S útočnou puškou CZ BREN 2 jsem se důkladně seznámil během dvou akcí na střelnici u Bzence na jihozápadní Moravě. Jde o poměrně rozsáhlý venkovní areál, jehož podmínky mají podle mínění mnohých blízko k suchému, písčitému prostředí Středního východu.

Foto: S útočnou puškou CZ BREN 2 jsem se důkladně seznámil během dvou akcí na střelnici u Bzence na jihozápadní Moravě. (ilustrační foto) | CZUB / CC BY-NC-ND

Ergonomie inspirovaná em čtyřkou

Od prvního uchopení jsem si uvědomoval dvě věci – výrazné odlehčení zbraně a její jiné vyvážení. V porovnání s původním typem CZ 805 BREN je hmotnost modelu CZ BREN 2 výrazně víc soustředěná k těžišti. Ergonomie a obslužná logika poměrně důsledně vycházejí z dnes nejrozšířenějšího modelu M16/M4. Pokud je tedy uživatel zvyklý na tento typ zbraní, nečeká ho nic nového, na co by si musel dlouho zvykat. Asi jediný významnější rozdíl je poloha napínací rukojeti, která je zbraní M16/M4 ovládaná rukojetí ve tvaru T na temeni pouzdra závěru, zatímco u Brenu 2 je plochá rukojeť na boku přední části pouzdra závěru.

K dispozici jsme měli pušku s délkou hlavně 11 palců (280 mm), což je základní verze, a dále krátkou karabinu s délkou hlavně osm palců (207 mm) určenou pro specialisty a vůbec pro všechny, kteří potřebují krátkou, obratnou zbraň umožňující pohyb v omezených prostorech. Puška byla osazena zaměřovacím dalekohledem Meopta ZD Dot 1,5 a na spodní liště měla nainstalovanou svislou přední rukojeť. Karabina byla vybavena sklopnými mechanickými mířidly a krátkým šikmým podpažbím.

Ke zbraním jsme dostali k dispozici několik zásobníků různého původu a konstrukce, všechny ale kompatibilní se standardem NATO, a muniční truhlík plný běžných nábojů 5,56×45 NATO od firmy Sellier & Bellot z Vlašimi. V cílovém prostoru jsme nainstalovali pár papírových terčů pro mířenou střelbu a vedle nich jsme postavili hlouček plechových siluet. Pomocí papírových terčů jsme ověřili nastřelení zbraní. Původně si měli všichni účastníci vystřelit nejdřív na papírové terče s kruhy. Ale ten den střelnice v Bzenci Střední východ moc nepřipomínala. Byl konec zimy, teplota těsně nad nulou a zemi skrápěl vytrvalý déšť, napřed mírný, později houstnoucí, s občasnou vločkou sněhu. Počasí, do jakého bys velblouda nevyhnal. Za těchto podmínek byly z papírových terčů záhy jen mokré cucky. Byli jsme rádi, že jsme aspoň stihli ověřit nastřelení.

Důvěrně známé ovládání

Napřed jsem dostal do ruky karabinu. Po zasunutí zásobníku nabíjím náboj do komory a zvedám zbraň k líci. Uvědomuji si, že nová útočná puška CZ je opravdu lehká a díky změně vyvážení i velmi obratná. Vybírám si u valu figuru ležícího střelce vzdálenou cca 70 metrů, v zorném poli se objevuje záměrný obrazec mířidel.

Odjišťuji. Ten pohyb je plynulý, přirozený a tak důvěrně známý, až to skoro zaskočí. Otáčím zbraň lehce na bok a pohledem kontroluji polohu přepínače režimu střelby – ano, je nastaven na jednotlivé rány.

Vracím zbraň k líci a tisknu spoušť. Ta má tvrdší, vojenskému určení zbraně přiměřený odpor. Má jen jeden odpor (podobně jako M16/M4). Chod je hladký, bez drhnutí nebo nějakých skoků. Určitě nic, co by bránilo účinné bojové střelbě.

Střílím první ránu. Karabina má krátkou hlaveň, i tlaky na ústí jsou vyšší, a tak je zbraň trochu „uřvaná“. Ani v mokrém šeru toho studeně uplakaného dne jsem ale neregistroval nějaký zášleh plamene. Terč zazvonil, ale kam střela přesně dopadla, nevidím. Opakuji výstřel, další zazvonění. Ale pořád ještě nevím, kam vlastně střílím.

Naštěstí jsou za terčem mokré pískové valy střelnice, které fungují jako bezvadná svědečná plocha. Vyberu si vedle terče trs trávy na valu a střílím další ránu. Z drnu vyskočil gejzírek písku, přesně tam, kam jsem mířil.

Kultivované chování

Opakovaně vypálím a pak přecházím na dvojstřely. Výsledky mě uspokojují. Nový Bren dvojka se chová velmi kultivovaně, drží v záměrné, opakování výstřelů je rychlé, zdvih minimální. Pocitově je zbraň hodně blízká americké armádní karabině M4, ale myslím, že CZ BREN 2 má nepatrně kultivovanější chování po výstřelu.

Přece jenom, v pažbě M4 běhá část hmoty zpětnorázového celku závěru a je tam nárazník s vratnou pružinou. To vše se pohybuje a doráží hned pod vaší lícní kostí. Tyhle rázy nejsou nijak dramatické, po nějaké době se je naučíte ignorovat, ale jsou tam. CZ BREN 2 nic takového nemá. A také zvuk výstřelu je o trochu méně ostrý či práskavý. Rekonstrukce tlumiče plamene splnila očekávání, ten nový nerezonuje (nefunguje jako ladička) a současně se tlakem spalných plynů na závitu na ústí pořád mírně dotahuje.

