Mise UNPROFOR 1992: Napadení transportérů s francouzko-českými osádkami
V roce 2014 byl na těchto stránkách zveřejněn můj článek s názvem „Vzpomínka“. V něm jsem v krátkosti popsal svoje působení v Pink Zone, které se dělo pod hlavičkou mírové mise UNPROFOR. Ústředním tématem se stal incident, způsobený výbuchem granátu poblíž transportérů naší patroly. Dnes otevírám toto téma podruhé, a to pohledem Marka Vítka, člena osádky velitelského transportéru této hlídky. Marek mě totiž na základě mého článku kontaktoval a poskytl mi tak dodatečně svoje svědectví. Oceňuji v něm jeho snahu o rozbor celé události, včetně vypracované situační mapky. Velice zajímavá se mi také jeví fotografie, která byla pořízena přímo v době výbuchu! A je na ní zachycen nejen náš VAB (No.6873 0118) s velitelem vozu Sergentem Henry, ale i vlastní exploze. A dle mého názoru se za transportérem objevuje v prvopočátku i další!
Datum: 23. června 1992 (úterý)
Mise: UNPROFOR, Na základě rozhodnutí rady bezpečnosti OSN č. 721 ze dne 27.listopadu 1991.
Místo: Evropa, Jugoslávie, Čista Mala (Šibenicko – kninská župa), 43.87938, 17.77463
Čas: 19:32
Kdo: Dva transportéry V.A.B. Renault se smíšenými francouzko-českými osádkami příslušníků mírových sborů OSN v Jugoslávii a chorvatské dělostřelectvo (dle provedeného vyšetřování).
Pro začátek uvádím, že jsem byl od 14. 6. 1992 přidělen do 4. Pink zóny do osádky transportéru V.A.B. francouzské armády. Moje první osádka byla náhradní, protože osádka, se kterou jsem měl sloužit, najela na pěchotní minu a měla poškozený transportér. Nicméně 18. 6. 1992 byl transportér opraven a já se tedy stal členem osádky transportéru V.A.B. Renault č. 6873 0137 operujícím v Pink zóně č. 4 v jižním sektoru v oblasti Benkovace. Již několikátý den jsme se, společně s posádkou dalšího transportéru č. 6873 0118, pohybovali a prováděli monitorovací a průzkumnou činnost v nám přidělené oblasti. Patroly jsme prováděli buď jako dvě osádky, nebo individuálně. Již několikátý den jsme se pohybovali v oblasti, kde byla zaznamenávána zvýšená činnost a pohyb jak srbských, tak i chorvatských jednotek. Náš pohyb byl více na straně obsazené srbskými jednotkami, jelikož přesun do oblastí výskytu chorvatských vojenských uskupení byl problematický díky velkému zaminování a spoustě nástražných systémů. Každopádně několikrát se nám podařilo dostat se i na stranu Chorvatů.
Foto: Část osádek transportérů Renault VAB (No.6873 0118 a 6873 0137 ) | soukromý archiv Marka Vítka (se svolením autora)
Zde spatřuji i vznik drobné změny v chování srbských vojáků, se kterými jsme do té doby celkem bez jakýchkoliv problémů jednali. Pravděpodobně měli pocit, že můžeme předávat informace o jejich pozicích a vybavenosti protistraně, ale totéž se domnívali i Chorvati. I přes vstřícné jednání z jejich strany (Srbů) bylo cítit, že něco není v pořádku. Chorvaté měli totiž pár dní do první oslavy jejich nezávislosti (ta byla vyhlášena 25. 6. 1991) a Srbové to vnímali jako vlastní selhání. Chorvaté taky již několikátý den prováděli výpady na srbskou stranu a podařilo se jim obsadit několik vesnic. To ale nebylo v našem sektoru, spíše jižně od nás. Nervozitu a zvýšenou agresivitu na straně Srbů jsme vnímali. Myslím, že to bylo 21. 6.1992, kdy se objevily nové jednotky a příslušníci JNA, kteří se v oblasti objevili jako posila. Dle vyjádření a informací, od nám již z dřívějška známých vojáků, se mělo jednat o nějaké zvláštní či více specializované jednotky, ale kdo ví. Ze strany Srbů jsme několikrát zaznamenali i jistou agresi a nevoli k naší přítomnosti.
