Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 bezpodmínečnou kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki pak kapitulovalo Japonsko 2. září 1945. Tehdy se jednalo o první, ne však poslední použití resp. hrozby použití jaderných zbraní.

Na Postupimské konferenci v roce 1945 byla určena pro dočasné rozdělení Koreje 38. rovnoběžka. Ukázalo se, že zdaleka nešlo o dočasné rozdělení. Sever zavedl pod sovětským a čínským vlivem komunistickou vládu, zatímco na jihu byl s pomocí USA nastolen svobodný režim. V roce 1950 se mezi oběma zeměmi rozpoutaly boje, které vyústily v korejskou válku. Ve dvou případech se použití jaderných zbraní během konfliktu stalo velmi reálnou možností.

Foto: Bombardování severokorejského Wonsanu v roce 1951 | Wikimedia Commons / Public domain

Korejská válka byla první vojenskou akcí studené války, globálního konfliktu, který postavil komunismus proti těm, kteří v něm právem viděli hrozbu. V roce 1950 americké zpravodajské služby předpovídaly, že v Koreji nastanou potíže, protože síly na severu se začaly mobilizovat. A opravdu, 25. června téhož roku zahájily útok na Jižní Koreu.

Tato invaze spolu s tím, že Harry Truman obdržel od amerických bezpečnostních agentur dokument Národní bezpečnostní rady číslo 68 (NSC-68), který varoval před globální hrozbou komunismu, přiměla prezidenta k vyslání amerických sil do Jižní Koreje, aby zatlačily útočníky zpět na sever. To současně ukázalo ochotu Ameriky pomáhat svým spojencům a naznačilo, kudy se budou vyvíjet konflikty studené války v budoucnosti.

Jakmile severokorejské síly překročily 38. rovnoběžku, začaly diskuse kolem použití jaderných zbraní. Truman, který byl v době vypuknutí války ještě prezidentem, nařídil na konci druhé světové války svržení atomových bomb na Japonsko. Byl neústupný v tom, že nechce, aby byly bomby použity znovu, a prohlásil: "Je to strašná zbraň a na nevinné muže, ženy a děti by být neměla použita."

Navzdory svému přání, aby se tyto zbraně do konfliktu nezapojovaly, Truman na otázku tisku, zda je atomová bomba součástí kroků k zadržení komunistické expanze v Koreji, odpověděl: "To zahrnuje všechny zbraně, které máme." Zcela správně a bez ohledu na osobní postoj: nepříteli nesdělujeme, jaké prostředky proti němu použijeme, ale ani to, jaké použít nechceme.

Boeingy B-29 Superfortress byly nasazeny po invazi Severu do Jižní Koreje velmi brzy. Již tři dny po začátku války zaútočily čtyři B-29 z 19. bombardovací skupiny na vojenské cíle a dalších 15 letadel zahájilo útoky jen o dva dny později. V průběhu konfliktu byly letouny často využívány k běžným bombardovacím misím a také k četným letákovým shozům nad Severní Koreou. Mimo jejich běžné použití však byly B-29 nesmírně důležité pro potenciál jaderné války ze strany USA.

Za druhé světové války nesly B-29 obě atomové bomby svržené na Japonsko. Ačkoli se prezident Truman chtěl vyhnout eskalaci války použitím těchto zbraní v Koreji, generál Douglas MacArthur zajistil, aby v případě potřeby bylo v bojové zóně vždy pět posádek kvalifikovaných pro svržení atomové bomby.

Prezident Dwight D. Eisenhower kandidoval do úřadu na základě platformy, která ostře kritizovala Trumanovu vládu za její nedostatečnou aktivitu při ukončování korejské války, přičemž zašel tak daleko, že prohlásil, že v případě svého zvolení osobně navštíví Koreu, aby si situaci sám prohlédl.

Eisenhower nakonec tuto možnost dostal, a přestože svůj slib splnil, jeho návštěva na již existujících plánech ve skutečnosti mnoho nezměnila. Dal však jasně najevo, že pokud se mírová jednání nepohnou kupředu, použije k ukončení války jakékoli prostředky, včetně jaderných zbraní.

Tato taktika, známá jako jaderné vydírání, se ukázala jako účinná. Dne 22. května 1953 se americký ministr zahraničí John Dulles prostřednictvím indického diplomatického sboru obrátil na Číňany, protože ti podpisu dohody o ukončení války bránili především. Dulles jasně stanovil, že pokud nebude brzy dosaženo míru, použijí USA své jaderné zbraně. Během jedenácti dní Číňané s příměřím souhlasili.

Pouhých sedm měsíců po nástupu prezidenta Eisenhowera do úřadu, 27. července 1953, bylo podepsáno oficiální příměří. Ačkoli jaderné zbraně nikdy nebyly k vynucení ukončení války potřeba, jejich hrozba se vznášela nad tím, jaký by mohl být potenciální výsledek, a američtí představitelé se rozhodně neostýchali využít toho ve svůj prospěch. 
Po oficiálním podepsání příměří začaly repatriace válečných zajatců. Mezi 5. srpnem a 6. zářím 1953 bylo do svých domovských zemí vráceno 75823 komunistických vojáků a civilistů, 8726 jihokorejských vojáků, 3597 příslušníků americké armády a 1377 osob jiných národností.

Dohoda víceméně ponechala region rozdělený podél 38. rovnoběžky stejně jako na konci druhé světové války, přičemž Jižní Korea získala dalších 3900 čtverečních km území. Byla také vytvořena dvě míle (3,2 km) široká demilitarizovaná zóna, která existuje dodnes.

Zdroj: warhistoryonline