EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Evropský kontinent a válečné konflikty: esej o posledním třičtvrtěstoletí

 19. 04. 2022      kategorie: Vojenská historie      14 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Dění na východě Evropy v posledních měsících, které můžeme charakterizovat prakticky jako otevřenou a intenzivně vedenou válku mezi dvěma suverénními státy, Ruskem a Ukrajinou, je někdy komentováno jako cosi mimořádného, jako něco, na co si evropský kontinent snad jako by „odvykl“, něco, co nemá v Evropě obdoby od roku 1945. Do určité míry je možno označit takový pohled za pochopitelný.

Evropa jako celek bývala kdysi až takřka pravidelným dějištěm a epicentrem velkých válečných konfliktů, v nichž prvořadě její státy a koalice států bojovaly o vlivy a území na vlastním kontinentě, ale i v mimoevropských, zámořských oblastech. To zase odráželo skutečnost, že právě některé jednotlivé evropské velmoci hrály po staletí rozhodující roli víceméně na globální scéně (a dokonce bychom mohli s jistou nadsázkou říci, že zhruba od raného novověku se Evropa se svými jednotlivými státy, mocnostmi, měnila v určité centrum světového dění, přičemž vrchol takového vývoje bychom mohli sledovat v 19. století, a naopak, v průběhu 20. století se zase postupně projevil zřetelný úpadek pozice Evropy v celosvětovém rámci).

kontinent_01
Foto: Základní rozpoložení vojenských sil NATO a Varšavské smlouvy v Evropě na počátku roku 1973 (převzato z francouzského deníku „Le Monde“ z 31. 1. 1973). Na straně NATO jsou do počtů zahrnuty i jednotky z USA a Kanady na území evropských států, a tak i např. jednotky USA ve Španělsku, jež tehdy členem NATO dosud nebylo. Alternativa, že by studená válka mohla přerůst v otevřený konflikt mezi oběma mocenskými bloky, byla zrovna v této době odsunuta do pozadí zahájením rozhovorů o oboustranném snížení stavů vojsk, k němuž přistoupili zástupci států z obou paktů ve Vídni. | Wikimedia Commons / Public domain 

Při naznačeném pojetí Evropy jako tradičního dějiště a epicentra velkých válek, dvě světové války v první polovině 20. století bychom mohli vnímat za vyvrcholení trendů, patrných po několik století předchozích (i když zrovna v 19. století, aspoň od skončení napoleonských válek, možná přece jen méně výrazně než zase předtím ve století 18. či 17.). Na druhou stranu, při takovém nejzjednodušenějším pohledu lze říci, že vskutku přece jen jiný obraz Evropy se může naskýtat v době od skončení druhé světové války v roce 1945, tedy v dosavadním časovém úseku, od jehož počátku nás dnes dělí již přes tři čtvrtiny století.

Tzv. studená válka, v níž zastávaly roli dominantních supervelmocí na jedné straně USA jako geograficky zcela mimoevropská země a na straně druhé Sovětský svaz, a pro kterou byly příznačné hluboké rozdělení Evropy tzv. železnou oponou, vznik vojenskopolitických bloků NATO a Varšavské smlouvy nebo závody ve zbrojení, včetně narůstání hrozivých jaderných arzenálů na obou stranách, se obešla bez otevřeného velmocenského střetnutí. Evropa zůstávala relativně klidným kontinentem, ve srovnání s mnoha jinými částmi světa, kde se atmosféra této studené války zcela odrazila v některých skutečných válečných konfliktech nebo se prolnula s jinými. Vlastně až pád komunistických systémů a rozpad některých států ve východní části kontinentu vytvořil opět podmínky pro vypuknutí větších válečných konfliktů na evropské půdě, jak se to ukázalo především v případě Jugoslávie od roku 1991. Jestliže v době studené války můžeme v případě východní části Evropy zjevně hovořit o jisté stabilizaci ve formě sovětského velmocenského diktátu nad „táborem míru a socialismu“, kdežto v její západní části k eliminaci případných mezistátních sporů přispěl i proces evropské integrace (čili to, co stálo u geneze dnešní Evropské unie), i na evropském kontinentě se přirozeně vyskytovala určitá ohniska lokálního neklidu.

