Druhá světová válka byla skutečně globální válkou v tom smyslu, že se bojovalo na mnoha světových kontinentech a oceánech. V jiném smyslu to také byla válka globální, protože se řada států do konfliktu zapojila, aniž by byly válečné operace vedeny přímo na jejich území, nebo je přímo ohrožovaly. Je zřejmé, že mnohem více států se hlásilo ke Spojencům, a to jak z politických důvodů, tak z důvodů historických či ekonomických. V případě jednotlivců však mohly být motivace velmi pestré.

Možná se ptáte, zda některý z latinskoamerických národů, které vyhlásily válku (a to byla většina z nich), vůbec přispěl k válečnému úsilí nějakým způsobem kromě poskytování surovin. Poskytla Nikaragua své vojsko? A co Mexiko? Peru? Chile? Kdokoli z nich? Odpověď zní ne, s jednou výjimkou: Brazílie poskytla početný kontingent vojáků, kteří ke konci konfliktu bojovali v Itálii. Jedním z těchto "Brasileiros" byl Max Wolff. Více německé jméno byste nevymysleli. Max Wolff byl totiž z otcovy strany rakousko-německého původu.

Foto: Brazilští vojáci při oslavách národního dne nezávislosti, Itálie 7. září 1944 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Kyjev padl zásluhou gigantické obkličovací operace

Jeho otec, který se zabýval kávovým průmyslem, se do Brazílie přistěhoval na přelomu století. Otec jeho matky byl plukovníkem brazilské armády. Wolff byl árijský typ, který Hitler a nacismus zbožňovali: vysoký, blonďatý a modrooký.
Max Wolff byl takzvaný "Teuto-Brasileiro". Ačkoli se Jižní Amerika stala po válce místem, kam utíkali přední nacisté, pravdou je, že Latinská Amerika, a zejména Brazílie, byla domovem mnoha lidí německého a rakouského původu již před druhou světovou válkou.

Podobně jako ve Spojených státech žije dnes více lidí irského původu než v Irsku, totéž platí o lidech německého původu, přičemž ale zdaleka ne všichni emigranti z Německa se usadili v Severní Americe. Mnoho z nich zlákala na suroviny bohatá a životními náklady levná Jižní Amerika. Odhaduje se, že v Brazílii žil před druhou světovou válkou asi milion lidí, kteří se hlásili k německému původu.

Tyto německé komunity v Latinské Americe byly v názoru na Hitlera a nacistický režim rozděleny. Mnoho z těchto lidí nebo jejich předků uprchlo před německým/pruským militarismem v letech sjednocení na konci 19. století a ještě více jich přišlo ze stejného důvodu před první světovou válkou. Velký počet jich však přišel především z ekonomických důvodů. V té době bylo Německo (stejně jako dnes) hustě zalidněným státem, kde byly pro mnohé příležitosti omezené.

Přesto se mnoho Němců v Latinské Americe a Brazílii se hlásilo k Hitlerovi a vyznávalo mu věrnost. Některé z těchto rodin poslaly své syny bojovat za Hitlera, ačkoli celkový počet není znám. Max Wolff ale byl jedním z mnoha Němců, kteří Hitlera a vše, co představoval, nenáviděli. Když nastal čas s tím něco udělat, přidal se spolu s něco málo přes 25 000 krajanů k Brazilským expedičním silám (v portugalštině zkratka "FEB").

Psali jsme:Afghánskému údolí Korengal přezdívali Američané Údolí smrti

Wolff byl současně jedním z mála těchto mužů, kteří měli nějaké vojenské zkušenosti. Jako vojenský policista bojoval v revoluci v roce 1932 proti protivládním silám a byl vážně zraněn. Byl jedním z mála "starých mužů" jednotky a mladší muži k němu vzhlíželi. Když se k Hitlerovi donesly zvěsti, že Brazílie hodlá vyslat divizi mužů do boje proti němu, vysmál se: "Šance, že Brazílie vyšle vojáky do boje, je asi taková, jako že kobra vykouří dýmku." Přezdívka brazilské jednotky byla nyní oficiální: "Kouřící kobry".

Do Itálie dorazil Wolff v prosinci 1944. V hodnosti seržanta patřil mezi tisíce Brazilců, kteří měli za úkol dobýt Monte Castello. Hora se nachází asi 56 kilometrů jihozápadně od Boloně a byla klíčovým prvkem německého opevnění na severu Itálie. Stejně jako mnoho jiných nových jednotek byli i Brazilci při svém příchodu na frontu dychtiví, ale nepřipravení. Navzdory nedostatku zkušeností byli velmi rychle vrženi do boje. Vyškrábali se na kopec, zapojili se do přestřelky se zkušenými německými jednotkami a začali divoce střílet, často do prázdna. To na ně samozřejmě přivolalo německou palbu, neboť na horské pozici se nacházelo hlavní německé dělostřelecké postavení.

Jedním z mužů, kteří měli povědomí o tom, jak má voják reagovat, byl Wolff. Dobrovolně přenášel munici z týlu k předsunutým jednotkám a odnášel mrtvé a raněné z předních linií. Podobné věci se pro něj měly stát pravidelnou záležitostí, protože jeho muži se v následujících týdnech pomalu začali učit způsobům boje. Wolff a jeho četa často vyráželi vpřed na speciální mise, přepadávali německé hlídky a prováděli průzkum. Pro své výpady se brzy stal známým jako "král hlídek", zejména když jeho velitel vyzval dobrovolníky, aby vyzvedli tělo mrtvého brazilského kapitána. Tělo tohoto důstojníka sloužilo jako návnada německým odstřelovačům, kteří stříleli na každého, kdo se k mrtvému muži přiblížil.

Jedné noci Wolff vedl malou jednotku, která padlého důstojníka úspěšně vyzvedla. Protože Wolffova jednotka bojovala pod velením amerického sboru, byl za akce, které podnikl v březnu 1945, vyznamenán americkou Stříbrnou hvězdou. Během noční operace zabloudilo 13 Brazilců do německého minového pole a spustilo řetězovou reakci min. Třináct mužů leželo mrtvých. Navíc byly přerušeny telefonní linky, které vedly z fronty na velitelství. Wolff a tři jeho muži se dobrovolně přihlásili, aby vyzvedli mrtvé a opravili komunikační linky. Mnozí věřili, že se nevrátí, ale oba cíle mise splnili.

Na poslední známé fotografii je Wolff zachycen s vlastnoručně vybranou skupinou svých mužů. Všichni stojí ležérně a jsou vyzbrojeni samopaly Thompson. Krátce po pořízení snímku byli Wolff a jeho muži vysláni na hlídku poblíž města Montese, 64 km jihovýchodně od Boloně.

Když přecházeli otevřené pole s Wolffem v čele, německý kulomet zahájil palbu a brazilského seržanta na místě ho zabil. Protože k tomu došlo několik týdnů po kruté zimní kampani v horách, někteří tvrdí, že Wolff si přál smrt. Jeho muži na něj však vzpomínají jako na velmi statečného velitele, který dal přednost životům svých mužů před vlastním.

Zdroj: warhistoryonline