Sturmgewehr 44, často označovaná jako první skutečná útočná puška světa, znamenala revoluci ve výzbroji pěchoty. Kombinovala kadenci samopalu s přesností a dostřelem pušky, čímž vytvořila nový standard, který ovlivnil všechny moderní armády druhé poloviny 20. století.

Foto: Sturmgewehr 44 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Novou puškou Bundeswehru je CG Haenel MK556

Na začátku války německá armáda stále spoléhala na opakovací pušku Karabiner 98k, odvozenou od konstrukce Mauser. Ačkoli byla přesná a spolehlivá, její pomalé nabíjení a omezená palebná síla se ukázaly jako nevýhoda v dynamických střetech, zejména na východní frontě. Naproti tomu samopal MP 40, oblíbený u důstojníků a výsadkářů, byl vhodný pro boj na krátkou vzdálenost, ale jeho malý dostřel a nízká přesnost jej činily neefektivním ve volném terénu. Wehrmacht proto hledal zbraň, která by vyplnila mezeru – kompaktní automatickou pušku schopnou efektivní palby na střední vzdálenost.

Vývoj zbraně začal kolem roku 1942, kdy německé zbrojovky jako Haenel (vedený konstruktérem Hugem Schmeisserem) a Walther pracovaly na zcela nové třídě pěchotních zbraní. Klíčem byla nová munice 7,92×33 mm Kurz – zkrácená verze standardního náboje 7,92×57 mm Mauser. Ta umožnila udržet nízký zpětný ráz a zároveň zachovat účinnost na vzdálenost kolem 300 metrů.

Z technického hlediska šlo o plynem poháněnou zbraň s uzamykáním závěru pomocí naklápěcího závorníku (někdy nepřesně označovaného jako klín), střílející z uzavřeného závěru. Zásobník měl kapacitu 30 nábojů. Zbraň vážila přibližně 5,2 kg s plně nabitým zásobníkem. Kadence činila kolem 500 až 600 ran za minutu. Sturmgewehr 44 byla vybavena přepínačem režimů střelby, umožňujícím střelbu jednotlivými ranami i plně automatickou palbu. Výroba byla výrazně zjednodušena použitím lisovaných ocelových dílů, čímž se zkrátila doba výroby a snížila spotřeba materiálu.

První verze nesly označení MKb 42(H) (Maschinenkarabiner), později MP 43. Ani jedna z nich nebyla příliš úspěšná a v boji se vyskytovaly zřídka. Hitler začínal být k vývoji těchto zbraní skeptický. Až v roce 1944, po úspěšných bojových zkouškách, změnil postoj a schválil zbraň pod novým názvem Sturmgewehr 44 – „útočná puška 44“. Právě tento název dal vzniknout termínu útočná puška.

Psali jsme:Rosalie: Fascinující příběh kanadského vojáka a jeho pušky

StG 44 se poprvé výrazněji objevila na východní frontě v rukou jednotek SS a vybraných útvarů pěchoty. Zbraň si vojáci rychle oblíbili – umožňovala jim účinnou palbu v kryté i otevřené krajině, kde sovětské samopaly typu PPŠ-41 nabízely sice vysokou kadenci, ale nikoli potřebný dostřel. Úspěšně byla nasazena také v Ardenách a v závěru války i v rukou tzv. Lidových granátníků. Její masovější nasazení však bylo omezeno chaosem v zásobování, nedostatkem nábojů a narušením výroby spojeneckými nálety. Do konce války vzniklo asi 425 000 kusů, což nestačilo k zásadní změně jejího průběhu.

Po válce se však koncept StG 44 ukázal jako zásadní. Sověti při konstrukci své legendární AK-47 převzali základní filozofii (i když technicky se konstrukce liší) – středně výkonná munice, zásobník s vysokou kapacitou, jednoduchá obsluha. Podobný vliv měla i na belgickou FN FAL, německou G3 či americkou M16. StG 44 tak není jen kuriozitou z konce války, ale předobrazem moderní pěchotní výzbroje.

Byla Sturmgewehr 44 geniální zbraní, která mohla změnit válku? Technicky určitě ano – byla robustní, efektivní a vycházela ze skutečných potřeb bojiště. Ale přišla příliš pozdě, v příliš malém množství, aby mohla ovlivnit výsledek. Přesto zůstává jedním z největších milníků v dějinách vývoje zbraní. Válku nevyhrála, ale změnila způsob, jakým se všechny příští války vedly.

Zdroj: V. Hogg: German Small Arms of World War II., 2001