Otázkou může také vlastně být, jak přesněji válečný konflikt, válku definovat, resp. hlavně, co vše lze pod termín „válka“ zařadit. Odhlédneme-li od jasně přenesených konotací, asi zejména už běžně užívaný termín „občanská válka“ podněcuje, že za nějakou válku mohou být ve své principiální podstatě chápány i různé formy omezenějšího ozbrojeného odporu, třeba i proti v jádru represivním režimům, a aktivity teroristických organizací, různé rozsáhlejší krvavé nepokoje, násilné státní převraty, některé aspekty činnosti organizovaného zločinu a boje proti němu...

Publikace „Oxfordský atlas moderních světových dějin“, vydaná ve svém anglickém originále ještě nedlouho před politickými změnami ve východní části Evropy v roce 1989, mj. zachycuje v souhrnu země světa, kde ve čtyřicetiletém časovém úseku mezi roky 1945 a 1985, doslova, „války s účastí nejméně jedné vlády způsobily smrt tisícům a více obětí ročně“. Pomineme-li případy Turecka vzhledem k jeho vnitřnímu vývoji, ovšem které z geografického a nejzákladnějšího kulturního hlediska asi nejobvykleji vnímáme jako již spíše asijskou/blízkovýchodní než evropskou zemi, anebo ostrovního Kypru (víme o tamním řecko-tureckém antagonismu po roce 1960 a dosavadním faktickém rozdělení ostrova v důsledku turecké invaze z roku 1974), tak si tato část atlasu dále všímá pouze dvou evropských zemí – jednak Řecka (nejspíš v první řadě už s přihlédnutím ke konfliktu s komunistickými povstalci v letech 1946-49, tedy občanské válce, jejíž prvopočátky spočívaly již v rozbrojích mezi odbojovými frakcemi za německé okupace v době druhé světové války) a jednak Maďarska (jistě v důsledku protikomunistického povstání z října až listopadu 1956, rozdrceného sovětskou armádou). Na druhou stranu, opomíjí třeba záležitost protisovětského partyzánského odboje v pobaltských republikách, jenž přetrvával více než dekádu po roce 1945 a jenž by podle všeho měl citovaná kritéria též naplňovat.

Z přidaného odhadu celkových 19,4 milionů ztrát na životech během válečných konfliktů v dotyčných 40 letech ve světě (a s poznámkou, že „mnohé oběti mezi civilním obyvatelstvem nebyly zaznamenány“), v případě Evropy byl tento počet uveden na 200 tisíc – a asi se tu může podsunout otázka, zda lze počítat i s oběťmi z evropských států ve válkách na jiných kontinentech. Každopádně bylo ale toto číslo o poznání nižší než uvedený počet ztrát na životech v konfliktech za stejné období v Latinské Americe (500 tisíc), na Středním východě (900 tisíc), nemluvě o jižní Asii (2,7 milionu), Africe (4,2 milionu) a východní a jihovýchodní Asii (11 milionů). K posledně jmenované části světa podotkněme, že takový možná spíše spodní odhad se zjevně vztahoval, vedle např. čínské občanské války do roku 1949, korejské, indočínské a vietnamské války, i na represe v polpotovské Kambodži v 70. letech.

