Záhada zmizení mimořádné francouzské ponorky Surcouf se řeší ode dne, kdy se v noci z 18. na 19. února 1942 potopila severně od Cristóbalu u Panamy cestou k průplavu. Směřovala na Tahiti do Tichého oceánu. Zničil ji a její 130člennou posádku tehdy nepřítel, nebo bylo ve hře něco jiného? Možná bylo potopení podmořského křižníku důsledkem fatální nehody.

Ať už se ve skutečnosti odehrálo cokoli, byl to podivně příhodný konec lodi, která byla od samého počátku své služby až do konce sužována samými problémy. Surcouf byl objednán v polovině 20. let a na vodu byl spuštěn 18. října 1929. Byla to největší ponorka, jaká kdy byla postavena, a to až do doby, než Japonci vyrobili ponorky třídy I-400. Ponorka byla pojmenována po slavném Robertu Surcoufovi (1773-1827), korzárovi z dob francouzské revoluce a napoleonských válek.

Foto: Francouzská ponorka Surcouf v roce 1936 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Výročí atentátu na Reinharda Heydricha

Ponorka měla být součástí trojice člunů a dostala číslo N N 3 - ačkoli zbývající dvě nebyly nikdy postaveny a Surcouf sloužil jako experimentální křižníková ponorka. Stroj byl postaven jako podvodní křižník, jehož cílem bylo vyhledávat a zasahovat hladinové lodě. K provádění průzkumu bylo plavidlo vybaveno hydroplánem Besson MB.411 v hangáru, který byl umístěn poblíž velitelské věže. Pro bojové účely byl Surcouf vybaven 10 torpédomety. Šest z nich mělo ráži 550 mm a čtyři 400 mm. Výrazným prvkem jeho výzbroje (mezi ponorkami ojedinělým) pak byla dvě děla ráže 203 mm.

Tato děla byla středními námořními děly, která byla charakteristická pro těžké křižníky stavěné podle Washingtonské námořní dohody z roku 1922. Palbu děl této ráže řídil zaměřovač, který měl k dispozici 5m dálkoměr namontovaný dostatečně vysoko, aby viděl na obzor v dálce 11 km. Tato děla byla schopna střílet do tří minut od vynoření a v případě nasazení periskopů pro přímou palbu se dostřel zvýšil až na 16 km.

Součástí původního návrhu měla být i plošina, která by vynášela pozorovatele 15 metrů do vzduchu, ale od toho bylo nakonec rychle upuštěno kvůli vlivu, který by měl tento prvek na náklon plavidla. Mnohem efektivnější způsob, jak mohla ponorka řídit svou palbu, byl pozorovací hydroplán Besson, který teoreticky umožňoval vyhledávat cíle až do vzdálenosti maximálního dostřelu zbraní, tedy 31,4 km.

K obraně proti letounům sloužily kulomety a protiletadlové kanóny umístěné na střeše hangáru - a k dispozici byl motorový člun dlouhý 4,5 m. Součástí vybavení byl i nákladový prostor, který mohl pojmout i 40 vězňů (loď měla působit proti nepřátelské lodní dopravě jako korzárská a měla tak brát i zajatce). Palivové nádrže plavidla byly rovněž velké a mohly pojmout dostatek paliva pro cestu dlouhou 19 000 km. Surcouf měl dostatek zásob pro 118člennou posádku na 90 dní.

Psali jsme:Fotografie japonského pilota kamikaze, která se stala jedním ze symbolů války v Tichomoří, má nové vysvětlení

Foto: Francouzská ponorka Surcouf | Wikimedia Commons / Public domain

Navzdory všem těmto působivým číslům se však od samého počátku ponorka potýkala s řadou potíží. Během ponoru se obtížně nastavovalo vyrovnání a na hladině se ponorka v rozbouřené vodě velmi nakláněla. Trvalo jí také dvě minuty, než se ponořila do hloubky pouhých 12 m, v níž byla stále zranitelná nepřátelskými letouny.

Vedle technických problémů je nejasná i historie této lodi. V roce 1940 měla loď základnu v Cherbourgu, ale v době, kdy Němci napadli Francii, procházela modernizací v Brestu. Protože Spojenci nechtěli, aby loď padla do rukou nepřítele, posádka dostala rozkaz hledat útočiště na druhé straně kanálu v Plymouthu. Surcouf tak absolvoval krátkou cestu nebezpečným mořem jen s jedním funkčním motorem.

Britové pak dokončili přestavbu Surcoufu v srpnu 1940 a předali jej Svobodnému francouzskému námořnictvu, které se postavilo proti režimu Vichystické Francie. Po předání francouzským odbojovým silám skončil Surcouf v prosinci 1941 v Quebecu. Dostal se tam přes Halifax v Novém Skotsku. Loď také absolvovala tříměsíční přestavbu v Portsmouthu v New Hampshire poté, co jí poškodilo německé letadlo při doprovodu transatlantických konvojů.

V lednu 1942 poslali Svobodní Francouzi ponorku do Pacifiku. V záznamech pak lze ještě dohledat, že loď doplnila zásoby na Bermudách a pak najednou Surcouf přestal existovat. Poté, co 12. února odplul k Panamskému průplavu, komunikace náhle ustala. Podle jedné z teorií byl Surcouf potopen 18. února 1942 poté, co na ni najela americká loď Thompson Lykes, která tenkrát ohlásila náraz do částečně ponořeného objektu. Kontradmirál Auphan ve své knize Francouzské námořnictvo ve druhé světové válce napsal, že "z důvodů, které byly zřejmě především politické, byla v noci v Karibiku taranována americkou nákladní lodí". Tato teorie je však spíše mylná. Jednak posádka americké lodi Thompson Lykes objekt, do kterého narazila, popisovala jako menší, než byl Surcouf a také míra poškození samotné Thomson Lykes tomu neodpovídala.

Jiné bláznivé teorie udávají, že Surcouf byl pohlcen Bermudským trojúhelníkem, nebo že byla loď přistižena při tankování německého U-Bootu a následně potopena americkými silami. Konečně záznamy 6. těžké bombardovací skupiny uvádějí potopení velké ponorky 19. února. Kolem tohoto data nebyla hlášena žádná německá aktivita ani žádná ztracená německá ponorka.

Jedna teorie se však zdá být velmi pravděpodobná. 6. těžká bombardovací skupina měla základnu v Panamě a napadení a zničení francouzské ponorky americkým letectvem v důsledku omylu, na rozdíl od různých konspirací, by tak mohlo být možným vysvětlením zmizení Surcoufu. Tehdy patrně zahynulo všech 130 členů posádky, včetně čtyř Britů.

Zdroj: warhistoryonline