Britové plánovali v 50. letech do cesty útočících sovětských tanků položit jaderné miny. Zahřívat je chtěli kuřaty
Studená válka byla pro Evropany, kteří se zeměpisně nacházeli mezi oběma hlavními silami konfliktu, SSSR a USA, napjatým obdobím. Obě výše uvedené velmoci rozmístily své rakety od zamrzlého severu až po slunný jih a vyčkávaly, zdali se zvedne "opona válečného divadla". Rusové a Američané však nebyli jedinými jadernými mocnostmi. Také Francouzi či Britové byli ve hře a vymýšleli své vlastní, domácí odstrašující prostředky proti hrozbě sovětské invaze.
Britové si již za 2. světové války vydobyli dobré jméno díky svým zkušenostem v oblasti válečné techniky, např. díky úspěšným "skákavým bombám", jimiž byli schopni účinně ničit přehrady, nebo třeba rychlým stíhacím letounům Spitfire. Hrozby během studené války byly však odlišné.
Foto: Sovětský tank T-55 | US Army Field Manual / Wikimedia Commons / Public domain
Tváří v tvář zbraním hromadného ničení a obrovské vojenské síle ozbrojených sil SSSR přišli Britové s celou řadou nápadů, které měly případný postup nepřítele zastavit. Jedním z takových návrhů s krycím názvem Operace Blue Peacock byla i jaderná mina. Plánovalo se také její dálkové spuštění, aby postupujícím sovětským silám mina způsobila maximální škody.
Jedním z problémů, který se konstruktérům nepodařilo efektivně vyřešit, byl fakt, že k detonaci zařízení nedošlo, pokud toto bylo v příliš chladném prostředí. Pokud by jej Britové zakopali pod zem např. v severních pláních Německa, bylo by obtížné udržet teplotu, při níž by elektronika bomby mohla spolehlivě fungovat. I přes tento fakt v červenci 1957 britská armáda objednala výrobu deseti kusů těchto jaderných min, které by postupně převezla do západního Německa.
Celou operaci měla krýt historika, podle níž se jednalo o jaderné energetické jednotky, jakési mobilní jaderné generátory, určené pro použití britskými vojenskými silami alokovanými v dané zemi. Protože miny měly být následně ponechány bez dozoru, pro případ ústupu britských ozbrojených sil byly miny osazeny zařízením proti sabotáži. Pouzdra byla tlaková, což znamenalo, že do nich mohly být zabudovány tlakové a náklonové spínače. Jakmile pak bylo zařízení odjištěno, k jejímu odpálení by došlo okamžitě, pokud by se s ním pohnulo, pokud by pouzdro ztratilo tlak nebo pokud by se naplnilo vodou.
Mina byla dále navržena tak, aby ji bylo možné odpálit na dálku po drátě ze vzdálenosti až tří kilometrů nebo pomocí osmidenního časovače. To by však fungovalo pouze za podmínek, že by elektronika měla tu správnou provozní teplotu. Existovalo přitom reálné riziko, že by drsné zimy v regionu mohly zbraně dokonce znehodnotit.
Vývojáři tedy zkoušeli a testovali mnoho způsobů, jak zabránit zamrznutí elektroniky bomb, od zabalení min do izolačních přikrývek až po použití živých kuřat, jejichž tělesné teplo by stačilo k udržení správné požadované okolní teploty. Předpokládalo se, že ptáci budou uvnitř bomby žít nejméně osm dní, což se v případě invaze považovalo za dostatečně dlouhou dobu. Kuřata by měla dostatek zrní a vody, aby se udržela při životě po maximální dobu potřebnou pro časovací mechanismus.
Bomby měly údajně způsobit explozi o síle deseti kilotun, která by měla za následek vznik kráteru o průměru 375 m a kvůli kontaminaci by navíc vyřadila z provozu rozsáhlou oblast, což by způsobilo pro postupující Rudou armádu značné překážky. Nakonec, po výrobě dvou prototypů, byla původní objednávka speciálních min zrušena kvůli obavám z vytvoření nepřijatelného množství radioaktivního spadu v atmosféře v bezprostřední blízkosti domova.
S instalací jaderných hlavic pod zem na spojeneckém území byly spojeny také etické a politické záležitosti, a tak britské ministerstvo obrany v roce 1958 projekt nakonec zcela zrušilo. Dokumenty týkající se projektu jaderných min byly odtajněny až v roce 2004. Není známo, kdo byl za projekt přesně zodpovědný. Každopádně jakkoliv neuvěřitelně tento příběh o speciálních jaderných minách může znít, tehdy šlo opravdu o seriózní návrh financovaný britskou vládou a vypracovaný Královským výzkumným a vývojovým ústavem pro vyzbrojování (RARDE).
Zdroj: warhistoryonline