Pro srovnání, jiná publikace z doby o desetiletí pozdější a mj. opět zběžně mapující konflikty ve světě od roku 1945, „Školní atlas Dnešní svět“ (vydaný v Praze roku 1997), ale tentokrát až do 90. let 20. století, a reflektující tedy již kromě dalších války v bývalé Jugoslávii (zejména v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině), naznačuje už počet obětí konfliktů v Evropě od roku 1945 na více než půlmilion. Od Evropy přitom odděluje euroasijský postsovětský prostor, kde, jak známo, byl už rozpad SSSR v roce 1991 rovněž provázen a následován řadou regionálních konfliktů. Vzhledem k tomu, co bylo poznamenáno ve vztahu k předchozí publikaci, ozbrojený boj Kurdů v Turecku řadí k problematice Blízkého východu, nikoliv Evropy. Za pozornost může stát, že tatáž publikace v tehdy aktuální situaci po polovině 90. let zahrnuje doslova mezi „země s nestabilní vojenskopolitickou situací“ v Evropě, kromě Turecka (a příp. otázek Gruzie, Ázerbájdžánu a Arménie, budeme-li tyto zakavkazské státy považovat za součást evropského kontinentu), Bosnu a Hercegovinu, Albánii, Moldávii (jistě vzhledem ke konfliktnímu vzniku tzv. Podněsterské republiky) a rovněž Ruskou federaci. V případě Ruska nás může napadnout, že k takové klasifikaci mohla zavdat příčinu např. už jen první čečenská válka let 1994-96. Kromě toho, na Severní Irsko pod britskou správou je upozorněno jako na jednu ze světových oblastí „rozsáhlého terorismu“.

kontinent_03Foto: Jugoslávský tank M-84 po nájezdu na minu, nastřeženou chorvatskými vojáky v chorvatském (slavonském) Vukovaru, listopad 1991. Asi lze říci, že prostor Jugoslávie, která v období studené války představovala pod vládou maršála Tita a jeho nástupců určité specifikum (jeden ze států v čele s komunistickým režimem, ale prakticky mimo sovětský blok), se během dekády od roku 1991 měnil v dějiště prvních skutečných válek na evropské půdě po řadě desetiletí. Tyto konflikty odrážely rozpad federativního státu, příp. jim lze přisoudit ráz občanských válek. Ani ony tedy nebyly spojeny s takovým charakterem a okolnostmi, jako současná rusko-ukrajinská válka roku 2022. | Wikimedia Commons / Public domain

Dodejme, že propagandistická publikace „Bratrství a tradice armád Varšavské smlouvy“ (vydalo Naše vojsko v Praze roku 1983) hovoří, ve vztahu k situaci před založením tohoto vojenského paktu v roce 1955, o počtu 5 „válek a vojenských konfliktů“ v Evropě jen v prvním desetiletí od druhé světové války (1945-55), kdežto v celosvětovém měřítku uvádí za totéž období jejich počet na 29. Tyto údaje ponechává bez bližší specifikace, s výjimkou určitého důrazu v textu na korejskou válku, ale lze předpokládat, že do toho započítává kupř. aktivity Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovců, její protisovětský a protipolský odboj vlastně ještě v návaznosti na druhou světovou válku – když i na jiném místě zmiňuje zásahy proti jejím pohybům na území ČSR v letech 1945-47 (a při nichž ztráty na československé straně dosáhly desítek padlých z řad armády a oddílů SNB) jako „největší bojové vystoupení naší armády po druhé světové válce“.

Z minulosti Československa od roku 1945 nám asi může vytanout na mysli, příp. kromě jiných situací, invaze armád SSSR a dalších čtyř států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 – jakkoliv nelze říci, že by tato z hlediska vojenského nasazení velmi masivní operace, vedená do země, jejíž vedení patřilo k sovětským spojencům, a pro níž byl impulzem nikterak společensky dramatický reformní proces v ČSSR, kulminovala v nějakou formu skutečně ozbrojeného konfliktu.

V každém případě v nejširší rovině, a navzdory všem napětím studené války, zjevně poněkud iluzorní vize Evropy jako kontinentu bez válek, a vlastně násilných politických řešení vůbec, mohl asi posílit i proces Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z let 1973-75. Nakonec, a což se zčásti týká zase spíše otázky vnitřních poměrů v jednotlivých evropských zemích, můžeme připomenout, kterak se v sérii téměř nenásilných vlastních zhroucení komunistických režimů v jednotlivých zemích sovětského bloku v roce 1989, k níž patřila i tzv. sametová revoluce v Československu, poněkud vymykalo krvavé povstání proti diktatuře Nicolae Ceauseska v Rumunsku.

