EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Zázračný útěk - sovětští zajatci se zmocnili německého bombardéru a odletěli domů. Göring zuřil

 14. 06. 2022      kategorie: Vojenská historie      5 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Během druhé světové války došlo k mnoha úspěšným útěkům z německého zajetí. Mnozí zajatci se nechtěli smířit se svým údělem, a tak vyhledávali podobně smýšlející lidi, sabotovali pracovní proces a organizovali různé pokusy o útěk. Některé z těchto akcí působí až zázračně, jako například úspěšný případ útěku skupiny deseti vězňů pod vedením pilota Michaila Petroviče Děvjatova.

V roce 1937 zahájilo raketové středisko Peenemünde na ostrově Usedom v Baltském moři práce na vývoji a testování nových raket. Zejména zde probíhaly práce na sérii balistických raket V-2 od hlavního konstruktéra Wernhera von Brauna. Během války se na německém raketovém průmyslu otrockou prací podílely desítky tisíc vězňů koncentračních táborů. V roce 1943 jich např. v raketovém výzkumném středisku Peenemünde bylo více než 15 000. Kromě V-2 zde také probíhal urychlený vývoj protiletadlových střel, jako byly Wasserfal, Schmetterling a další. Celkem bylo z ostrova provedeno 264 odpalů V-2. Poslední raketa ze zkušebního stanoviště byla vypuštěna 19. února 1945.

04_he 111Foto: Heinkel He 111 | Bundesarchiv, Bild 101I-343-0694-21 / Schödl (e) / CC-BY-SA 3.0

17. srpna 1943 provedlo na ostrov Usedom masivní letecký útok 597 těžkých bombardérů britského letectva. V důsledku toho bylo výzkumné středisko v Peenemünde vážně poškozeno a přišlo o stovky odborníků. Navzdory tomuto spojeneckému úspěchu zde ovšem probíhaly intenzivní práce až do samého konce války.

Nedaleko raketového střediska Peenemünde se nacházel koncentrační tábor Karlshagen. Od roku 1943 zde v nelidských podmínkách žily a pracovaly tisíce vězňů. K jejich povinnostem patřilo zneškodňování nevybuchlých bomb a odstraňování následků bombardování. V tomto táboře se nacházel i bývalý pilot Michail Děvjatajev, který byl shodou okolností v říjnu 1944 převezen na práci právě na ostrov Usedom.

Po příjezdu na ostrov se Děvjatajev seznámil s dalšími dvěma sovětskými vězni, Sokolovem a Krivonogovem, kteří se skupinou dalších vězňů plánovali útěk na člunu. Děvjatajev je však přesvědčil, že nejlepší cestou je zmocnit se německého letadla a odletět. Poté sestavili tým deseti vězňů pracujících podél letiště a začali připravovat plán útěku. Budoucí uprchlíci se lstivě dostali do letištního týmu, který pracoval v těsné blízkosti letadla. Protože se skupina skládala z deseti osob, byl jako letoun pro útěk vybrán bombardér Heinkel He 111.

Michail Děvjatajev neměl žádné zkušenosti s pilotováním bombardérů a německých letadel. Z tohoto důvodu bylo nutné shromáždit informace o nepřátelské technice. Tento postup popsal Děvjatajev ve své knize Útěk z pekla:
"Začal jsem studovat detaily těžce poškozených letadel, ačkoli hrozilo nebezpečí, že budu zastřelen. Často jsme dostávali pokyny, abychom odklízeli trosky letadel. Při této práci jsem strhával různé cedulky z palubní desky, schovával je po kapsách, v kotli, a když jsem se vrátil do kasáren, snažil jsem se zjistit, co je co, studoval jsem účel přístrojů.

