Dění na východě Evropy v posledních měsících, které můžeme charakterizovat prakticky jako otevřenou a intenzivně vedenou válku mezi dvěma suverénními státy, Ruskem a Ukrajinou, je někdy komentováno jako cosi mimořádného, jako něco, na co si evropský kontinent snad jako by „odvykl“, něco, co nemá v Evropě obdoby od roku 1945. Do určité míry je možno označit takový pohled za pochopitelný.

Evropa jako celek bývala kdysi až takřka pravidelným dějištěm a epicentrem velkých válečných konfliktů, v nichž prvořadě její státy a koalice států bojovaly o vlivy a území na vlastním kontinentě, ale i v mimoevropských, zámořských oblastech. To zase odráželo skutečnost, že právě některé jednotlivé evropské velmoci hrály po staletí rozhodující roli víceméně na globální scéně (a dokonce bychom mohli s jistou nadsázkou říci, že zhruba od raného novověku se Evropa se svými jednotlivými státy, mocnostmi, měnila v určité centrum světového dění, přičemž vrchol takového vývoje bychom mohli sledovat v 19. století, a naopak, v průběhu 20. století se zase postupně projevil zřetelný úpadek pozice Evropy v celosvětovém rámci).

Foto: Základní rozpoložení vojenských sil NATO a Varšavské smlouvy v Evropě na počátku roku 1973 (převzato z francouzského deníku „Le Monde“ z 31. 1. 1973). Na straně NATO jsou do počtů zahrnuty i jednotky z USA a Kanady na území evropských států, a tak i např. jednotky USA ve Španělsku, jež tehdy členem NATO dosud nebylo. Alternativa, že by studená válka mohla přerůst v otevřený konflikt mezi oběma mocenskými bloky, byla zrovna v této době odsunuta do pozadí zahájením rozhovorů o oboustranném snížení stavů vojsk, k němuž přistoupili zástupci států z obou paktů ve Vídni. | Wikimedia Commons / Public domain 

Při naznačeném pojetí Evropy jako tradičního dějiště a epicentra velkých válek, dvě světové války v první polovině 20. století bychom mohli vnímat za vyvrcholení trendů, patrných po několik století předchozích (i když zrovna v 19. století, aspoň od skončení napoleonských válek, možná přece jen méně výrazně než zase předtím ve století 18. či 17.). Na druhou stranu, při takovém nejzjednodušenějším pohledu lze říci, že vskutku přece jen jiný obraz Evropy se může naskýtat v době od skončení druhé světové války v roce 1945, tedy v dosavadním časovém úseku, od jehož počátku nás dnes dělí již přes tři čtvrtiny století.

Tzv. studená válka, v níž zastávaly roli dominantních supervelmocí na jedné straně USA jako geograficky zcela mimoevropská země a na straně druhé Sovětský svaz, a pro kterou byly příznačné hluboké rozdělení Evropy tzv. železnou oponou, vznik vojenskopolitických bloků NATO a Varšavské smlouvy nebo závody ve zbrojení, včetně narůstání hrozivých jaderných arzenálů na obou stranách, se obešla bez otevřeného velmocenského střetnutí. Evropa zůstávala relativně klidným kontinentem, ve srovnání s mnoha jinými částmi světa, kde se atmosféra této studené války zcela odrazila v některých skutečných válečných konfliktech nebo se prolnula s jinými. Vlastně až pád komunistických systémů a rozpad některých států ve východní části kontinentu vytvořil opět podmínky pro vypuknutí větších válečných konfliktů na evropské půdě, jak se to ukázalo především v případě Jugoslávie od roku 1991. Jestliže v době studené války můžeme v případě východní části Evropy zjevně hovořit o jisté stabilizaci ve formě sovětského velmocenského diktátu nad „táborem míru a socialismu“, kdežto v její západní části k eliminaci případných mezistátních sporů přispěl i proces evropské integrace (čili to, co stálo u geneze dnešní Evropské unie), i na evropském kontinentě se přirozeně vyskytovala určitá ohniska lokálního neklidu.

Otázkou může také vlastně být, jak přesněji válečný konflikt, válku definovat, resp. hlavně, co vše lze pod termín „válka“ zařadit. Odhlédneme-li od jasně přenesených konotací, asi zejména už běžně užívaný termín „občanská válka“ podněcuje, že za nějakou válku mohou být ve své principiální podstatě chápány i různé formy omezenějšího ozbrojeného odporu, třeba i proti v jádru represivním režimům, a aktivity teroristických organizací, různé rozsáhlejší krvavé nepokoje, násilné státní převraty, některé aspekty činnosti organizovaného zločinu a boje proti němu...