Přes značnou vlnu optimismu, jaká od sklonku roku 1989 nadešla s pádem „železné opony“ a Berlínské zdi, a s ukončením studené války, druhá světová válka zůstala pořád jakýmsi pomyslným mezníkem, od něhož představovala Evropa v myslích některých část světa, ušetřenou nejdramatičtějších válečných scénářů, příp. část světa snad až natolik „civilizovanou“, že se v ní válka jaksi „přežila“ (možná bychom zde mohli vzpomenout i tzv. liberální teorii mezinárodních vztahů, kterou můžeme asi propojit i s obecnějšími představami o postupném jakémsi „morálním zdokonalování“ lidstva).

kontinent_02
Foto: Příslušníci baskické teroristické organizace ETA (Euskadi Ta Askatasuna, Baskicko a svoboda), rok 2006. I když mohla být ETA zpočátku vnímána jako organizace, bojující proti diktátorskému režimu generála Franka ve Španělsku, třeba říci, že její aktivity výrazně narostly až v době španělské demokratizační transformace po roce 1975 (a vedle španělského státu se jejím nepřítelem stal i stát francouzský). Každopádně, Baskicko se stalo jedním z center jistého dlouhodobého neklidu, kdy bychom mohli hovořit o ozbrojeném konfliktu nízké intenzity. Počet obětí na životech v důsledku útoků ETA mezi roky 1968 a 2010 je uváděn na okolo 850 (převládali příslušníci bezpečnostních a ozbrojených složek), ale řadu desítek obětí si vyžádaly také akce v rámci tzv. „špinavé války“ proti ETA v 70. a 80. letech, fakticky podpořené španělským státem, atd. | Wikimedia Commons / Public domain

Např. v reakci na letecké údery NATO na Bělehrad v roce 1999 mohlo z českých médií zaznít cosi v tom smyslu, že „poprvé od druhé světové války dopadají bomby na nějakou evropskou metropoli“. Jinou skutečností může být fakt mimořádných bezpečnostních opatření v důsledku toho, že i evropské země samozřejmě byly či jsou přímo konfrontovány s dopady globální situace, nazvané ze strany USA, po sebevražedných útocích na New York a Washington z 11. září 2001, válkou s terorismem.

Nicméně, své reálné opodstatnění mají zjevně tvrzení v takovém směru, že nynější situace rusko-ukrajinské války (důsledek ruské invaze, a vlastně eskalace konfliktního vývoje už od roku 2014) představuje nejvážnější skutečnou válečnou krizi v Evropě od roku 1945, čili už za poměrně dlouhé období, označované někdy právě pro absenci velkých válek v dosavadním kontextu evropských dějin za neobvyklé.

Zdroj: britannica.com

Komentáře

Czert

26. 04. 2022, 13:05

Karlik
Kdyz pises o srabactvi v 38 ci 68, tak pis hlavne o svoji rodine, ne vsichni sou srabci jak tvoje familie.
Holt umis jen vykecavat.

A kdyz byly banderovci dke tebe takovi mirotvurci, proc po valce povrazdily stovky polaku a zidu v polsku?

Czert

26. 04. 2022, 13:00

Tak ono se nejde divit ze po 2sv byl v evrope klid, vzdyt nemcii konecne oochopili ze dalsi valku by uz jen tak nedaly.

Veritas vincit

23. 04. 2022, 17:00

T54-55
Už to tady prezentoval "morální imperativ" Martin23.
Mezi ruskýma ovcema zřejmě velmi populární a přenášené. :laughing:
To má být jako omluvenka k invazi Ruska nejen na Ukrajinu ?
Ruská "logika" nejen ve 21. století.
Rusko se obává rozšiřování NATO, proto napadá, vraždí, znásilňuje, ničí majetky, okrádá sousedy o elektroniku a ostatní předměty denní potřeby, okupuje území sousedů, dosazuje své loutkové vlády, aby utvrdilo všechny kolem, že jedině v NATO jsou země v bezpečí ?? :laughing:
Kdo se nepodvolí ruskému "stylu života" a velení z Moskvy bude zničen. :laughing:
To mohli vymyslet jenom Slovani v Rusku a jejich kašpárci v Evopě. :laughing:

Švýcarsko je uprostřed EU obklíčeno zeměmi NATO.
Luxusní, bohatá, čistá země.
V HDP na 1 obyvatele je Švýcarsko na 8. místě na světě..., Rusko na 85. místě za 84. Bulharskem...
Švýcaři ovšem na rozdíl od Rusáků a podobných Slovanů, nemají v hlavách a rukách nakáleno. :slight_smile:

Vaclav Flek

21. 04. 2022, 22:08

pro Petr Hertel

Dekuji za odpoved, myslim, ze na tom jiz muzeme nasi diskusi ukoncit, asi jsme se vzajemne pochopili.

