Rommel proti Rundstedtovi: Válka strategií, která zpečetila osud Normandie
Když se v roce 1944 schylovalo ke spojenecké invazi do Francie, stáli proti ní dva věhlasní němečtí velitelé – polní maršál Erwin Rommel a polní maršál Gerd von Rundstedt. Oba měli svůj jasný pohled na to, jak by Třetí říše měla spojeneckému útoku čelit. Bohužel se jejich názory naprosto lišily a mezi oběma muži tak vypukla jejich vlastní válka o to, která metoda obrany bude zvolena, až nepřítel udeří.
Foto: Rommel proti Rundstedtovi: Válka strategií, která zpečetila osud Normandie | Wikimedia Commons / Public domain
Gerd von Rundstedt byl v pozici vrchního velitele všech německých sil na Západě (Oberbefehlshaber West), zatímco Erwin Rommel velel skupině armád B, odpovědné za obranu severní Francie. Ačkoli byl Rommel formálně podřízený Rundstedtovi, těšil se přímé důvěře Hitlera, který mu svěřil nejen konkrétní vojenský úkol, ale i jistou míru samostatnosti – což situaci mezi oběma maršály ještě více zkomplikovalo.
Rundstedt, veterán první světové války a zástupce tradiční pruské vojenské školy, věřil, že rozhodující bitva by se měla odehrát až ve vnitrozemí. Považoval za nemožné zastavit spojenecké síly přímo na pláži a chtěl vyčkávat s hlavními zálohami – zejména pancéřovými divizemi – až do chvíle, kdy budou Spojenci dostatečně vtaženi do nitra Francie, kde by mohli být rozdrceni v klasickém protiútoku.
Rommel, který osvědčil své kvality v mobilních tankových bitvách v Africe, měl na věc zcela odlišný názor. Na základě zkušeností právě ze severní Afriky se domníval, že pokud má nepřítel leteckou převahu, je velmi obtížné proti němu organizovat rozsáhlé protiofenzivy, jak to plánoval Rundstedt. Rommel byl přesvědčen, že absolutně není možné očekávat, že se německé jednotky budou moci volně přesouvat ve vnitrozemí bez toho, aby byly decimovány z nebe. Proto požadoval, aby byla obrana soustředěna přímo na plážích. Všechny dostupné síly – včetně tankových divizí – měly být rozmístěny co nejblíže pobřeží a připraveny ihned zasáhnout. Rommel věřil, že jen pokud bude invaze zastavena během prvních 24 hodin, je šance na německý úspěch. Jakmile se nepřítel v dostatečném počtu vylodí a uchytí na pevnině, bude nemožné ho porazit.
Rozpor mezi oběma veliteli se pochopitelně dostal až k Hitlerovi, který se ovšem nedokázal přiklonit ani k jedné ze dvou strategií. Chvíli se přikláněl k Rommelovi, pak se zase k von Rundstedtovi a výsledkem byl nakonec zcela nefunkční kompromis. Tři elitní tankové divize byly ponechány v záloze pod přímým Hitlerovým velením. Žádné z obou velitelství je nemohlo použít bez jeho osobního rozkazu. Rommel dostal nakonec k okamžitému použití jen minimum obrněných sil, zatímco další jednotky zůstaly hluboko ve vnitrozemí, mimo dosah včasné reakce. V rozhodující den tak převládala von Rundstedtova strategie. Rommel žádal okamžité nasazení posil, ale 6. června se Hitler bohužel probudil až po deváté hodině ráno a rozkaz k přesunu záloh přišel příliš pozdě.
Rundstedt po neúspěšném vylodění už nikdy žádný protiútok, o kterém snil, nezorganizoval. Místo toho poměrně brzy otevřeně prohlásil, že válka je ztracena, a krátce nato byl Hitlerem odvolán. Rommel, zraněný při spojeneckém leteckém útoku v červenci 1944, už do vývoje nezasáhl. Oba hlavní architekti obrany tak opustili scénu ve chvíli, kdy se měly jejich myšlenky převést do praxe.
Dnes se často říká, že Rommel měl pravdu. Skutečně, kdyby byly jeho požadavky vyslyšeny, mohla být spojenecká invaze podstatně krvavější a možná by se dokonce dočasně zadrhla. Nicméně historická realita je složitější. Pokud by Rommel nasadil své tanky na plážích, zřejmě by byly zničeny ze vzduchu a přímou palbou z lodí, které by měly Němce jako na talíři. Ani jedna z obou strategií by tak pravděpodobně nevedla k vítězství. Obrana Normandie byla za dané situace předem odsouzena k neúspěchu.
Zdroj: Beevor, Antony. Den D – Bitva o Normandii. 2011, Praha