Publikace „Oxfordský atlas moderních světových dějin“, vydaná ve svém anglickém originále ještě nedlouho před politickými změnami ve východní části Evropy v roce 1989, mj. zachycuje v souhrnu země světa, kde ve čtyřicetiletém časovém úseku mezi roky 1945 a 1985, doslova, „války s účastí nejméně jedné vlády způsobily smrt tisícům a více obětí ročně“. Pomineme-li případy Turecka vzhledem k jeho vnitřnímu vývoji, ovšem které z geografického a nejzákladnějšího kulturního hlediska asi nejobvykleji vnímáme jako již spíše asijskou/blízkovýchodní než evropskou zemi, anebo ostrovního Kypru (víme o tamním řecko-tureckém antagonismu po roce 1960 a dosavadním faktickém rozdělení ostrova v důsledku turecké invaze z roku 1974), tak si tato část atlasu dále všímá pouze dvou evropských zemí – jednak Řecka (nejspíš v první řadě už s přihlédnutím ke konfliktu s komunistickými povstalci v letech 1946-49, tedy občanské válce, jejíž prvopočátky spočívaly již v rozbrojích mezi odbojovými frakcemi za německé okupace v době druhé světové války) a jednak Maďarska (jistě v důsledku protikomunistického povstání z října až listopadu 1956, rozdrceného sovětskou armádou). Na druhou stranu, opomíjí třeba záležitost protisovětského partyzánského odboje v pobaltských republikách, jenž přetrvával více než dekádu po roce 1945 a jenž by podle všeho měl citovaná kritéria též naplňovat.

Z přidaného odhadu celkových 19,4 milionů ztrát na životech během válečných konfliktů v dotyčných 40 letech ve světě (a s poznámkou, že „mnohé oběti mezi civilním obyvatelstvem nebyly zaznamenány“), v případě Evropy byl tento počet uveden na 200 tisíc – a asi se tu může podsunout otázka, zda lze počítat i s oběťmi z evropských států ve válkách na jiných kontinentech. Každopádně bylo ale toto číslo o poznání nižší než uvedený počet ztrát na životech v konfliktech za stejné období v Latinské Americe (500 tisíc), na Středním východě (900 tisíc), nemluvě o jižní Asii (2,7 milionu), Africe (4,2 milionu) a východní a jihovýchodní Asii (11 milionů). K posledně jmenované části světa podotkněme, že takový možná spíše spodní odhad se zjevně vztahoval, vedle např. čínské občanské války do roku 1949, korejské, indočínské a vietnamské války, i na represe v polpotovské Kambodži v 70. letech.

Pro srovnání, jiná publikace z doby o desetiletí pozdější a mj. opět zběžně mapující konflikty ve světě od roku 1945, „Školní atlas Dnešní svět“ (vydaný v Praze roku 1997), ale tentokrát až do 90. let 20. století, a reflektující tedy již kromě dalších války v bývalé Jugoslávii (zejména v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině), naznačuje už počet obětí konfliktů v Evropě od roku 1945 na více než půlmilion. Od Evropy přitom odděluje euroasijský postsovětský prostor, kde, jak známo, byl už rozpad SSSR v roce 1991 rovněž provázen a následován řadou regionálních konfliktů. Vzhledem k tomu, co bylo poznamenáno ve vztahu k předchozí publikaci, ozbrojený boj Kurdů v Turecku řadí k problematice Blízkého východu, nikoliv Evropy. Za pozornost může stát, že tatáž publikace v tehdy aktuální situaci po polovině 90. let zahrnuje doslova mezi „země s nestabilní vojenskopolitickou situací“ v Evropě, kromě Turecka (a příp. otázek Gruzie, Ázerbájdžánu a Arménie, budeme-li tyto zakavkazské státy považovat za součást evropského kontinentu), Bosnu a Hercegovinu, Albánii, Moldávii (jistě vzhledem ke konfliktnímu vzniku tzv. Podněsterské republiky) a rovněž Ruskou federaci. V případě Ruska nás může napadnout, že k takové klasifikaci mohla zavdat příčinu např. už jen první čečenská válka let 1994-96. Kromě toho, na Severní Irsko pod britskou správou je upozorněno jako na jednu ze světových oblastí „rozsáhlého terorismu“.