Foto: Tank náležející ozbrojeným silám RSK | soukromý archiv Marka Vítka (se svolením autora)
Od rána jsem společně s posádkou, ve které jsem byl členem a s posádkou dalšího transportéru č.6873 0118, prováděli monitorovací činnost. Ráno jsme vyjeli společně a v průběhu dne jsme se rozdělili. V odpoledních hodinách jsme se opět setkali na stanovišti OSN, kde byli dislokováni Keňané. Tam mimo jiné proběhla krátká porada a bylo rozhodnuto, že v podvečer vyrazíme na společnou patrolu. Pokud by to bylo jen trochu možné, měli jsme se pokusit dostat se na Chorvatskou stranu a přespat někde v sektoru (což by nebylo poprvé). V podvečer jsme vyrazili a prováděli patrolování. Nejsem si jistý, ale myslím si, že to bylo někde v okolí vesnice Medare. Tam jsme se dozvěděli, že v okolí vesnic Čista Velika a Čista Mala se v posledních dnech ozývala střelba. Vydali jsme se tedy do této oblasti, abychom provedli monitoring. Již několik dní před touto událostí byla prověřována informace o tom, že se v této oblasti vykytuje Srbská vojenská jednotka. Bylo rozhodnuto, že provedeme kontrolu v obci a jejím okolí, přičemž ukážeme svou přítomnost v této lokalitě. Před obcí Čista Velika jsme zastavili a změnili pořadí transportérů. Proč k této výměně došlo nevím. Naše osádka byla v dané oblasti již dva dny před incidentem a znali jsme daný prostor. Taktéž osádka druhého V.A.B. již v této vesnici několikrát byla. Dohodli jsme se, že se podíváme na samotu, která byla na konci vesnice Čista Mala vpravo cca 500-800 m za posledním stavením. Projížděli jsme přes Čista Velika a vjeli do Čista Mala. Vše probíhalo standartně, jen s odstupem času si uvědomuji, že ani to málo obyvatel, kteří zde i přes časté přestřelky zůstali, nebylo vidět. Míjeli jsme hřbitov, po pravé straně několik domů a blížili se ke křižovatce, na které stála benzínová čerpací pumpa. My jsme se drželi vpravo a odbočovali na pravou stranu. Minuli jsme čerpací stanici a projeli křižovatkou. Když jsme byli pár metrů za ní, uslyšel jsem bzučivě pištivý zvuk a reagoval jsem tak, že jsem rychle zapadl do nitra transportéru. Vzápětí se ozval výbuch a ihned další v naší blízkosti. Přes zadní otevřené okno transportéru jsem viděl, jak druhý V.A.B. zastavuje a klesá na levé přední kolo.
