Absurdní americká pravidla boje ve Vietnamu se stala vážným důvodem frustrace amerických vojáků
Stažení Spojených států z Vietnamu je považováno pro tuto velmoc za jeden z nejvíce ponižujících momentů její moderní historie. Nejmocnější armáda na světě s rozpočtem na obranu větším než HDP některých zemí nebyla tehdy schopna porazit partyzánské síly Severního Vietnamu. V mnoha ohledech však USA bojovaly ve vietnamské válce s "rukou svázanou za zády" a musely se potýkat s rozsáhlým seznamem pravidel boje ještě předtím, než mohl padnout jediný výstřel.
Tato pravidla byla známá jako pravidla nasazení (Rules of engagement – ROE) a během války se stala vážným důvodem frustrace amerických vojáků a velitelů. Pravidla byla stanovena především proto, aby chránila civilisty a zabránila incidentům s přátelskou střelbou (friendly fire). Byla aplikována i proto, aby zabránila tomu, aby se vietnamská válka zvrhla ve třetí světovou válku. Pravidla byla vypracována s dobrým úmyslem, ale časem se stala tak spletitá a nepřehledná, že při jejich dodržování přišlo o život mnoho Američanů.
Foto: Ošetřování zraněných námořních pěšáků, 1968 | Sergeant William F. Dickman / Wikimedia Commons / Public domain
V nejjednodušší podobě ROE určovaly, kdy můžete bojovat s nepřítelem. Vzhledem k různým národům, odvětvím, lokalitám a zbraňovým systémům, které byly do války zapojeny, platila pro různé lidi různá pravidla, která se mohla opět měnit v závislosti na vaší poloze a o několik dní později se měnila znovu. Často odporovala konvenčním postupům vyučovaným během výcviku a dávala nepříteli nečekané možnosti, jak udeřit nebo se skrýt.
Jedním z příkladů složitých ROE bylo, jak vojáci vedli operace v Tonkinském zálivu. Tato pravidla byla zavedena po incidentu v Tonkinském zálivu v roce 1964. V případě, že se americká plavidla ocitnou pod nevyprovokovaným útokem v mezinárodních vodách, je jim dovoleno "bránit se, pronásledovat a ničit útočící plavidla do vzdálenosti 11 mil od pobřeží Severního Vietnamu a 4 mil od pobřežních ostrovů." Během téže události však americká letadla směla "pronásledovat a ničit útočící plavidla při operacích ve vzdušném prostoru do vzdálenosti 3 mil od pobřeží Severního Vietnamu."
Pravidla se opět mění, pokud se jedná o nepřátelské letadlo, ale i tehdy existují velmi specifická kritéria, která nepřátelské letadlo skutečně definují. Jednou z největších výtek vojáků vůči ROE bylo, že v mnoha případech mohli zaútočit až poté, co byli napadeni jako první, i když byl bezprostřední útok pravděpodobný – nemohli se oficiálně uchýlit k efektivním preventivním opatřením. To stálo mnoho amerických životů a nepříteli to dávalo dostatek času na vybudování pozic nebo operování v relativním bezpečí až do chvíle, kdy sám zahájil palbu.
Zatímco pravidla nasazení se týkala téměř všech, kdo během Vietnamu bojovali proti komunismu, proslulá byla překážkou leteckých operací, zejména operace Rolling Thunder. Cílem operace Rolling Thunder bylo co nejvíce ztížit Severnímu Vietnamu přesun vojsk v Jižním Vietnamu a vedení války obecně. Jednalo se o jedno z největších leteckých bombardování v dějinách, avšak svých cílů nedosáhlo. Intenzivní seznam pravidel, která byla na kampaň uvalena, značně omezil její účinnost. USA měly možnost okamžitě zaměřit a zničit klíčová zařízení Severního Vietnamu, ale nebyly toho z formálních důvodů schopny.
Letci obecně měli s ROE problémy, protože letadla amerického letectva, americké armády, americké námořní pěchoty a amerického námořnictva podléhala různým pravidlům. Při jedné příležitosti bylo americkým letadlům umístěným v Jižním Vietnamu povoleno provést úder, ale letadla umístěná v Thajsku neměla povolení se k nim připojit.
Posádky letící nad Vietnamem se musely vypořádat s různými pravidly v závislosti na tom, v jakém vzdušném prostoru se právě nacházely, jaká byla jejich mise, odkud přiletěly a jaký typ letadla měly. Tato pravidla se pak mohla lišit podle toho, co potenciálně nepřátelský letoun dělal, kým byl provozován, v čím vzdušném prostoru se pohyboval a o jaký typ letadla se jednalo.
Letové posádky denně dostávaly aktuální informace o tom, na jaké cíle a kde je možné zaútočit. Některé oblasti byly prohlášeny za zóny volné palby, kde nebylo třeba čekat, až nepřítel zahájí palbu jako první. Jednou z nejkurióznějších lokalit, o kterou se během bojů ve Vietnamu bojovalo, byla plantáž kaučukovníků společnosti pneumatikářské společnosti Michelin. Tato plantáž byla pro americké vojáky velkým problémem, protože měli zakázáno povolávat v této oblasti dělostřeleckou podporu. Dělostřelectvo bylo pro americké jednotky ve Vietnamu nesmírně užitečným nástrojem. Vojáci prováděli hlídky, našli nepřátelské pozice a přivolali na ně dělostřelecký úder. Nebyl to sice nejúčinnější způsob neutralizace nepřítele, ale pro americké vojáky byl jeden z nejbezpečnějších.
Společnost Michelin používala plantáž i během války a vydělávala velké množství peněz. Stromy nesměly být v bojích poškozeny a případné škody na plantáži musely USA společnosti Michelin uhradit. Dělostřelectvo samozřejmě v lese nepřicházelo v úvahu a Severovietnamci si to rychle uvědomili. Začali na plantáži budovat pozice, protože zde byly před dělostřelectvem v bezpečí. Tyto pozice pak musely americké jednotky dobývat pěchotou.
Zmínka o pravidlech nasazení ještě dnes pravděpodobně veterány vietnamské války dokáže rozčílit; zejména absurdní pravidla týkající se společnosti Michelin, jejíž zisk byl pro vládu důležitější než životy vojáků. Pravidla ROE jistě nebyla rozhodujícím důvodem amerického neúspěchu ve Vietnamu, ale v každém případě se na něm spolupodepsala.
Zdroj: warhistoryonline.com