EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Čeští vojáci pod praporem OSN

 13. 08. 2020      kategorie: Vojenská historie      8 komentářů

Tak už to je 25 let, kdy 4. srpna 1995 zahynuli a byli zraněni naši vojáci a začala chorvatská ofenzíva „OLUJA“ (Bouře) s cílem dobýt zpět území, které v předchozím konfliktu obsadili místní Srbové a které nazývali Republika Srbská Krajina. Slovo „obsadili“ není tak úplně přesné, poněvadž srbská menšina žila na území Chorvatska už přibližně 450 let. 

Tuto ofenzívu zažila necelá tisícovka českých vojáků – dobrovolníků, buď jako vojáci z povolání, nebo vojáci v „další činné službě“, kteří sloužili pod praporem OSN a účastnili se mírové operace UNPROFOR - UNCRO. Většina vojáků sloužila na tzv. Tangách, což byly opevněná pozorovací, nebo propouštěcí a kontrolní stanoviště (check pointy) umístěná v „zóně separace“, která sloužila k oddělení znepřátelených stran, to je, srbských a chorvatských jednotek a bylo to v podstatě území nikoho, většinou silně zaminované, což někteří naši vojáci poznali na vlastní kůži a technika na vlastní plechy. Tanga byla rozmístěna po celé zóně separace v různé vzdálenosti od sebe (několik set metrů i kilometrů). Jejich počet byl několik desítek. Český prapor střežil prostor přibližně o rozloze 1918 km2 a délce do 100 km. Jeho úkolem byla především patrolovací činnost a humanitární pomoc.

1. OT-64 českých UN po nájezdu na minu, v pozadí Tango 12, řidič i velitel vozu zraněni – přežili.Foto: OT-64 českých UN po nájezdu na minu, v pozadí Tango 12, řidič i velitel vozu byli zraněni, avšak přežili. | archiv autora

Psali jsme: Die Wehrmacht - Wir Waren Soldaten

2. Pohled do prostoru velitele vozu, jako otevřená konzerva, že.
Foto: Pohled do prostoru velitele vozu. Jako otevřená konzerva, že? | archiv autora

Hlavní velitelství českých jednotek bylo umístěno v kempu v Borje, základna 4.roty pod kterou jsem patřil, byla umístěna v kempu v Jezercích poblíž Plitvických jezer. Příslušníci 4.roty sloužili na stanovištích: Tango 10 „Markovac“ (check point), Tango 13 „Naprte satelit“, Tango 12 „Naprte“, Tango 31 „ Zorišnjak“ a Tango 32 „Budimka“. Na ostatních „Tangách“ mimo svoji rotu jsem nikdy nebyl, mimo stanoviště „Klapavica“, kde byly dílny ve kterých se opravovala naše vojenská technika a kterou jsem jako řidič obrněného transportéru OT 64 několikrát navštívil, a stanoviště průzkumné roty Babin Potok, které bylo po cestě ve směru Otočac – Borje – Udbina – Klapavica. Na Tangu 12 byli umístěny 2 družstva, na Tangu 32 - 1 družstvo (11 vojáků), na ostatních stanovištích, mimo hlavní základny, to bylo podobné. Zpravidla mělo každé Tango jedno „otéčko“ a jeden UAZ, na základnách roty to byly terénní vozidla, většinou zn.JEEP.

3 Jenom o pár metrů dál, kousek od cesty výbuchem zničený transportér, v pozadí hora Podum.
Foto: Jen o pár metrů dál, kousek od cesty, výbuchem zničený transportér. V pozadí hora Podum. | archiv autora

Psali jsme: Čechoslovák, který pojmenoval Blitzkrieg, podílel se na úspěchu vylodění v Normandii a vymyslel vojenskou strategii NATO

Prapor českých jednotek byl pouze lehce vyzbrojen. K patrolovací činnosti sloužili zastaralé kolové obrněné transportéry OT 64 s věžičkou nebo bez, které už byly dávno za zenitem. Do věžiček se lafetovaly univerzální kulomety 7,62mm vz.59, průzkumná rota měla těžké kulomety 12,7mm. Vojáci byli vyzbrojeni samopaly vz.58, velitelé měli osobní zbraně 9mm pistole vz.82., každé družstvo mělo po jednom RPG-75 a univerzální kulomet. Na opasku se nosil bodák a útočný nůž.

4. Tango 12 NaprteFoto: Tango 12 Naprte | archiv autora

V době od listopadu 94 do listopadu 95, kdy jsem sloužil, se výstroj skládala z maskáčů vz.95, kanad, modré kevlarové přilby (modrého baretu, nebo čepice s nášivkou UN), proti střepinové vesty do které se vkládaly čtvercové neprůstřelné desky. U nás na Tangu ty desky letěly ven, byly dost těžké a při pěší patrole v horách bylo cítit každé kilo navíc, zvláště v letním vedru. Bral jsem to tak, že pokud šlápnu na minu, tak je mi stejně vesta prd platná.
Tudíž vzhledem k rozmístění jednotek a jejich počtů na stanovištích, výstroje a výzbroje se v žádném případě nedá hovořit o českém praporu jako o bojové jednotce, kterou ostatně ani nebyl, protože, jak již jsem uvedl, plnil úkoly podle mandátu OSN.

5. Tango 13 SatelitFoto: Tango 13 Satelit | archiv autora

Takže, jestli si ještě dobře pamatuji slova našeho velitele, pokud se k vám blížila skupina jedné ze znepřátelených stran, kdy jeden z těchto vojáků na vás zahájil palbu, měli jste zakřičet: „ UN, stani, ili pucam“ (stůj, nebo střelím), pokud by to nepomohlo J, tak napřed vystřelit do vzduchu a potom opětovat palbu za předpokladu, že trefíte pouze toho útočníka z celé skupiny. No a pokud byste tohle nějakým zázrakem přežili, tak jste mohli buď vzít do zaječích, nebo se nechat zajmout a tvářit se jako, že vy nic, anebo se radši sám zastřelit, protože by vás pak čekalo vyšetřování, proč jste se zachoval, tak jak jste se zachoval (zasvěcení, kteří zažili stažení našich vojáků z pozorovacího stanoviště u letiště v Udbině, které bylo bombardováno letadly NATO, ví o čem píši).

6. Tango 31 Zorišnjak (na vrcholu kopce byla pozorovatelna, ono to tak nevypadá, ale byl to pěkný „krpál“)
Foto: Tango 31 Zorišnjak (na vrcholu kopce byla pozorovatelna, ono to tak nevypadá, ale byl to pěkný „krpál“) | archiv autora

Chorvatská ofenzíva mě zastihla na Tangu 31 „Zorišnjak“ kam jsem byl zapůjčen z „mého“ Tanga 32 „Budimka“. Měly podstav a já tam měl být dva, tři dny, než se jim vrátí jejich dovolenkáři. Mě to nevadilo, protože většinu kluků jsem znal a byla to vítaná změna. Tango 31 bylo umístěno pod kopcem, poblíž chorvatských pozic u liduprázdné, válkou zničené osady Staro Selo. Nad Tangem byla na vrcholu kopce Zorišnjak vybudovaná pozorovatelna, na které se po 24 hodinách střídala dvoučlenná osádka. Odsud byl výborný výhled na zónu separace, která se táhla po srbské straně podél Budimky k Podumu až k Tangu 10 a po chorvatské straně kolem Otočace a podél Zorišnjaku. Byl zde výhled jak na zákopy a bunkry chorvatské armády, tak na pozice krajinských Srbů. Z vojenského hlediska se jednalo o strategickou kótu. Přibližně měsíc před ofenzívou bylo stanoviště na kopci doplněno o další pytle s pískem, které ručně, kus po kusu vynosili nahoru příslušníci Tanga 31 a okolních stanovišť, mákli si v tom vedru pěkně.