Foto: Renault VAB (No.6873 0118) v době výbuchu granátů. Čas 19:32 hod. | soukromý archiv Marka Vítka (se svolením autora)
Nikdo v tu chvíli nevěděl, co se děje. Po několika vteřinách jsme začali couvat a když jsme se přiblížili k našemu druhému transportéru, uviděl jsem, že dva naši vojáci vytahují ven z vozidla mého českého kolegu Mirka N. Drželi ho z pravé a levé strany u ramen za neprůstřelnou vestu, jeho hlava byla zakloněna a bezvládně visela mezi rameny. Ihned jsme s mým francouzským kolegou Frankem vytáhli lékárničku a běželi ošetřovat našeho druha. Potom, co jsem se k němu sklonil, jsem uviděl, že nás vnímá. Díval se na nás, na levé tváři měl přiložený nějaký hadr či co to bylo. Po jeho odstranění se v Mirkově levé tváři objevily dvě hluboké krvácející rány, kterými byly vidět zuby a kosti. Z úst mu také vytékalo velké množství krve. Rychle jsme mu na tvář přiložili obvazy a začali ošetřovat zranění a omotávat hlavu. Zraněný byl chvílemi při vědomí a chvílemi upadal jako by do šoku a ztrácel vědomí. Mezitím, co se náš transportér otáčel, jelikož nebyl tak výrazně poškozen jako 0118, se odněkud začali vynořovat Srbští vojáci. My jsme rychle přeložili Mirka do našeho transportéru a okamžitě s ním osádka vyrazila směr Benkovac. V dobu, co jsme ošetřovali Mirka, dopadl nedaleko nás další šrapnel. Bylo to dle mého odhadu nedaleko nás někde vlevo před námi, pokud budu brát směr našeho cíle. Situace na místě nebyla vůbec veselá, a tak jsme i my (kteří jsme zůstali na místě, osádka 68730137 a řidič poškozeného V.A.B ) rychle nasedli do poškozeného transportéru V.A.B. č.68730118 a vyrazili také zpátky do Benkovace. Chvíli po našem odjezdu z místa (řádově vteřiny) se ozvaly další dva výbuchy šrapnelů, dle dýmu to bylo z těsné blízkosti místa, kde jsme stáli a ošetřovali zraněného kolegu. Při cestě zpátky se již okolo cesty vyskytovali vojáci, někteří drželi v rukou zbraně a někteří nám i hrozili. Takto se chovali cca ve třech následujících vesnicích. Poté, co jsme se vrátili do Benkovace, jsem podal hlášení na velitelství jižního sektoru a další den ráno si mě vyslechl někdo od MP. Ještě tentýž den jsem byl převelen ze 4. do 5. zóny. Tam jsem se stal členem osádky transportéru V.A.B. 68130183, ale to už je zase jiná historie.
Foto: Četař Marek Vítek, chvíli před výjezdem do Pink Zone No.5 | soukromý archiv Marka Vítka (se svolením autora)
Na závěr bych chtěl uvést, že po návratu ze zóny, jsem zbytek mise dosloužil společně se svými druhy u 3.čety 3.RRN v obci Podlapač. O Mirkovi jsem jen věděl, že byl ošetřen a následně převezen do republiky, kde se podrobil dalšímu léčení. Tento chlap mi navěky utkvěl v paměti. Po vyvolání fotografií doma z fotoaparátu, který jsem měl zavěšený na levém rameni neprůstřelné vesty jsem zjistil, že mám vyfocený okamžik dopadu střely. Jak k vyfocení došlo nevím.
S odstupem času se domnívám, že nebylo náhodné, že jsme byli pod palbou. Nemyslím si, že by toto bylo ze strany Chorvatů – jelikož jejich dělostřelecká palba se ozývala více na jih od naší polohy, a to také později v noci. Vnitřně si myslím, že to byla demonstrace Srbské síly proti nám vojákům OSN. Nemohu tvrdit, jestli byl útok předem připravený (jelikož jsme byli úmyslně několik dní do této oblasti směřováni), nebo jestli se jednalo o spontánní akci nějakých Srbských vojáků. Pravdu se dnes již nikdo nedozví. Jsem si téměř jistý, že to nebylo dělostřelectvo Chorvatů, ale že to byl Srbský minomet, kdo nás napadl. To si ale jen myslím a nemohu to nijak dokázat.
Foto: Situační mapka, Čista Mala dne 23. 6. 1992 | Mapy.cz
Na úplný závěr musím dodat, že se kolegové z patroly zachovali naprosto profesionálně a na této „horké půdě“ učinili, bez ohledu na ohrožení vlastního života, pro mojí záchranu maximum! A za to jim patří můj respekt a poděkování!!!