Na počátku 50. let 20. století hledaly ozbrojené síly USA lehký stíhač tanků přepravitelný vzduchem. Pokusy se uskutečnily již během druhé světové války, ale nízká nosnost tehdejších nákladních letadel přece jen příliš omezovala pancéřování a palebnou sílu těchto vozidel, a jejich schopnost ničit protivníkovy tanky byla mizivá. M50 Ontos měl být výsledkem společného projektu americké armády a námořní pěchoty na výrobu lehkého stíhače tanků. Ontos znamená řecky „Věc“. Armáda s výsledkem spokojena nebyla. Ale mariňáci si „Věc“ velmi oblíbili.

Foto: M50 Ontos v Národním muzeu USMC | Wikimedia Commons / Public domain

Malé, kompaktní a přitom výkonné vozidlo, které by bylo možné vysadit do boje ze vzduchu, bylo konstrukcí s velkým potenciálem a flexibilitou, ale úkol to nebyl jednoduchý. Inženýři spočítali, že aby byl navrhovaný stíhač tanků letecky přepravitelný a zároveň nabízel účinné schopnosti, měl vážit 10-20 tun.

Psali jsme:Objekt 775 – Palačinkový tank

M50 stál na malém, nízkoprofilovém plně pásovém trupu s uzavřeným prostorem pro osádku. Vzhledem k tomu, že bylo nutné jej přepravovat vzduchem, byla tenká pancéřová ochrana jedním z nejjednodušších způsobů, jak udržet nízkou hmotnost. Síla pancíře dosahovala jen 6,5 – 13 mm (přibližně stejně jako tank Mark 1 z první světové války) a poskytovala ochranu proti pěchotním zbraním a kulometům. „Věc“ musela střílet první, měla-li v souboji uspět. Pozoruhodná byla proto její hlavní výzbroj v podobě šesti bezzákluzových děl ráže 106 mm. Ve skutečnosti to byly 105mm bezzákluzová děla, ale byla přeznačena jako 106mm, aby se předešlo záměně se staršími M27.

Vozidlo bylo tak malé a lehké, že by jeho konstrukce beztak zákluz běžného protitankového kanónu účinné ráže snášela velmi špatně. Bezzákluzová děla využívají důmyslnou techniku, která vyrovnává většinu zpětných sil vznikajících při střelbě tím, že část hnacích plynů vypouští ven ze zadní části zbraně, čímž působí proti zpětnému rázu. Díky tomu může vystřelit náboj mnohem větší ráže než běžné zbraně podobné velikosti a hmotnosti.
Každá z hlavní mohla vystřelit jednotlivě, a bylo také možno vypálit salvu všech šesti. Zbraně byly namontovány na malé částečně otočné věži, která se mohla otáčet až o 40 stupňů na každou stranu. Mohla zvednout hlavně o 20 stupňů a sklonit je o 10 stupňů. Postrádala komplexní zaměřovací systém. Jeho roli hráli nástřelné kulomety ráže 12,7 mm, které měly podobný balistický výkon jako hlavní výzbroj. Střelec vystřelil stopovky z kulometu, po zásahu cíle vznikl obláček bílého kouře. Ten se pak používal jako orientační bod.

Když ale M50 Ontos v roce 1955 dokončil zkoušky, americká armáda jej odmítla. Vozidlo považovala za příliš slabě pancéřované, příliš malé, což způsobovalo stísněnost posádky, a neuneslo dostatek munice. Armádě však na vozidle vadilo hlavně nabíjení. Aby mohl člen posádky znovu nabít, musel opustit vozidlo, čímž se vystavil nepřátelské palbě. Armáda to považovala za nepřijatelné. Svérázná námořní pěchota však byla ohromena a objednala téměř 300 „Věcí“.

M50 byla navržena jako stíhač tanků, ale námořní pěchota jej používala jako vysoce mobilní platformu palebné podpory, která se mohla rychle přemisťovat po bojišti a poskytovat ničivou palbu svými šesti děly. Díky své přenosnosti se dal vzít téměř kamkoli a pohybovat se džunglí mnohem snadněji než jiná těžší vozidla. Během vietnamské války přišel do amerických služeb vrtulník CH-53 Sea Stallion, který byl schopen „Věc“ nést v podvěsu, což její bojovou hodnotu znásobilo.

Psali jsme:Suchoj T-4: Sovětské kladivo na americké letadlové lodě

Proti opevněním nebo budovám mohla M50 střílet náboje HESH (High Explosive Squash Head). Obzvláště smrtící byla proti velkým rojnicím vojáků, do nichž střílela protipěchotní náboje zvané "včelí úl", v podstatě obrovské brokové náboje.

Nepřátelé USA ve Vietnamu se rychle naučili M50 respektovat a při pohledu na něj často ustupovali. Přestože byla „Věc“ velmi užitečná a osvědčila se, byla v roce 1969 vyřazen ze služby. Nevýhody, které námořní pěchota považovala za přijatelné, se nakonec ukázaly jako příliš velké.

Dozadu unikající plyny po výstřelu byly nebezpečné pro vlastní vojáky a proces nabíjení byl zejména v boji proti pěchotě skutečně nebezpečný. Armáda měla pravdu i co do nedostatečné zásoby vezené munice.

Největším problémem však byla schopnost přežití. Tenký pancíř M50 byl proti zbraním větší ráže a dokonce i velkým střepinám jednoduše k ničemu. Obzvláště smrtící byly protitankové miny, a to kvůli tenkému spodnímu pancíři. Také vlastní munice při zásahu často explodovala.

Bez ohledu na to sloužila „Věc“ určitě lépe, než mnozí předpokládali. Plukovník Stanley S. Hughes, velitel 1. pluku námořní pěchoty v Hue, řekl: "Pokud má být nějaká jednotlivá podpůrná zbraň považována za účinnější než všechny ostatní, je to rozhodně 106mm bezzákluzové dělo, zejména na M50 Ontos."

Zdroj: warhistoryonline