7. Tango 10 Markovac (check point)
Foto: Tango 10 Markovac (check point) | archiv autora

Nad ránem 4.srpna jsem měl hlídku na stanovišti, sloužil jsem, ne právě oblíbenou službu od 2:00 – 6:00. Byla horká letní noc, všichni spali, zkrátka klid a mír. Přibližně ve 4:00 zachrastila vysílačka a bylo nám oznámeno, že přecházíme na oranžový stupeň (zelený: klid, oranžový: pohotovost, červený: bojový poplach). Zůstal jsem klidný, protože takových „oranžád“ jsem už zažil dost, kluky jsem nechal spát a šel jsem vzbudit zástupce velitele, protože velitel byl právě na dovolené v republice. Oba jsme stáli venku a pozorovali ranní svítání a oblohu bez mráčků. Zarazilo nás, že bylo absolutní ticho, jindy touhle dobou cvrlikaly cikády, ozýval se štěkot psů z nedalekého Otočace a doslova řvali ptáci. Vysílačka se ozvala znovu a ohlásila přechod na červený stupeň, s tím, že se očekávají bojové akce mezi chorvatskou a srbskou armádou.

8. Tango 32 Budimka
Foto: Tango 32 Budimka | archiv autora

To už jsem běžel vyhlásit klukům bojový poplach, což teda kamarádi nesli nelibě a z postelí se jim moc nechtělo (ani jsem se jim nedivil, všelijakých poplachů už bylo fůra a člověk otupí), to už bylo něco kolem 5:00. Všude kolem pořád panoval klid, jenom v dáli, ve směru od Gospiče, bylo slyšet ozvěny hromů. Teď už přesně vím, co znamená úsloví: „klid před bouří“, příroda poznala, že se žene zkáza, to co jsme slyšeli, nebylo hromy, ale dělostřelecká příprava na začátku chorvatské ofenzívy pojmenovaná Oluja (Bouře). Během chvíle už začaly hvízdat dělostřelecké a minometné granáty i v našem úseku. To už zcela probudilo i ty, kterým se nechtělo z postelí a teď se ve spěchu oblékali do maskáčů, brali si vesty a přilby, zbraně a mazali do krytu.

9. Opravna techniky v Klapavici
Foto: Opravna techniky v Klapavici | archiv autora

Všude kolem se ozývaly detonace výbuchů, to už se přidali i srbští vojáci, kteří začali palbu opětovat a pálili na chorvatské pozice. Když jsme se probrali z počátečního šoku, začali jsme se pomalu z krytu vytrácet, nikomu se tam zůstat nechtělo, bylo tam vedro a bylo to tam docela klaustrofóbní. Většina z nás si našla místečko někde za pytlem z písku nebo defenzvalem a pozorovali jsme něco, co jsme viděli maximálně v televizi a bezpečí domácí pohovky. Těžko to popsat a najít ta správná slova, co se venku dělo. Jednoduše to byla válka v přímém přenosu a zatím jsme měli štěstí, že si nás Chorvaté ani Srbové nevšímali. Po celý den až do večera trvala dělostřelba obou stran, pokud vybuchl granát poblíž stanoviště, bylo cítit, jak se země chvěje, do toho se ozývala palba z kulometů a lehkých pěchotních zbraní. Večer, když už byla tma, bylo velmi dobře vidět, jak na srbské straně hoří domy a statky kolem úpatí Podumu a srbská vojenská postavení. Myslel jsem na gazdu a jeho rodinu, kteří žili v Naprte a ostatní srbské civilisty, jestli se jim podařilo uprchnout.

10. Vojáci Tanga 31 s vlajkou UN, krátce po opuštění pozorovatelny na vrcholu Zorišnjaku. Autor ve stoje druhý zpravaFoto: Vojáci Tanga 31 s vlajkou UN, krátce po opuštění pozorovatelny na vrcholu Zorišnjaku. (autor ve stoje druhý zprava) | archiv autora

Jestli jsem měl strach? No samozřejmě ano, byl jsem zvyklý na střelbu z kulometů a samopalů, ale ne na dělostřeleckou a minometnou kanonádu. Napřed mě ochromila hrůza, časem, jak jsem se zklidnil, tak se na povrch dostával adrenalin nebo nějaká jiná chemická látka, to by byla spíš otázka na nějakého psychologa, jak ta chemie v těle pracuje a k tomu se připojila obyčejná zvědavost.

5. srpna boje pokračovaly a my jsme se dozvěděly, že máme raněné a padlé vojáky na Tangu 23 Repetitor. Bohužel tato zpráva se během dne potvrdila a my jsme se dozvěděli, že Petr Valeš a Luděk Zeman zahynuli při ostřelování stanoviště a další tři kamarádi byli zraněni. Tango bylo v místě, které bylo strategické pro obě strany a tvrdě se o ně bojovalo. Z které strany přiletěl ten osudný granát, to se přesně neví a už se to asi ani nedozvíme. Čeští vojáci, kteří sloužili na Tangu 23 se každoročně scházejí u hrobů obou padlých vojáku, aby uctili jejich památku. To jsou chvíle, na které se nedá zapomenout do konce života.

11. Znehybněný chorvatský tank po nájezdu na minu před Tangem 32 (foto J.Skalka)
Foto: Znehybněný chorvatský tank po nájezdu na minu před Tangem 32 | autor: J. Skalka

Po této smutné události se velení praporu rozhodlo stáhnout vojáky z pozorovatelny na Zorišnjaku. Vojáci na ní posbírali co se dalo, stáhly ze stožáru vlajku UN a dorazili k nám na Tango 31. Přes Tango 12 vedla silnice z Otočace na Škare, velitel Tanga nechtěl umožnit postupujícím Chorvatům průjezd stanovištěm. Ti nechtěli stanoviště obcházet, protože okolí bylo silně zaminované, na to doplatilo v předchozím roce jedno naše OT-64. Poté, co pohrozili našim vojákům, že na ně zaútočí, naše velení nařídilo umožnit Chorvatům průjezd. I na Tangu 32 byla situace vážná, protože lesní cestou z chorvatské strany se blížil tank a pokud by se dostal až k Tangu 32 na silnici, která vedla z Naprte na Dabar, mohl ostřelovat pozice krajinských Srbů a tím by ohrozil naše vojáky na stanovišti, které bylo bezprostředně u cesty. Pro osazenstvo stanoviště bylo štěstí, že pár metrů od Tanga 32 najel na protitankovou minu a byl znehybněn.

Nepamatuji si přesně, jestli to byl třetí, nebo čtvrtý den od začátku ofenzívy, kdy se na Tangu 31 objevili první chorvatští vojáci. Byli veselí a šťastní, protože už bylo jasné, že krajinské Srby porazily na hlavu. Oni slavili vítězství, my jsme byli rádi, že jsme živý a zdraví. V tuto dobu byla činnost našeho stanoviště paralyzovaná, měli jsme sice kontakt s velením pomocí vysílaček, ale nedostali jsme se vzhledem k bojům ven z Tanga a byli jsme odříznutí od okolních stanovišť, plnili jsme pouze roli statistů. Jídlo se dováželo z Tanga 12, kde byl kuchař, což teď nebylo možné, takže jsme jedli ,,kádéčka“, s pitnou vodou jsme museli šetřit, takže žádné mytí několik dnů a spali jsme maskáčích a kanadách a vůbec jsme neměli tušení, kdy se k nám dostane zásobování s jídlem, vodou a palivem do elektrocentrály na kterém bylo stanoviště závislé. To samozřejmě nebylo nic proti hrůzám, které zažilo civilní obyvatelstvo, které prchalo před chorvatskou armádou do Bosny a Srbska. Ještě dlouho poté, co byla celá oblast pod kontrolou Chorvatů, hořely srbské domy a po okolí pobíhala domácí zvířata.