Když zařvaly motory, chtěl jsem se alespoň jedním okem podívat na počínání pilota. Opatrně jsem se zvedl ke křídlu, viděl jsem, jak zachází s pákami v kabině, kterými provádí přípravu startu letadla. A pilot, který se zřejmě chtěl pochlubit svými dovednostmi, pak zapínal a vypínal motory."
Pro útěk byl vybrán čas, kdy němečtí vojáci odcházeli na polední přestávku. Děvjatajev toto rozhodnutí popsal ve své knize: "V tuto dobu Němci opouštějí svá pracoviště. Všimli jsme si, že pokud Němec zatloukal hřebíky a v tuto dobu zazvonil zvonek na oběd, okamžitě skončil s prací a odešel. Nejdříve se naobědvá, a teprve potom dokončí zatloukání hřebíku".

První dva pokusy dostat se k letadlu byly neúspěšné. Důvodem byla přítomnost posádky a letištního personálu. Při jednom z pokusů se Děvjatajev rozhodl změnit plán a vzít jiné letadlo, ale neuspěl. Poté se tým rozhodl jednat. Ivan Krivonogov pomocí naostřeného kovu zabil strážného.

Ivan Krivonogov se převlékl do uniformy dozorce a seznámil ostatní s průběhem celé záležitosti. Poté celá skupina postoupila k letadlu. Pilotní kabina byla zamčená, ale Michailu Děvjatajevovi se podařilo udělat v plášti malý otvor a dostat se ke klice.

"Stiskl jsem všechna tlačítka najednou. Přístroje se nerozsvítily... nebyly v nich žádné baterie! ... "Selhání!" - Probodlo mě srdce. Před očima se mi objevila šibenice a na ní viselo deset mrtvol." Vězni, aniž by ztráceli čas, našli vozík s bateriemi a připojili ho k letounu. To umožnilo nastartovat motory. Po zahřátí motorů se letadlo začalo pohybovat po dráze. První pokus o vzlet ale nebyl úspěšný.

"S neuvěřitelnou silou jsem sešlápl levý brzdový pedál a zvýšil otáčky pravého motoru. Vrtule nabraly zběsilý rotační pohyb." V tu chvíli se letadlo rozjelo. Po otočení se letadlo dostalo do výchozí polohy pro provedení druhého pokusu. To už se Němci snažili letadlo zastavit.

Nečekali, že se Heinkel pohne směrem k nim. Děvjatajev neměl v úmyslu zastavit a jel přímo na ně. Rozběhli se na všechny strany. Ti, kteří byli daleko a byli v bezpečí, vytáhli z pouzder pistole. Ostatní utíkali ke svým protiletadlovým zbraním. Letadlo se řítilo na konec letiště, z něhož jsme začali stoupat do vzduchu. K tomu, aby se letadlo odtrhlo od dráhy, bylo zapotřebí úsilí tří lidí. Druhý pokus byl úspěšný, letadlo se vzneslo a začalo nabírat výšku.“
Po vzletu se letadlo silně naklánělo a Děvjatajev chvíli nezvládal řízení sám. Teprve po podrobném studiu přístrojů letadla zjistil příčinu. Kolečko výškového trimru bylo v poloze pro přistání, nikoliv pro let. Při nabírání výšky zpozorovali nepřátelské stíhačky, které vzlétly k jejich zachycení. Díky hustým mrakům však stíhači ukradený He 111 ztratili z dohledu.

Po opuštění mraků letěla Děvjatajevova skupina podle své jediné mapy na východ a pak na jih. Tam se pravděpodobně nacházela sovětská vojska. Po přeletu baltského pobřeží, 300-400 kilometrů od místa startu, byl letoun vystaven palbě. Palbu vedlo sovětské protiletadlové dělostřelectvo a pravé křídlo bylo poškozeno a dvě osoby byly zraněny. Michail Děvjatajev se rozhodl pro tvrdé přistání na zasněženém poli. Po přistání se uprchlých zajatců ujali vojáci 61. sovětské armády.