Po dostřílení zásobníku měním za plný a brnknutím prstu uvolním závěr. Palcem přepínám na dávky. Zase mám pocit déjà vu – CZ BREN 2 co do ergonomie opravdu hodně věrně kopíruje ovládací režim pušek M16/M4.

Začínám krátkými dávkami na figuríny na valu. Navzdory nízké hmotnosti karabina „drží“ zásahy spolehlivě v trupu klečícího a stojícího střelce i na výrazně víc než 30 metrů. Po krátkých dávkách a lepším seznámení se zbraní přidržím prst na spoušti delší dobu. Karabina je pořád dobře kontrolovatelná, zkouším plynule dávkou „najet“ zprava na drn na valu a po jeho několikanásobném zasažení pokračovat řadou střel dál doleva. Mokré stěny valu fungují jako „promítací plátno“, jasně ukazují dopad každého projektilu. Výsledek je velmi uspokojivý.

V bojovém režimu

Od nějakého třetího nebo čtvrtého zásobníku si začínám střelbu užívat a s důvěrou přitvrzuji. Beru si delší zbraň se zaměřovacím dalekohledem a zkouším bojovou střelbu.

Střílím ze všech poloh, lezu po zemi, vybíhám na val a zase dolů, z běhu zaléhávám, mlátím sebou o zem jako pod palbou, střílím za pohybu. Přebíjím v bojovém režimu, prázdné zásobníky padají do písku, žádné pečlivé vracení do sumek. Seberou se až najednou, na konci úlohy. Před dalším plněním zásobník jen oklepnu o stehno – písek vrže někde mezi pláštěm a podavačem. Vůči zbrani je to surovost surová, ale zástupci výrobce nic nenamítají, chovají se stejně a CZ BREN 2 si tohle značně neurvalé zacházení nechává poměrně dlouho líbit.

Teprve později se u některých zásobníků začíná objevovat nectnost v podobě dvojitého podání (čili závěr se snaží do komory zasunout současně dva náboje) a při silnějším otřesu také někdy horní náboje vyskočí ze zásobníku. Tyhle problémy se objevují především u standardních amerických armádních zásobníků z hliníkového, měkkého plechu. V jejich případě jde o tradiční problém. Hodně zkušených střelců proto dává přednost solidnějším zásobníkům jiných značek.

To je ale jen věc, která toho se samotnou zbraní nemá mnoho společného. CZ BREN 2 si za těchto náročných podmínek vedl výborně a já se začal těšit, až budu moci důkladněji prověřit jeho avizovanou vysokou přesnost.

Na 300 metrů

Mé druhé testování Brena dvojky se odehrálo během setkání novinářů u příležitosti 80 let existence České zbrojovky Uherský Brod. Střelnice v Bzenci tentokrát dostála své pověsti – vládlo na ní vedro a do každé štěrbiny zalézal dotěrný jemný písek.

K testu byly opět k dispozici jak krátké karabiny, tak dlouhé pušky. Zatímco většina přítomných si užívala hodně dynamickou střelbu, já si půjčil pušku osazenou zaměřovacím dalekohledem a dvounožkou. S ní jsem si zalehl do písku a na vzdálenost 300 metrů jsem začal trápit terč – figuru ležícího střelce.
Ačkoliv jsem ležel na plátěné podložce, množství prachu a písku zdvižených plyny z ústí při každém výstřelu bylo docela znatelné. Ale po krátkém rozcvičení jsem figuru zasahoval docela spolehlivě, určitě spolehlivěji, než jsem čekal.

Pak jsem vzal krátkou karabinu osazenou kolimátorem a zkusil, zda bych figuru dokázal alespoň vyděsit. Přesná střelba byla komplikovaná tím, že tečka na kolimátoru mi prakticky úplně zakrývala cíl. Střílel jsem vleže, ale karabina neměla dvojnožku. Než jsem vyprázdnil zásobník (30 ran), podařilo se mi několik zásahů. Odhaduji tak pět – tedy dokázal jsem zasáhnout ležícího střelce každou pátou, šestou ranou. Ostatní dopadaly velmi blízko.
Popadla mě nemístná pýcha a zkusil jsem to vestoje, bez opory. Kdybych měl proti sobě živého protivníka a ne plech, spolehlivě bych ho donutil se krýt. Těsně před koncem zásobníku jsem terč dokonce dvěma po sobě jdoucími ranami zasáhl naplno.

Pocit důvěry

Shodou okolností v tu chvíli ke mně došel další kolega novinář. Ty dva zásahy vyvolaly obdivné hvízdnutí a já si uvědomil, že pokud si chci udržet renomé, neměl bych pokoušet boží milost přes míru. Proto jsem přešel ke druhé skupině, která se věnovala dynamické střelbě.

Byli rozdělení na dvě party, jedna plnila zásobníky, druhá je ve všech možných i nemožných pozicích vyprazdňovala směrem k terčům. V nepravidelných intervalech se střídali. V tom prachu a písku zbraně dostaly opravdu zabrat. Neumím si představit praktickou bojovou situaci, kdy by voják s útočnou puškou střílel takhle dlouho, navíc tak vysokou bojovou kadencí. Přesto Breny dvojky fungovaly zcela spolehlivě.

Jsem si vědom, že ani jeden z uvedených testů nepředstavuje systematickou, dlouhodobou zkoušku, ale přesto o mnohém svědčí a ve mně to budí příjemný pocit důvěry. Na modelové řadě CZ BREN 2 je zkrátka ve všech ohledech patrné, že jde o druhou generaci útočných pušek CZ a že Česká zbrojovka Uherský Brod od té první udělala dlouhý krok správným směrem.