Mam doma take nekolik velmi obsahlych publikaci, shrnujicich vojenske konflikty historie, mimo jine honosne nazvany "Oxford Guide to Battles", ale, jak pisete, jde vzdy o velmi subjektivni vnimani. Velmi obsahla britska "Encyklopedie valceni" (cesky preklad vysel v roce 2016) obsahuje na temer tisici stranach mnoho tazeni a bitev, ovsem casto prekvapi ten ruzny objektiv "zaostreni na konflikt". Treba sarvatkam z britsko-francouzskych valek na kanadskych hranicich, ktere staly desitky, maximalne stovky obeti, je venovan stejny prostor jako velkym ofenzivam Rude armady se statisici padlymi. Tim jenom potvrzuji to vyse uvedene subjektivni vnimani, i kdyz autorem je renomovany kolektiv odborniku.

V dobach, kdy po nastupu Gorbacova zacal komunisticky totalitni system povolovat ve svech (asi v roce 1987 nebo 88) jsem se mohl ve Svycarsku ucastnit dvoutydenniho skoleni mladych vojenskych lekaru. Krome mnoha jinych skvelych zazitku mne tam v diskusich s kolegy z jinych zemi prekvapilo, kolik valek se v te dobe vedlo (a zrejme i dneska vede) v ruznych castech sveta, o kterych se nepise, a verejnost o nich dost mozna ani nevi.

Vse samozrejme ustupuje desive brutalite soucasneho deni na Ukrajine, ktere nema v historii povalecne Evropy obdobu...

Petr Hertel

20. 04. 2022, 23:42

Václav Flek

Dodal bych ale, vzhledem k tomu, když píšete, "notoricky známá informace, že se v Evropě po sedm dekád neválčilo"...
Tak je to ale třeba, mj., i o tom, že to "neválčilo" může být na druhou stranu hodně relativní... Co všechno se může vejít pod termín "válka, válečný konflikt"...?
Tam je např. citováno hodnocení toho "Oxfordského atlasu" z 80.let, vztahující se k situaci v Řecku let 1946-49 nebo v Maďarsku roku 1956 ("války s účastí nejméně jedné vlády, které si vyžádaly smrt minimálně tisíce obětí ročně")... Bezpochyby o skutečných válkách můžeme pak hovořit v případě dění v tom jugoslávském prostoru od roku 1991.


Tak nakonec, ono se stačí, třeba i různě na internetu, podívat na různé seznamy válek v historii (jistě, fakticky se jen jedná o pokusy sestavit nějaké takové přehledy) - anebo kolik vlastně probíhá válek ve světě v současnosti...
Tady na to prostě skutečně neexistuje nějaký jednoznačný pohled, měřítko.
Takže dost i v tom, a na konkrétním příkladu Evropy nebo jednotlivých evropských zemí od konce druhé světové války do současnosti (a jistě, že takovou dost klíčovou roli hraje ta atmosféra té aktuální rusko-ukrajinské války), smysl té úvahy spočinul.

Vaclav Flek

20. 04. 2022, 22:02

pro Petr Hertel

Dekuji za reakci na muj nazor. Popravde receno, necekal jsem, ze se bude libit, ale proto prece nazory zpravidla nepiseme ? Nicmene je mozne, ze jsem svuj postoj nevyjadril uplne jasne.

Chtel jsem asi sdelit, ze Vas clanek, pres radu konkretnich udaju v nem, je v podstate velmi obecny, nebot pisete o notoricky znamych vecech, aniz byste alespon v zaveru vyjadril nejakou pointu, ktera by ctenare donutila k premysleni. Prikladem je "informace", ze se Evrope po sedm dekad nevalcilo. To je sice velmi pozitivni zjisteni, ale notoricky zname, tudiz malo zajimave. Myslim, ze jde najit na zemekouli radu regionu, kde se nevalcilo po stejne dlouhy, ci jeste delsi, casovy usek. Jinymi slovy, mel bych problem vyjadrit v jedne vete (nebo v jednom odstavci), co jste chtel vlastne sdelit.