Útěk Děvjatajevovy skupiny měl obrovský ohlas. Unesené letadlo bylo vybaveno speciálním zařízením, které navádělo rakety V-2. Dne 13. února 1945 přijel Göring na ostrov Usedom a nařídil popravu náčelníka letecké základny a velitele tábora. Podle jedné verze Hitler tento rozkaz zrušil. Podle jiné verze se trestu smrti vyhnuli, protože lhali, že letadlo dostihli a sestřelili.

Děvjatajev a jeho tým byli umístěni do tábora NKVD. Tam byli opakovaně vyslýcháni. Výsledkem pak bylo rozhodnutí vrátit je do služby v Rudé armádě. Díky Děvjatajevově zprávě v březnu 1945 sovětská vojska obsadila ostrov Usedom a sovětští odborníci byli poté vysláni ke studiu německé raketové techniky. V září 1945 Děvjatajev asistoval hlavnímu sovětskému konstruktérovi balistických raket Sergeji Koroljovovi. Podílel se na vytvoření první sovětské rakety R-1 na bázi V-2 a 15. srpna 1957 obdržel Michail Děvjatajev na žádost Sergeje Koroljova titul Hrdina Sovětského svazu.

Zdroj: warhistoryonline

 Autor: Petr Žák

Komentáře

garik

22. 06. 2022

Proto Rusové na Ukrajině zvítězí , obsadí všechna ruskojazyčná území , Ukrajina přijde o většinu těžkého průmyslu a o přístup k moři . Bude to jen chudá suchozemská Okrajina !

Radek

16. 06. 2022

to Czert: Byl určitě nadaný, ale spíš šlo o to, že měl dobrou paměť - naučil se řídit letadlo z jediného pohledu na startovní přípravy pilota, dvoumotorák, který nikdy neřídil, s přístroji v latince (určitě pomohla kabina P-39, mnohem lépe vybavená než ruské stroje). Jedním z důvodů útěku bylo i předání podrobných informací o Peenemunde. Když Koroljova a spol. provázel po základně, věděl toho spoustu sám a další věci si pamatoval z vyprávění spoluvězňů. Koroljov jako bývalý vězeň gulagu pomáhal ostatním, když mohl.
Děvjatajev řídil stíhačku už před válkou, 24.6.41 sestřelil Ju-87, pak byl ale těžce zraněn do nohy a po rekonvalescenci víc než rok létal s Po-2 spojovací lety.

Czert

15. 06. 2022

To byl tak nadany ze si po valce udelal raketovou skolu?
Nebo mu ke kvalifikaci asistenta sefa raketoveho vyzkumu stacilo to, ze zdrhl kde se vyvyjeli nemecke rakety.

jeroným

14. 06. 2022

radek
díky za upřesnění.
Chlápek měl docela dramatickej život. Každopádně ten útěk byl neskutečná odvaha. Nebo zoufalství. Režim se ale k němu zachoval pěkně hnusně. Tak jak tehdy bylo v Rusku zvykem.

Radek

14. 06. 2022

V článku chybí důležité informace: 1. Děvjatajev létal před svým sestřelením na P-39 u Pokryškina.
2. Při převozu do tábora u Peenemunde už se ale vydával za učitele - pomohli mu spoluvězni, převzal dokumenty němci zabitého vězně - jako pilot by se k letišti nikdy nedostal.
3. Po úletu do SSSR byly vojáci měsíc v nemocnici (ani jeden neměl víc než 40 kilo) a vyslýcháni. Pak bylo 7 nahnáno do trestných jednotek do bitvy o Berlín - 5 padlo. 3 důstojnící (taky Děvjatajev) byly odvezeni do vězení a dále vyslýcháni NKVD.
4. Po práci u Koroljova byl Děvjatajev vyhozen z armády a jako bývalý vězeň nemohl sehnat normální práci - živil se jako dělník. Od roku 1949 pracoval jako lodník a zástupce kapitána na říčních lodích v rodné Kazani. Až po přímluvě Koroljova byl očištěn a dostal řád Hrdiny SSSR.

Přidat komentář