Ztracené zlato Třetí říše: Co se našlo v hlubinách Merkerského dolu
Jaro roku 1945. Poslední dech Třetí říše. Zatímco spojenecké armády drtily německou obranu a svíraly Berlín ve svých kleštích, v hlubinách země, v nenápadné vesnici Merkers, se odehrávalo drama, které mělo odhalit jeden z největších válečných pokladů historie. Příběh o odhalení zlata, umění a zlověstných cenností pod zemí je plný náhod, napětí a přetrvávajících otázek, které dodnes jitří mysl.
Foto: Generál Dwight D. Eisenhower, vrchní velitel spojeneckých vojsk, a generál Omar N. Bradley, velitel 12. armádní skupiny, prohlížejí kufr se stříbrnými předměty, které byly součástí německé kořisti uložené v solném dole v Merkersu | archives.gov / public domain
Šepot v podzemí: Od pověstí k šokující realitě
Bylo krátce před polednem 4. dubna 1945, když jednotky generálporučíka George Pattona, konkrétně Třetí prapor 358. pěšího pluku Třetí armády, obsadily vesnici Merkers v centrálním Německu. Válečná vřava pomalu utichala, ale pod povrchem se už začínaly šířit nejasné pověsti. Vysídlené osoby, vyslýchané zpravodajskými důstojníky, se zmínily o „nedávném přesunu“ zlata německé Reichsbanky z Berlína do nedalekého potašového dolu Kaiseroda. Zprávy byly plné dohadů, nikdo však nedokázal nic potvrdit s jistotou.
Zlom nastal 5. dubna. Člen týmu vojenské rozvědky vyslýchal francouzské vysídlené ženy, které dříve v dole pracovaly. Ty potvrdily, že slyšely o ukrytém zlatě. Jejich příběh se okamžitě dostal k podplukovníkovi Williamu A. Russellovi, důstojníkovi pro civilní záležitosti 90. pěší divize. Ten se vydal k dolu a při rozhovorech s dalšími vysídlenými osobami se dozvěděl ještě víc – v dole byly údajně uloženy také umělecké předměty a dokonce i správce berlínského muzea, Dr. Paul Ortwin Rave, byl přítomen, aby se o obrazy staral.
Klíčový moment nastal, když Russell konfrontoval důlní úředníky a šéfkasiéra Reichsbanky Wernera Veicka, který se v dole také nacházel. Ti přiznali šokující skutečnost: v dole je uloženo nejen zlato a cenné umění, ale jedná se o celou rezervu Reichsbanky v Berlíně. Zpráva byla tak neuvěřitelná, že se k ní Patton, poučen z mnoha falešných poplachů, stavěl skepticky. Tentokrát to však bylo jinak.
Nacistický úkryt: Proč právě Merkers?
Dramatické události nabíraly na obrátkách. Během února a března 1945, tváří v tvář spojeneckému bombardování Berlína, které 3. února téměř srovnalo se zemí Reichsbanku, a postupu vojsk, rozhodl prezident Reichsbanky Walter Funk o přesunu většiny zlatých rezerv (v hodnotě zhruba 238 milionů dolarů), miliard říšských marek a uměleckých děl do solných a potašových dolů Merkers. Těmto dolům to vzhledem k jejich podzemní povaze poskytovalo ideální ochranu.
Foto: Obraz francouzského impresionisty Édouarda Maneta s názvem "Zimní zahrada" (Wintergarden), objevený v trezoru v Merkersu | archives.gov / public domain
Mezi nejděsivějšími zásilkami byl i takzvaný „Melmerův účet“ SS – 18 pytlů a 189 kufrů plných zkonfiskovaného majetku obětí koncentračních táborů. Od zubního zlata přes šperky, diamanty, cenné mince až po stříbrné předměty, to vše bylo zploštěno údery kladivem, aby se ušetřil úložný prostor. Tyto krutě získané cennosti byly následně uloženy v Místnosti č. 8 spolu se zlatem a měnou.
Koncem března byly do Merkersu dopraveny také nejcennější umělecké poklady ze čtrnácti hlavních pruských státních muzeí, včetně děl Edouarda Maneta. Dr. Rave dostal rozkaz zůstat v dole a dohlížet na sbírku. Nacistické úřady se do posledního dechu snažily zachránit své cennosti – ať už ty legitimní, nebo ty uloupené.
Průnik do hlubin: Odhalení Místnosti č. 8
Ráno 7. dubna 1945 americké jednotky konečně vstoupily do dolu. Výtah je svezl 2100 stop pod povrch. V hlavní dopravní chodbě, naskládaných podél stěn, objevili 550 pytlů říšských marek. Dále v tunelu pak nalezli hlavní trezor. Byl zablokován třímetrovou cihlovou zdí, za níž se skrývala část dolu široká nejméně sto stop. Uprostřed zdi se nacházely masivní bankovní ocelové dveře s kombinovaným zámkem.
Pokusy o otevření trezorových dveří byly neúspěšné. Kasiér Veick později Russellovi potvrdil, že veškeré zlato se nachází za těmito dveřmi. Generál Eddy okamžitě zavolal Pattonovi s informací o nalezených říšských markách a ocelových dveřích skrývajících zlato. Pattonův rozkaz zněl jasně: „Vyhodit dveře do vzduchu!“ Armádní inženýři byli povoláni na místo.
Následující den, 8. dubna, inženýři s půlkou dynamitové tyčinky prorazili cihlovou zeď. Naskytl se jim dechberoucí pohled. V jeskyni o rozměrech 75 x 150 stop, s 12 stop vysokým stropem, dobře osvětlené, ale nevětrané, se táhlo dvacet řad pytlů a beden, naskládaných po kolena. Celkem bylo nalezeno:
8 198 zlatých cihel
55 beden zlatých slitků
Stovky pytlů zlatých mincí (britské libry, francouzské franky, americké dvacetidolarovky)
2,76 miliardy říšských marek
Stříbrné a platinové pruty
Šperky, drahokamy a další cennosti, včetně 18 pytlů a 189 kufrů, truhlíků a beden s lupem SS, každý označený štítkem „Melmer“.
Bylo jasné, že toto bylo srdce finančního impéria Třetí říše.
Foto: 90. divize objevila bohatství Říšské banky, kořist SS a muzejní obrazy, které byly přemístěny z Berlína do solného dolu v Merkersu v Německu | archives.gov / public domain
Generálové na místě činu: Šokující pohled
Dne 12. dubna se v dole sešli nejvyšší velitelé spojeneckých vojsk: generálové Dwight D. Eisenhower, Omar N. Bradley a George S. Patton Jr. Cesta dolů drnčícím výtahem byla napjatá. Patton, známý svou prořízlou pusou, žertoval, že pokud se lano přetrhne, „povýšení v americké armádě značně vzrostou.“ Eisenhower reagoval s úsměvem: „Dobře, Georgi, to stačí. Žádné další vtipy, dokud nebudeme zase nad zemí.“
V Místnosti č. 8 generálové užasle hleděli na nalezený poklad. Eisenhower byl viditelně dojat, když si prohlížel kufry a truhlíky plné „obrovského množství zlatých a stříbrných předmětů a ozdob očividně uloupených ze soukromých obydlí po celé Evropě.“ Poznamenal, že „všechny předměty byly zploštělé údery kladivem, zjevně aby se ušetřil úložný prostor, a pak byly jednoduše vhozeny do nádob, zřejmě v očekávání příležitosti je roztavit na zlaté nebo stříbrné pruty.“ Patton později napsal, že viděl „řadu kufrů naplněných šperky, jako jsou stříbrné a zlaté cigaretové tabatěrky, pouzdra na náramkové hodinky, lžičky, vidličky, vázy, zlaté zuby, umělé zuby atd.,“ získané „banditskými metodami.“
Podplukovník Bernstein generálům vysvětlil původ některých cenností (od obětí koncentračních táborů), jak se poklad dostal do dolu a odhadl jeho hodnotu. Informoval je také o svém plánu provést kompletní inventuru a přesunout poklad do Frankfurtu, s čímž generálové souhlasili. Když se německý úředník zmínil, že nalezené říšské marky jsou poslední rezervy a jsou zoufale potřeba k zaplacení německé armády, Bradley suše poznamenal: „Pochybuji, že německá armáda bude ještě dlouho vyplácet mzdy.“ Na závěr prohlídky Bradley žertoval na adresu Pattona: „Kdyby tohle byly staré pirátské časy, kdy si voják mohl nechat svou kořist, byl bys nejbohatším mužem na světě.“ Patton se jen usmál. Hodinová prohlídka skončila. Večer téhož dne, po večeři, se Eisenhower, Bradley a Patton dozvěděli šokující zprávu: zemřel prezident Roosevelt.
Závod s časem: Přesun století
S vědomím, že oblast Merkers má po válce připadnout Sovětům podle dohod z Jalty, bylo nutné jednat rychle. Plukovník Bernard D. Bernstein, nyní zodpovědný za celou operaci, musel naplánovat monumentální přesun tisíců beden a pytlů. Hlavní úlohu měl plukovník Carl L. Morris, který koordinoval logistiku. Novým dočasným úložištěm se stala budova Reichsbanky ve Frankfurtu.
Dne 15. dubna, za úsvitu, se rozjel obrovský konvoj, kódově označený TASK FORCE WHITNEY. Složený z 32 desetitunových nákladních vozidel a doprovázený pěti četami pěchoty, vojenskou policií, kulometnými četami, protiletadlovými děly, odtahovými vozidly, sanitkou a dokonce i leteckou podporou pozorovacích letounů a stíhaček P-51 Mustang. Konvoj vezoucí zlato a měnu vyrazil z Merkersu v 8:30 ráno a dorazil do Frankfurtu kolem 14:00. Vykládka trvala až do 13:00 následujícího dne.
Dne 17. dubna následoval další konvoj, TASK FORCE HANSEN, vezoucí umělecké poklady. Na 26 desetitunových nákladních vozidlech se převáželo přibližně 400 tun uměleckých děl, včetně čtyř set volně ložených obrazů, které byly pro účely přepravy pečlivě zabaleny do ovčích kožichů z německé armády nalezených v sousedním dole. Konvoj dorazil do Frankfurtu v 14:45, a vykládka pod dohledem poručíka George Stouta, odborníka na balení a přepravu umění, trvala až do 22:30.
Poválečné osudy a přetrvávající záhada
Předběžná inventura ukázala, že hodnota zlata, stříbra a měny přesahovala 520 milionů dolarů. Nález z Merkersu se stal klíčovým důkazem pro válečné zločiny a základem pro poválečné restituce, kdy bylo zlato vráceno zemím, jejichž centrálním bankám bylo ukradeno. Nicméně, kvůli faktorům studené války, některé restituce zlata byly zpožděny až do roku 1996.
Ani po válce však tajemství merkerského dolu zcela nevyvanula. Objev účetních knih Thoms's Precious Metals Department (oddělení drahých kovů Reichsbanky), které Thoms původně tvrdil, že byly odeslány zpět do Berlína, vyvolal další otázky. Tyto záznamy, které mohly objasnit, kolik „ne-monetárního“ zlata (např. zubního zlata) bylo roztaveno a smícháno s monetárním zlatem, později zmizely a dodnes se po nich pátrá. To vyvolává spekulace, zda byly všechny oběti nacistické perzekuce odškodněny. Walter Funk, prezident Reichsbanky, byl v Norimberku shledán vinným i kvůli svému nakládání s majetkem obětí koncentračních táborů.
Příběh merkerského pokladu, jednoho z největších úlovků spojeneckých armád, skončil ušlechtilou poznámkou v roce 1998. Několik zemí souhlasilo s tím, že se vzdá svých nároků na zbývajících 5,5 metrických tun zlata (v hodnotě zhruba 60 milionů dolarů), stále držených Tripartitní zlatou komisí (TGC), a věnuje je fondu pro oběti holocaustu. TGC poté ukončila svou činnost.
Přestože byl poklad nalezen, přesunut a spravován s velkým úsilím, některé jeho stíny – a možná i neodhalená tajemství – přetrvávají dodnes, jako připomínka jedné z nejtemnějších kapitol moderních dějin a trvalé snahy o spravedlnost.
Zdroj: archives.gov
Komentáře