Veritas vincit

20. 04. 2022, 12:01

vlady
"Tak chytráci. Dnešní nepřipomínání Ádových narozenin nenápadně "oslavili" naši nynější spojenci z SRN..."
*
Škoda, že jsi jako správný vlastenec před nedávnem nepřipomněl narozeniny zakladatele státu
TGM 7. března (1850).
Zdejší Slovany zajímají jenom kraviny, jako narozeniny Hitlera, Hesse, nebo Lenina.
Inu Slované. :laughing:

Petr Hertel

20. 04. 2022, 01:04

Václav Flek

To povedení nebo nepovedení, to bych nechal na Vašem názoru...

Ale co se tím chtělo říci... Tak asi jasné, jakou právě některé jednotlivé evropské státy sehrály v průběhu času rozhodující roli na prakticky globální scéně - tak třeba Španělsko už v 16.století, později Velká Británie, Francie atd. atd. (mohli bychom k nim připočítat i to Rusko, v jádru přece taky evropskou zemi)...
A že tedy války a konflikty mezi nimi se po staletí jaksi "přelévaly" i daleko mimo Evropu, třeba už i hodně dávno před tzv. velkou válkou let 1914-18, pro kterou se v historiografii vžil ten termín (teprve) "první světová válka"...
A ano, že tedy pokud Evropa bývala po staletí dějištěm a taky tím epicentrem těch velkých konfliktů ("přelévajících" se i jinam), tak že tím poměrně dlouhým obdobím relativního míru po roce 1945 se naopak měnila v relativní výjimku ve srovnání s mnoha jinými částmi světa.

Ano, ta určitá netypičnost, ta chtěla být vyjádřena, ale nevím proč "nezaslouženost"...? Tady bychom nakonec možná mohli filosofovat i o některých možných postojích v těchto souvislostech, ale to asi nemá cenu...

Jinak, možná by se dalo dodat, že tam jsou přímo prezentována některá jen taková hrubě orientační schémata (z těch atlasů), která bych považoval zajímavá a stojí za zamyšlení, ale ani zdaleka je nelze považovat za nějaké exaktnější přehledy. Ale to je snad jasné...

Vaclav Flek

20. 04. 2022, 00:09

Ta "esej" se prilis nepovedla, myslim, ze autor dokazalpredtim napsat lepsi prispevky. Jeho formulace jsou velmi sroubovane, s mnoha zbytecnymi slovy, napriklad hned na pocatku veta : " ... některé jednotlivé evropské velmoci hrály po staletí rozhodující roli víceméně na globální scéně... nuti k zamysleni, co tim chtel autor vlastne rici. Pokud chtel autor vyjadrit, ze si Evropa prozila dlouhe obdobi miru (jakoby netypicky a snad i "nezaslouzene" ?), slo to vyjadrit mnohem jednoduseji.

Veritas vincit

19. 04. 2022, 16:41

1
"Můj strýc v boji s Banderovci zahynul a jsem rád, že jej Rusové pomstí."
*
Ty musíš být dobře jednoduchej Slovan.
Tak ty mrtvý ukrajinský chlapi, ženský, děti, zničený a ukradený majetek v roce 2022 je pomsta za Banderovce z roku 1945? Přeju ti, aby tě příroda co nejdříve vyškrtla z volebního seznamu Slovane. :thumbsdown:

Možná, možná, možná, taky tvůj strýc zemřel na syfilis co si přivezl z Ruska a živého Banderovce nikdy neviděl...:slight_smile:
Když jsem chodil na ZŠ, tak tam chodíval v časech bolševických svátků besedovat (žvanit a lhát), nějaký soudruh Macháček. Měl na saku dva odznaky. Rudou pěticípou hvězdu a rudou vlajku s hlavou Lenina... Když jsem babičce po škole povídal, jak nám vyprávěl o partizánském odboji, tak mě babička pohladila po hlavě a řekla: "Nesmíš panu Macháčkovi všechno věřit. Němci ho sice zavřeli, ale za šmelinu. Kdyby to byl partizán, tak by ho zabili. Nesmíš o tom, ale nikde mluvit, nebo zavřou nás."

