Byla rychlejší, tišší a smrtelnější než cokoli, co kdy vyplulo pod vlajkou s hákovým křížem. Německý Typ XXI měl změnit podobu námořní války – a možná i výsledek bitvy o Atlantik. Jenže do boje se dostal, když už bylo všechno rozhodnuté. Technologická revoluce přišla, ale dějiny už běžely jiným směrem.

Foto: U-2540 ve válečné konfiguraci vystavená v Námořním muzeu v Bremerhavenu. Je to jediný plovoucí exemplář ponorky typu XXI | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Zbrojní outsider na vzestupu: Albánie vyrábí vlastní MRAP

Německé ponorky představovaly v první polovině války doslova noční můru Spojenců. Konvoje byly napadány ponorkami a lodě mizely v hlubinách Atlantiku. Námořní doprava byla vystavena extrémnímu tlaku a hrozilo dokonce kompletní odříznutí Velké Británie od zdrojů. Jenže kolem roku 1943 se karta začala obracet: díky radarům, sonaru, hlubinným náložím a leteckému krytí začaly U-Booty trpět obrovskými ztrátami. Vedení Kriegsmarine vědělo, že potřebuje něco nového, něco radikálního. A tehdy přišel Typ XXI.

Oficiálně označená jako Elektroboot, tato ponorka nebyla jen vylepšením starších modelů – šlo o úplně nový koncept. První skutečně podvodní ponorka, konstruovaná ne pro plavbu po hladině, ale pro dlouhodobý pobyt v hlubinách. V tom spočíval rozdíl – dosavadní ponorky byly vlastně jen lodě, které se mohly potopit. Typ XXI byl navržen tak, aby se skoro nepotřeboval vynořit.

Jeho elektrický pohon umožňoval plout pod hladinou rychlostí až 17 uzlů – to bylo dvakrát víc než u jiných typů. Trup byl elegantní, hydrodynamický. Nabíjení baterií probíhalo rychle, torpédomety byly automatizované a dokázaly vypálit šest torpéd za 20 sekund. Posádka měla více prostoru, na lodi byla klimatizace i sprchy. Komfort i výkon, i když v rámci možností, byl nesrovnatelný s čímkoliv, co měli Němci k dispozici předtím.

Německo plánovalo postavit stovky těchto ponorek, ale plán selhal na celé čáře. Teprve v roce 1944 začala sériová výroba a první kusy se na moře dostaly až na jaře 1945, tedy zoufale pozdě, aby mohly cokoliv změnit. Do konce války bylo dokončeno zhruba 120 ponorek Typu XXI, ale většina z nich nikdy neopustila výcvikové základny. Pouze dvě z nich – U-2511 a U-3008 – se dostaly do akce, a i to na úplném konci války.

Psali jsme:Československá legenda Praga V3S v akci

Ponorka U-2511 pod velením kapitána Adalberta Schnee vyplula 30. dubna 1945 z norského Bergenu k první válečné plavbě. O dva dny později byla poblíž britského křižníku, ke kterému se nepozorovaně přiblížila na vzdálenost torpédového útoku – ale 4. května přišel rozkaz ke kapitulaci, a Schnee podle něj akci přerušil. Kdyby šlo o skutečný boj, šlo by pravděpodobně o první a jediný zásah Typu XXI v historii.

Druhá funkční jednotka, U-3008, se vzdala Američanům a byla zařazena do výzkumného programu amerického námořnictva. Sloužila až do roku 1956 jako testovací plavidlo – Američané ji využili k pochopení koncepce podvodního designu a vylepšili na jejím základě vlastní konstrukce. I to je vlastně forma operačního „nasazení“ – byť v uniformě poraženého.

Typ XXI nestihl změnit válku, ale trvale změnil ponorkové válčení. Jeho bojová služba byla více symbolická než reálná – ale už samotná schopnost U-2511 nepozorovaně proniknout k britskému svazu svědčí o tom, co by se stalo, kdyby přišel o rok dřív. Ironií zůstává, že právě Typ XXI formoval ponorkové síly poválečného světa. Spojenci ukořistili několik kusů, rozebrali je do posledního šroubku a inspirovali se. Sověti podle ní vyvinuli třídu Whiskey, Američané zase svůj typ Tang, a Britové Porpoise class. To, co pro Německo přišlo příliš pozdě, se tak stalo základem nové generace studenoválečných ponorek, které měly sloužit na obou stranách Železné opony.

Zdroj: history.navy.mil, uboat.net