Deset let, deset cest, tisíce kilometrů, stovky setkání a nespočet podaných rukou. Cesta poděkování, úcty a pokory letos vstupuje do svého desátého ročníku. A tentokrát není čas jen vyrazit dál. Je čas se také ohlédnout. Cílem cesty, která trvá týden, je vždy objet všechny dostupné hroby v České republice našich novodobých válečných veteránů, kteří se z mise už nevrátili, uctít jejich památku a věnovat Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů.

Foto: Cesta poděkování, úcty a pokory 2026: Poděkování válečným veteránům, kteří se z mise už nevrátili | Petr Něnička

Ani letošní cesta nebyla jen o kilometrech a pietních zastaveních. Silná byla setkání s našimi příznivci, rodinnými příslušníky padlých a především s Jardou u hrobu jeho bývalého spolubojovníka. Byly to chvíle plné emocí a vzpomínek, které připomněly, že za každým jménem na náhrobku stojí konkrétní člověk, přátelství a společný příběh. Pro nás jsou to chvíle, které připomínají, proč má smysl se na tato místa vracet. Nejen kvůli těm, kteří už mezi námi nejsou, ale také kvůli těm, kteří na ně stále vzpomínají.

Letos jedeme podesáté. A poprvé se naše pozornost obrací také dovnitř – k bilancování. Společně jsme už urazili více než 27 415 kilometrů. To je vzdálenost delší než čínská zeď, která měří přibližně 21 196 kilometrů. Byly chvíle, kdy tělo říkalo dost. Zlomený malíček na noze, zlomený malíček na ruce, zápal plic. Přesto se jelo dál. Ne proto, že bychom chtěli dokazovat svou nezlomnost, ale protože jsou věci, kvůli kterým stojí za to překonat bolest, únavu i vlastní limity. 

Deset let na cestě ale znamená také vzpomínat na ty, kteří už s námi další kilometry neujdou. V roce 2023 jsme přišli o našeho fotografa a navigátora Pavla Křižku, člověka, který byl součástí našeho putování a pomáhal zachycovat jeho příběhy. Dnes už s námi na cestu nevyrazí, ale jeho práce, fotografie a společně prožité chvíle zůstávají. A přišly také radostné životní okamžiky. Jeden z našich členů, který s námi usedá za volant a bezpečně nás provází stovkami kilometrů, Petr Suchánek, se mezitím oženil a stal se otcem. Narodil se mu syn. Za deset let se totiž neměnily jen naše cesty a navštívená místa. Měnili jsme se i my sami.

Za tu dobu jsme poznali obrovské množství lidí s neskutečnými osudy. Každý přinesl svůj příběh, svůj pohled na svět. Ale jaké je z toho všeho skutečné poselství: Co vede člověka k rozhodnutí, že osobní bezpečí, pohodlí nebo dokonce vlastní život jako nejvyšší hodnotu odloží bokem?

To je otázka, která přesahuje vojenskou historii. Když se podíváme na lidi, jejichž hroby jsme navštívili, a na osobnosti, kterým jsme věnovali vzpomínkové lavičky, může se zdát, že jejich osud byl krutý. Mnozí zemřeli mladí, někteří daleko od domova, jiní byli popraveni, umučeni nebo padli při plnění služebních povinností.

Jenže je tu jeden podstatný rozdíl. Řada z nich nebyla pouze pasivní obětí okolností. Ve chvílích, kdy se museli rozhodnout, vědomě zvolili cestu, o které věděli, že může mít následky. Jan Kubiš a Jozef Gabčík věděli, jak nebezpečný je úkol, do kterého se pustili. Generál František Moravec i generál Ingr moc dobře věděli, jaké riziko představuje organizování zahraničního odboje. Vojáci, kteří odcházejí do zahraničních operací, vědí, že služba může znamenat ohrožení života.

Je to hrdinství? Měli bychom se vyvarovat toho, abychom z těchto lidí dělali nedotknutelné sochy. Hrdina nemusí být člověk beze strachu. Nemusí být ani člověk, který touží po nebezpečí. Hrdinství často začíná ve chvíli, kdy člověk strach má, uvědomuje si nebezpečí, ale přesto udělá to, co považuje za správné.

Pro příslušníky ozbrojených složek je tato otázka zvlášť důležitá. Voják, policista nebo hasič nevykonává pouze zaměstnání. Přijímá určitou odpovědnost vůči ostatním. Služba znamená, že někdy musí dát potřeby druhých před vlastní pohodlí a bezpečí.