Mark

19. 04. 2022, 15:57

1
"ale stále je zde několik lidí, kteří by Ti moh,li zvřít tu nevymáchanou tlamu. "

Jednou už to tady bylo jedničko.

Je mi líto vašeho strýce, upřímně. Pravděpodobně váš strýc byl z Volyně, část mých předků pochází ze Lvovské oblastí a taky vím z vyprávění co se tam ve 42, 43, 44, vlastně až do 47 dělo a musel to být děs, ale taky určitě víte co se dělo třeba ve 39, bohužel těch vražd, násilí se dopouštěly všechny strany. Rozdíl byl jen ten, že Poláci z důvodů udržení celistvostí své země, potupné dělení už předtím zažili 3×, Rusové z důvodů kolonizace toho území, Němci to samé, no a Ukrajinci z důvodů nezávislostí své země. A teď, na které straně bylo právo? Samozřejmě tím nechci bagatelizovat masové vraždy UPY, za mě to byla genocida, protože boj za nezávislost se dá bojovat i jinak, nakonec na Ukrajině bylo i dost skupin, které byly umírněné, nevolali po krvy, ale dialogu, bohužel skončily většinou stejně jako Poláci, či Židé.
Dnešní tzv. "banderovci" nejsou ti co ve 42, nebo 43. Za jejích dnešní činnost můžete poděkovat Rusům a jejích velmocenským choutkám, protože jejích opravdový vzestup je až od roku 2014, jako reakce odklonu od evropských hodnot. Věřte, že po skončení války prezident Ukrajiny ať jím bude kdokoli bude muset řešit co s Azovem. Teď se hodí, ale potom....? Nebudou na obtíž? Je to možné. Takže jestli chcete spílat na adresu "banderovců", splní se vám vaše představy a pocity a bude to spíš rukou ne Rusů, ale samotných Ukrajinců.

1

19. 04. 2022, 14:05

Veritas vincit tak my jsme to loupeživé obyvatelstvo? Škoda, že již partyzáni zemřeli, že lidé, kteří se podíleli na atentátu, lidé, kteří přežili SNP již nejsou, ale stále je zde několik lidí, kteří by Ti moh,li zvřít tu nevymáchanou tlamu. Můj strýc v boji s Banderovci zahynul a jsem rád, že jej Rusové pomstí.

Veritas vincit

19. 04. 2022, 13:43

"Ukrajina jako zlé svědomí Ruska i začátek zkázy putinovské diktatury."
https://hlidacipes.org/jan-urban-ukrajina-jako-zle-svedomi-ruska-i-zacatek-zkazy-putinovske-diktatury/

"The Observer view on the west’s response to war in Ukraine"
https://www.theguardian.com/commentisfree/2022/apr/10/observer-view-wests-response-to-fighting-ukraine-vladimir-putin

Veritas vincit

19. 04. 2022, 08:33

Československa a jeho armády se od vzniku 1918, až na drobné pohraniční šarvátky, žádný evropský konflikt prakticky nedotkl. Dvakrát měli příležitost bránit rodnou zemi a dvakrát se vzdali dobrovolně a bez boje.
Zvláštní je "aktivita" proti tzv. Banderovcům, kteří chtěli po 2. sv. válce pouze přejít přes území ČSR na Západ. S odstupem času to vypadá, že si ta "slavná armáda" a "esenbáci" ČSR, když už tolik selhali při obraně rodné země, chtěli "tahat triko" na několika nešťastnících. Což předvedli mimo jiné hned po skončení války samozvaní příslušníci NG a zdivočelé, loupeživé obyvatelstvo nejen v Sudetech na Němcích. Některým "českým hrdinům" s nadváhou a pivní statečností to protiBanderovectví vydželo na gaučích a polstrovaných seslích dodnes. :slight_smile: