdy jindy obvyklá fyzická masová rvačka mezi třemi sty ruskými pohraničníky a masou neustále dalších a dalších přibíhajících Číňanů hrozila přerůst v masakr pohraničníků, dal velitel poručík Vitalij Bubenin příkaz opodál stojícímu BTR-60, aby začal najíždět „do tlupy Číňanů“. Na sněhu zbyli čtyři mrtví čínští vojáci, ostatní utekli.

2. března 1969 čínská strana definitivně spustila ostrou verzi plánu „Odplata“. Ostrov v noci tajně obsadila jednotka asi 300 čínských vojáků, kteří se zakopali a zamaskovali za západní straně ostrova. Na břehu řeky měli Číňané další zálohy v počtu cca 300 vojáků, dále děla a minomety v palebných postaveních a celé vojenské zázemí. Pak se dopoledne v 10:40  se k ostrovu po ledu úmyslně viditelně vydalo asi 30 dalších čínských vojáků, kteří tak tvořili „volavku“. Rusové reagovali vysláním 26ti mužů ve dvou terénních autech a jednom BTR-60. Byli přepadeni a zmasakrováni, přičemž zranění ruští pohraničníci byli Číňany dobíjeni bodáky a noži. Posily Rusů přijeli v dalším obrněném transportéru a vypukly regulérní boje se střelbou, při nichž čínská strana měla převahu zhruba 10 ku 1 a používala i dělostřelectvo a minomety. Nakonec za ztrát na obou stranách byli čínští vojáci z ostrova vytlačeni, když bojujícím pohraničníkům přišli odpoledne na pomoc další pohraničníci pod velením plukovníka Leonova včetně posluchačů poddůstojnické školy a členů speciální motorizované skupiny. Rusové měli ten den 32 padlých a 14 zraněných. Ztráty čínské strany nebyly nikdy zveřejněny.

Následující kapitolu sporu tvořily vzájemná obviňování v tisku a médiích. Přibyly k tomu i demonstrace před velvyslanectvími v Pekingu i v Moskvě. Ale u ostrova se začalo schylovat k dalším bojům. Ruská strana posílila pohraniční stráže, každá směna na ostrově měla minimálně 10 mužů. V týlu pohraničníků se objevila nová ruská zbraň, raketomety BM-21 Grad. Ty měla ve výzbroji 135. motostřelecká divize Rudé armády, která se na místě na ruském břehu řeky Ussuri rozvinula včetně zpohotovění palebných postavení svého raketového dělostřelectva.

Ticho před bouří definitivně skončilo 14. března 1969. Ten den dostali ruští pohraničníci příkaz stáhnout se z ostrova. Okamžitě se na ostrov vydali čínští vojáci. Rusové poslali jako odpověď osm transportérů BTR-60 s pohraničníky, a Číňané ihned utekli. V noci na 15. března pak ostrov opět obsadili sovětští pohraničníci v počtu 60ti mužů s doprovodem čtyř transportérů. Ráno je začali Číňané pomocí megafonů vyzývat, aby ostrov opustili a „vzdali se revizionismu“. Ruská strana odpovídala podobně. Zhruba v 10 hodin dopoledne místního času ale čínská strana zahájila ostrou dělostřeleckou palbu a regulérně zaútočila na postavení sovětských pohraničníků celou jednou rotou (cca 100 vojáků) za podpory minometů.  Druhá čínská rota vzápětí zaútočila na ostrov od jihu s pomocí granátometů a kulometů. Boj trval skoro hodinu se střídavými úspěchy. Do útoku se pak přidala třetí rota Číňanů. Ruským pohraničníkům na ostrově docházelo střelivo, přišli o dva obrněné transportéry a na volání o dělostřeleckou podporu jim nikdo nechtěl ani odpovědět. Dokonce ani minometné jednotky přidělené k pohraničníkům nezahájily palbu, protože jejich velitelé se báli sami o tom rozhodnout a rozkaz shora nepřicházel. Velitel pohraničníků Janšin nakonec odjel do týlu na posledním schopném transportéru, rychle zorganizoval posily a s novými BTR-60 se rozjel okamžitě zpátky na ostrov. Jeho nadřízený plukovník Leonov měl k dispozici jen čtyři tanky T-62 s tehdy přísně tajným vybavením, ale měl zákaz z tanků střílet !!! Když ale čínská dělostřelba zesílila, rozhodl se že do boje zasáhne aspoň se svými čtyřmi tanky. Ironií osudu jeho tank dostal zásah a při úniku z hořícího obrněnce byl plukovník Leonov zastřelen čínským odstřelovačem. Jeho zničený tank byl později čínskou stranou vyzvednut z řeky a dán do vojenského muzea v Pekingu, kde je dodnes.

Na celý boj se ze břehu z ruské strany dívali příslušníci a velitelé 135. motostřelecké  divize – a nic nepodnikali. Ztráta tanku T-62 se supermoderní aparaturou nakonec ale prý rozhodla o tom, že velení 135. motostřelecké divize údajně porušilo v té době platné a velitelům otloukané o hlavu usnesení byra ÚV KSSS, že do konfliktu s Čínou nesmí zasáhnout regulérní armáda (!!!), jen pohraničníci. V 17:00 hod vydalo příkaz zahájit na čínskou stranu na ostrově palbu z raketometů Grad. Jiné zdroje však uvádějí, že v dané době jel Brežněv na státní návštěvu do Maďarska a ve svém vlaku ve stanici ve Vinici na Ukrajině obdržel zprávu o bojích na Ussuri. Údajně měl pak před svědky prohlásit „zažeňte ty čubčí syny všemi způsoby ke všem čertům!“  Jako rozkaz to pak prý doputovalo po vojenské linii až do štábu 135. divize.

Rozkaz nasadit Grady se ukázal být pro daný konflikt rozhodující, i když jeho realizace proběhla mírně řečeno „švejkovsky“. A přesto to bylo natolik zničující, že dodnes kolují fámy o laserových a jiných zbraních na Ussuri, protože si nikdo z tehdejších vojenských odborníků mimo SSSR nedovedl vysvětlit, co mohlo způsobit tak dokonalou zkázu čínských vojsk v místě. Musíme si ovšem uvědomit, že v březnu 1969 šlo o historicky prvé hromadné použití salvových raketometů (vyjma malého nasazení čínských „kaťuší“ BM-13 během bojů v Koreji) od konce druhé sv.války.
Ke střelbě bylo připraveno 18 vozidel URAL-375D s odpalovacím zařízením, což reprezentovalo 720 reaktivních střel ráže 122 mm, každá průměrně o hmotnosti cca 100 kg. Výpočty k zaměření provedl štáb raketových vojsk a dělostřelectva okruhu, nikoli štáb divize, jak ukládaly tehdejší ruské vojenské předpisy. „Odborníci“ z nadřízeného štábu však při výpočtech zaměření pozapomněli, že střílejí ze zvýšeného břehu a čínská postavení byla o dost níž. Tak se stalo, že převážná část ze salvy 720ti raket byla vypálena příliš vysoko, většina cíl – postavení čínských vojsk na ostrově a na čínském břehu přeletěla. Dopadla o dalších cca 5 km dále, shodou náhod na „čínskou vesnici“, která byla ve skutečnosti úplným zázemím pro čínská vojska v oblasti se sklady, nemocnicí, ubytovnami, velitelstvím, atd. A tam nastalo naprosté peklo. Prakticky nikdo na místě nepřežil. Ale i těch pár raket, co správně zasáhlo čínská postavení na sporném ostrově a na čínském břehu vyvolalo u Číňanů na místě velké zděšení.

O zvláštní ničivý účinek salvy raket z Gradů se zasloužil další neuvěřitelný ruský šlendrián. Nikdo z ruských vojáků nekontroloval, co se do kterého z raketometů vlastně láduje. Sovětští velitelé najednou hrozně spěchali, a tak rakety byly namíchané a nabíjené v úplné všehochuti, s náplní hlavic tříštivých, trhavých, zápalných, kazetových s minami proti pěchotě, s minami proti tankům, napalmových i zadýmovacích. Když tato směs dopadla na „čínskou vesnici“ i na postavení čínských vojáků na ostrově, smetla je dokonale.

Po této jediné salvě zavládlo na bojišti úplné ticho. Na ruské straně to zavinil další neuvěřitelný fakt. Celá raketová jednotka s sebou neměla žádné náhradní střely na přebití raketometů. Všechny náhradní rakety do raketometů nechala totiž při odjezdu z kasáren na domácí základně ve skladech. Jednotka neobdržela sice pro přesun speciální zásobovací vozidla TZM, ale velitelé se neodhodlali zrekvírovat civilní náklaďáky v místě, což podle předpisů měli. Takže po první a jediné salvě jim rakety do Gradů došly, a ruští raketoví dělostřelci po Číňanech mohli akorát tak házet boty.
Čínská strana to pochopitelně nevěděla a naopak byla tak drsnou a pro ně nečekanou reakcí ruské armády zcela zaskočena. Boje o ostrov na Ussuri tím ale prakticky skončily a ruská strana nabídla Číně politická jednání k urovnání situace. Tvrdohlaví Číňani nechtěli „ztratit tvář“ a provedli pár dalších provokací, tentokrát ale na hranici SSSR v Kazachstánu. Neuspěli znovu a nakonec s jednáními souhlasili.

Samotnou skutečnost bojů mezi SSSR a ČLR využily obě strany po svém. Čína je využila v mezinárodní diplomacii jako signál pro USA a znamení, že je připravena vést naprosto samostatnou politiku bez jakékoli závislosti na SSSR. Tehdejší politici USA Henry Kissinger a prezident Nixon to pochopili a výsledkem bylo navázání řádných diplomatických vztahů mezi USA a ČLR.

SSSR z reakcí zahraničních vojenských odborníků na zlomkové zprávy o průběhu a výsledcích bojů včetně dohadů o nasazených zbraních pochopil, že může událost využít pro propagandu, která přesvědčí svět o „úžasně silných ruských zbraních“. Očití svědci bojů na ruské straně museli mlčet a SSSR pilně fámy o tajných zbraních na Ussuri přiživoval ještě dvacet let poté. Vznikl i jeden ruský (propagační) film o událostech na Ussuri, který byl promítán jako „tajný“ i pro spojenecké důstojníky armád Varšavské smlouvy a který, jak dnes víme, neměl se skutečností nic společného. Ale tenkrát se této fake news věřilo a světem na západ od našich hranic obcházel strach

Zdroj: britannica.com