Někdo se zeptá, byla vojska UN v tzv. Republice Srbská Krajina k něčemu? Já na to nedokážu odpovědět, to je otázka pro vrcholné politiky evropských zemí, proč to nechali dojít tak daleko a komu se tato situace hodila. Osobně si myslím, že v době příměří se dařil mandát OSN plnit, probíhala humanitární pomoc, patrolování a monitorování atd. ovšem bylo pouze na libovůli obou stran co vojskům UN dovolí. Pokud se Srbové nebo Chorvaté rozhodli, že nepovolí kontrolu svých vojenských postavení, vezmou si vojáky UN jako rukojmí, pravidelně se budou ostřelovat, udělali to. Chorvaté využili příměří k vybudování výkonné armády a jejímu vyzbrojení (za velké podpory západních zemí). Během ofenzívy etnicky vyčistili svoje území až k bosenským hranicím, vypálili nebo vyhodili do vzduchu domy, které patřili Srbům, a tím jim znemožnili návrat zpět do svých domovů a takto si vyřešili problém se srbskou menšinou do budoucna (bohužel nemám informace o tom, zda probíhají nějaké návraty srbských uprchlíků zpět do Chorvatska). Je naprosto iluzorní si myslet, že vojska UNPROFOR - UNCRO mohla chorvatské ofenzívě vojensky zabránit, na to neměla dostatek vojáků, těžké techniky ani mandát.

Čeští vojáci vycházeli s civilním obyvatelstvem, ať to bylo na chorvatské, nebo srbské straně velmi dobře. Nevím o žádných závažnějších konfliktech, možná to bylo i tím, že máme slovanské kořeny, jazykově se dalo domluvit a spousta Čechů Chorvatsko před válkou navštívilo jako turisté. S vojáky to bylo horší. Chorvaté nás nazývali SRBOFOR s tím, že straníme Srbům a naopak srbským vojákům se nelíbilo přejmenování z UNPROFOR na UNCRO (cro-croatia-chorvatsko), že prý podle názvu jsme na straně Chorvatů.

I po srpnové ofenzívě OLUJA, zůstal český prapor v Chorvatsku a plnil další úkoly OSN, já jsem tam zůstal až do listopadu 1995, kdy proběhla rotace zpět do ČR a vrátil jsem se domů, ale to už je jiný příběh...

Na misi UNPROFOR-UNCRO byla zraněna řada českých vojáků a bohužel někteří se už nikdy domů nevrátili:
rtn. Ivan RIGO (ČSFR)
ppor. Václav MARTÍNEK
mjr. Josef SKÝBA
čet. Petr HOS
kpt. Jozef PALOV
ppor.i.m Luděk ZEMAN
ppor.i.m Petr VALEŠ

Čest jejich památce.

Je to už dlouhých 15 let, člověk už ledacos zapomněl, ale některé zážitky vymazat z paměti nejde a hlavně je nejde popsat. Pokud si tento článek přečte některý bývalý příslušník mise UN, může ho doplnit, popřípadě popsat svoje vlastní zážitky...

 Autor: Pavel Antl

CENOVÉ BOMBY (1406)

Komentáře

Josef

14. 09. 2020

Zdravím autora článku Pavla Antla. A zároveň mu děkuji za zcela pravdivý popis událostí ve službě na Tangu 31, 32 a 12. Doufám, že si na mě ještě vzpomene, protože jsme sloužili spolu celou dobu ktorou popisuje. Já jsem celou dobu sloužil jako velitel Tanga 32 Budimka a moc dobře si na něj pamatuji. Všechno, co je v článku napsáno je svatá pravda a je jenom škoda, že se o životě našich vojáků na území Srbské Krajiny v té době tak málo ví a tak málo píše. Já mám v úmyslu také něco napsat o této době a o událostech, které naši vojáci prožívali na misi OSN. Já budu mít vzpomínek asi o něco víc, protože jsem ještě sloužil již v roce 93 na Tangu 21 Teslingrad. Život nám utíká, možná by stálo za to, aby se "spolubojovníci" z let 93 Tanga 21 Teslingrad a zejména z roku 94 - 95 z Tanda 31 a 32 ještě sešli a zavzpomínali na společný život. Pokud si někdo z Vás bude číst tento komentář, klidně se stejným způsobem ozvěte a třeba sem dejte i kontakt na sebe. Jsem ochotný setkání zorganizovat.

Josef Štěpán

24. 08. 2020

Byl jsem na 2 rotě 2/1994 -4/1995 .Dolnij Lapač,Podlapač.Dabar jako řidič T-815.

Josef Kolomý

17. 08. 2020

Ahoj všem,
sloužil jsem v UNPROFOR od 10/1994 na Klapavici do likvidace 11/1995 jako servisman UAZ, Tatra, PV3S, asi jsem vám všem ladil ty vaše káry pod šapitó, aby to jezdilo. Pak jsme dosloužili v Gračaci, byl jsme jeden z posledních, co jsme opuštěli UNCRO ze Zagrebu 02/1996, už najíždělo naše IFOR a tak jsme opravovali auta i jim...mám hafo fotek z té doby, škoda že jsme se tak rozutekli po světě...Byli jsme výborná parta lidí...všichni.

RomanK

15. 08. 2020

Dá se o tomto konfliktu dozvědět víc z nějaké seriozní nezaujaté publikace?

Martin

14. 08. 2020

​Je to dlouhá doba, nebyl jsem místě, ale byl jsem vojákem v ZS
a dodnes si pamatuji na některé informace, které jsme zachytili v pátek 4.8.
a následně v neděli 6.8. na odposlechu v ČR z radiokomunikace mezi
Tangy a jejich velitelství. Tyto informace pak šly rychle z našeho útvaru
do Prahy. Některé věty jako „Strana A střílí na stranu B“ nebo „Tank strany A
nám projel přes stanoviště, mohlo se jednat o zlý úmysl“ se dají snadněji
napsat. Jiné, popisující hlášení o zraněných z Tanga 23, které nebylo ani
možné rychle evakuovat, psát tady snad ani nechci. Nicméně my, v bezpečí v ČR,
jsme to jen mohli na dálku poslouchat, držet Vám palce a doufat, že snad
zachycené zprávy, které jsme předávali do Prahy trochu pomohou. Působilo to na mě, že
ani velení AČR nevědělo nejdřív, co se děje, že je „spojenci“ včas o připravované
akci Chorvatů neinformovali nebo nechtěli informovat.

Intell

14. 08. 2020

Já jsem byl v Knínu na velitelství. To že to bylo vše domluvené a mi jsme tam dělali jen statisti to se všeobecně ví. Zažil jsem první ofenzívu v roce 93 o které se moc nemluví snad jen v souvislosti záchrany francouzských vojáků našimi. Samozřejmě se nemluví o tom že francouzi že svojich pozic řídili delostreleckou plánu Chorvatů na Srby a to že je potom osobně chtěli srbové profackovat a češi je museli tahat z kaše se nepíše. Byl jsem u několik akcí kdy UN s pomocí OSN vykupovala zbraně a munici od lidí/ vojáků/ granát 5usd samopal 50 usd rpg 100 usd atd..rikali jsme tomu wekly bazar..a k našemu překvapení jsme po " nákupech"vse Vozili chorvatům do skladu se slovy " neptej se" takže druhý útok byl plně zaplacen a dávno dohodnut ..bohuzel obyčejným vesničanům a třeba i nám vojákům to nikdo neřekl. To že z velitelství den předem záhadně zmizli všichni pracovníci OSN a také většina Francouzů s vysvětlením že si berou volno..OK..

karel3

14. 08. 2020

Pro Petra
Všechna čest a díky za dobře odvedenou práci tobě Petře a tvým kamarádům.
Šířili jste dobré jméno České republiky. :flag_cz:

Petr

13. 08. 2020

Byl jsem tam 5/1995 - 11/1995 Tango 21 Teslingrad.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací