Ještě na počátku 20. století byla představa, že by černoši sloužili jako piloti v americké armádě, pro mnohé politiky ve Washingtonu nemyslitelná. S blížící se druhou světovou válkou však naléhavá potřeba kvalifikovaných letců vedla k významné změně politiky. Po vypuknutí konfliktu založil americký armádní letecký sbor (USAAC) 99. leteckou výcvikovou peruť, jejíž absolventi posléze zformovali rasově segregovanou 332. stíhací a 477. bombardovací skupinu, známé pod společným označením Tuskegee Airmen.

Foto: Piloti 332. stíhací skupiny v Itálii před letounem P-51 | USAAF / Public domain

Americká vláda pod tlakem organizací na ochranu občanských práv a černošského tisku začala přehodnocovat svůj postoj k rasové otázce v armádě před druhou světovou válkou. Afroameričané neměli před konfliktem díky rasistickým zákonům Jima Crowa v zemi možnost sloužit kromě mnoha dalších funkcí ani jako piloti. Zpráva ministerstva války z roku 1920 uváděla, že černí Američané nejsou dostatečně inteligentní ani disciplinovaní, aby mohli pilotovat letadla.

V důsledku toho mnoho Afroameričanů sloužilo během první světové války v jiných zemích, mezi nimi Eugene Bullard, který odcestoval do Francie, kde bojoval na straně amerických spojenců a létal na Nieutportech a Spadech. Když Spojené státy vstoupily do války, svolalo letectvo Spojených států lékařskou komisi pro nábor Američanů sloužících v eskadrile Lafayette pro leteckou službu amerických expedičních sil. Bullard prošel lékařskou prohlídkou, ale nebyl přijat, protože byli vybráni pouze bílí piloti.

O integraci ve vojenském letectvu se v průběhu 20. a 30. let zasazovala například Národní asociace pro podporu barevných (NAACP), vůdci za občanská práva a významná černošská média. Argumentovali tím, že Afroameričané by měli mít stejné možnosti sloužit své zemi jako jejich bělošští kolegové. Propagace vyvrcholila zavedením pilotních výcvikových programů pro Afroameričany, nejprve v civilním sektoru a poté v armádě. Došlo k tomu však jinak, než si zastánci představovali, neboť se jednalo o segregované skupiny, nikoli o službu po boku svých bělošských protějšků.

Výcvikovou základnou pro černošské piloty se stala 66. letecká škola při Tuskegee Institute v Alabamě. Výcvikový program byl přísný a zpočátku byl navržen tak, aby neuspěli. Teprve návštěva první dámy Eleanor Rooseveltové v březnu 1941 změnila přístup v racionální a efektivní. Kadeti byli cvičeni tak, aby byli schopni čelit bojovým situacím. To zahrnovalo nejen letecký výcvik, ale také výuku navigace, meteorologie a údržby letadel, jak bylo obvyklé. Učební plán byl komplexní a zajišťoval, aby byli vybaveni pro všechny situace, se kterými se mohou setkat.

První ročník zahájil výcvik v roce 1941. Počáteční skupinu Tuskegee Airmen tvořilo 13 frekventantů, tedy malá, ale odhodlaná kohorta, která vydláždila cestu budoucím generacím afroamerických pilotů. Program se později rozšířil o výcvik pilotů pro létání na letounech North American B-25 Mitchell, kteří měli tvořit 477. bombardovací skupinu, jež ale nebude do válečných operací vyslána.

Do konce druhé světové války byla v Tuskegee vycvičena asi tisícovka černošských pilotů, 14 tisíc bombometčíků, navigátorů, leteckých mechaniků a údržbářů, operátorů řídicí věže a podpůrného personálu. Tuskegee Airmen byli přiděleni k 99. stíhací peruti 12. letecké armády a zpočátku byli umístěni ve francouzském Maroku, následně sloužili v Tunisku, na Sicílii a v Itálii.