Existuje pro všechny okamžik, kdy už člověk nemůže jen přihlížet? Má to smysl i dnes? Jednoznačně ano. A možná právě dnes potřebujeme o těchto hodnotách mluvit více než kdy jindy. Nemusíme všichni odcházet do války, vstupovat do ozbrojených složek nebo zachraňovat lidské životy. Většina našich každodenních rozhodnutí je mnohem obyčejnější. Zastat se slabšího. Neotočit se zády k člověku v nouzi. Přijmout odpovědnost za vlastní chybu. Dodržet slovo, i když se nám to nehodí. Udělat něco pro druhé, aniž bychom za to očekávali odměnu.

To jsou projevy stejného principu v každodenním životě. Společnost totiž nestojí pouze na zákonech, institucích a právech. Stojí také na ochotě jednotlivců přijmout odpovědnost za věci, které přesahují jejich vlastní zájem.
Co se stane, když takové chování zmizí? Představme si společnost, ve které každý sleduje jen vlastní prospěch. Kde se nikdo nechce zastat druhého, nikdo nechce převzít odpovědnost a každý očekává, že nebezpečí, problém nebo nespravedlnost vyřeší někdo jiný.

Co se stane, když začne hořet dům a všichni budou čekat, že zasáhne někdo jiný? Co se stane, když bude někdo potřebovat pomoc a všichni odvrátí zrak? Co se stane, když se nikdo nepostaví bezpráví, protože je jednodušší zachovat si vlastní klid? Taková společnost může nějakou dobu fungovat. Ale postupně ztratí něco podstatného: vzájemnou důvěru, solidaritu a schopnost držet pohromadě. A právě proto mají příběhy lidí, které na cestách připomínáme, stále co říct současnosti.

A právě zde se dostáváme k tématu, které je dnes možná důležitější než kdy dříve – odpovědnost. Odpovědnost jednotlivce vůči společnosti, společnosti vůči vlastním hodnotám a každého z nás vůči vlasti. Společnost a vlast nejsou automaticky totéž. Společnost mohou rozdělovat názory, postoje a vzájemná nedůvěra. Vlast by však měla být společným prostorem, ke kterému cítíme vztah, odpovědnost a sounáležitost.

Nesmíme zapomínat na lidi, pro které je povolání především službou. Nasazují své zdraví, někdy i život, aby chránili nás, naše rodiny a naše domovy. Jejich práce si zaslouží respekt nejen při slavnostních příležitostech, ale především v každodenním životě.

Buďme proto ohleduplní. Nejen k nim, ale jeden k druhému. Než někoho odsoudíme, zkusme se zamyslet. Než zvýšíme hlas, zkusme podat ruku. A než zapomeneme, vzpomeňme si, kolik lidí před námi obětovalo své pohodlí, bezpečí, a někdy i život, abychom my mohli žít ve svobodě.

Deset let je dlouhá cesta. Ale možná jsme za tu dobu neujeli jen 27 415  kilometrů. Možná jsme se také naučili o něco více naslouchat, vážit si druhých a pokoře. Každý rok jsme opět vyrazili na cestu. S poděkováním, úctou a pokorou. S vědomím, že největší hodnotou nejsou kilometry, které máme za sebou, ale lidé, které jsme na nich potkali, a hodnoty, které si vezeme dál.

Epilog: X. CESTA PODĚKOVÁNÍ, ÚCTY A POKORY 11-11-2026

„Na konci každé cesty stojíme tváří v tvář tomu, co nelze oklamat. Svědomí je ten nejtišší hlas, který však mluví nejhlasitěji, když všichni ostatní mlčí. Není to cizí soudce, ale naše vlastní vnitřní zrcadlo, před kterým nelze utéct, i kdybychom oklamali celý svět. S hlubokou úctou a pokorou se skláníme před touto vnitřní silou, kompasem, který nás dokáže zastavit vteřinu před chybou, nebo nás naopak nekompromisně provázet. Proto mějme vždy odvahu jednat v souladu s ním, přestože to vyžaduje odvahu. Přestože to znamená volit těžší cestu místo té pohodlné a kráčet proti proudu. Právě v těchto momentech se však rodí skutečná lidská důstojnost a pevný charakter …“