U 12. letecké armády odlétali stovky misí v kokpitech letounů Bell P-39 Airacobra a Curtiss P-40 Warhawk. Jejich první bojová mise se uskutečnila v roce 1943, kdy dostali za úkol zaútočit na nepřátelské pozice na Pantellerii v Itálii. Byla úspěšná a připravila půdu pro budoucí boje v evropském divadle. Zanedlouho dorazily další tři perutě (100., 301. a 302.) a společně vytvořily 332. stíhací skupinu.

Navzdory svým úspěchům čelili Tuskegee Airmen značným problémům kvůli všudypřítomnému rasismu v armádě i v celé společnosti. Často byli vystaveni diskriminaci a předsudkům ze strany svých bělošských kolegů, což se projevovalo mnoha způsoby, od nepřátelství ze strany ostatních až po odepření přístupu do některých zařízení. Letci na tento rasismus reagovali houževnatostí a odhodláním. I nadále se soustředili na své úkoly, ve svých rolích vynikali a svými činy a úspěchy dokazovali svou hodnotu.

Tuskegee Airmen získali pověst letců s dobrými schopnostmi a odvahou v boji. Byli přeřazeni k 15. letecké armádě a pověřeni doprovodem bombardérů Consolidated B-24 Liberator a Boeing B-17 Flying Fortress hluboko na nepřátelském území. Při těchto operacích pilotovali letouny Republic P-47 Thunderbolt a North American P-51 Mustang. Jejich výsledky při ochraně bombardérů před nepřátelskými stíhači byly vynikající a piloti se zasloužili o výrazné snížení ztrát během více než 15 000 vzletů v téměř 1600 misích. Jejich letouny s červeným ocasem se staly symbolem jejich leteckých dovedností a vysloužily si přezdívku „Red Tails“.

Jedna z jejich nejpozoruhodnějších misí se uskutečnila 24. března 1945. Při letu do Berlína v Německu Tuskegee Airmen zničili tři Messerschmitty Me 262 a poškodili dalších pět těchto proudových stíhaček, za což peruť obdržela Distinguished Unit Citation. Jejich poslední mise se uskutečnila 26. dubna 1945.

Po skončení druhé světové války se Tuskegee Airmen vrátili domů do země, která se stále potýkala s rasovou nerovností. Navzdory jejich významnému přínosu pro válečné úsilí se nadále potýkali s diskriminací a předsudky. Mnozí z nich pak úspěšně pracovali v různých oborech a využili svých zkušeností a schopností k tomu, aby dosáhli změn a zasazovali se o občanská práva.

Částečně díky jejich válečné službě a službě dalších černošských jednotek (v konfliktu sloužilo více než 1,2 milionu Afroameričanů) došlo v roce 1948 k desegregaci americké armády, po níž se jejich zkušenosti staly velmi žádanými. Odkaz Tuskegee Airmen je dodnes připomínán. Jejich úspěchy byly oceněny různými cenami a vyznamenáními, včetně Zlaté medaile Kongresu z roku 2007. Vedle tří vyznamenání Distinguished Unit Citations obdrželi letci za svou službu ve druhé světové válce také 14 Bronzových hvězd, 96 Záslužných leteckých křížů a osm Purpurových srdcí.

Jejich příběh byl zvěčněn díky zachování letiště, na kterém se cvičili a které je dnes známé jako Tuskegee Airmen National Historic Site. Jejich hrdinské činy byly také přiblíženy novým generacím prostřednictvím různých médií. V roce 1995 uvedla HBO film The Tuskegee Airmen (Letci z Tuskegee) a George Lucas se podílel na vzniku poněkud pohádkového a kritiky nepříliš dobře přijatému filmu Red Tails (2012). Kromě toho je 99. letecká výcviková peruť stále aktivní a létá na červenoocasých letounech Raytheon T-1A Jayhawk na počest Tuskegee Airmen.

Zdroj: warhistoryonline.com, defensemagazine.com