Foto: Jugoslávský tank M-84 po nájezdu na minu, nastřeženou chorvatskými vojáky v chorvatském (slavonském) Vukovaru, listopad 1991. Asi lze říci, že prostor Jugoslávie, která v období studené války představovala pod vládou maršála Tita a jeho nástupců určité specifikum (jeden ze států v čele s komunistickým režimem, ale prakticky mimo sovětský blok), se během dekády od roku 1991 měnil v dějiště prvních skutečných válek na evropské půdě po řadě desetiletí. Tyto konflikty odrážely rozpad federativního státu, příp. jim lze přisoudit ráz občanských válek. Ani ony tedy nebyly spojeny s takovým charakterem a okolnostmi, jako současná rusko-ukrajinská válka roku 2022. | Wikimedia Commons / Public domain

Dodejme, že propagandistická publikace „Bratrství a tradice armád Varšavské smlouvy“ (vydalo Naše vojsko v Praze roku 1983) hovoří, ve vztahu k situaci před založením tohoto vojenského paktu v roce 1955, o počtu 5 „válek a vojenských konfliktů“ v Evropě jen v prvním desetiletí od druhé světové války (1945-55), kdežto v celosvětovém měřítku uvádí za totéž období jejich počet na 29. Tyto údaje ponechává bez bližší specifikace, s výjimkou určitého důrazu v textu na korejskou válku, ale lze předpokládat, že do toho započítává kupř. aktivity Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovců, její protisovětský a protipolský odboj vlastně ještě v návaznosti na druhou světovou válku – když i na jiném místě zmiňuje zásahy proti jejím pohybům na území ČSR v letech 1945-47 (a při nichž ztráty na československé straně dosáhly desítek padlých z řad armády a oddílů SNB) jako „největší bojové vystoupení naší armády po druhé světové válce“.

Z minulosti Československa od roku 1945 nám asi může vytanout na mysli, příp. kromě jiných situací, invaze armád SSSR a dalších čtyř států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 – jakkoliv nelze říci, že by tato z hlediska vojenského nasazení velmi masivní operace, vedená do země, jejíž vedení patřilo k sovětským spojencům, a pro níž byl impulzem nikterak společensky dramatický reformní proces v ČSSR, kulminovala v nějakou formu skutečně ozbrojeného konfliktu.

V každém případě v nejširší rovině, a navzdory všem napětím studené války, zjevně poněkud iluzorní vize Evropy jako kontinentu bez válek, a vlastně násilných politických řešení vůbec, mohl asi posílit i proces Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z let 1973-75. Nakonec, a což se zčásti týká zase spíše otázky vnitřních poměrů v jednotlivých evropských zemích, můžeme připomenout, kterak se v sérii téměř nenásilných vlastních zhroucení komunistických režimů v jednotlivých zemích sovětského bloku v roce 1989, k níž patřila i tzv. sametová revoluce v Československu, poněkud vymykalo krvavé povstání proti diktatuře Nicolae Ceauseska v Rumunsku.

Přes značnou vlnu optimismu, jaká od sklonku roku 1989 nadešla s pádem „železné opony“ a Berlínské zdi, a s ukončením studené války, druhá světová válka zůstala pořád jakýmsi pomyslným mezníkem, od něhož představovala Evropa v myslích některých část světa, ušetřenou nejdramatičtějších válečných scénářů, příp. část světa snad až natolik „civilizovanou“, že se v ní válka jaksi „přežila“ (možná bychom zde mohli vzpomenout i tzv. liberální teorii mezinárodních vztahů, kterou můžeme asi propojit i s obecnějšími představami o postupném jakémsi „morálním zdokonalování“ lidstva).

Foto: Příslušníci baskické teroristické organizace ETA (Euskadi Ta Askatasuna, Baskicko a svoboda), rok 2006. I když mohla být ETA zpočátku vnímána jako organizace, bojující proti diktátorskému režimu generála Franka ve Španělsku, třeba říci, že její aktivity výrazně narostly až v době španělské demokratizační transformace po roce 1975 (a vedle španělského státu se jejím nepřítelem stal i stát francouzský). Každopádně, Baskicko se stalo jedním z center jistého dlouhodobého neklidu, kdy bychom mohli hovořit o ozbrojeném konfliktu nízké intenzity. Počet obětí na životech v důsledku útoků ETA mezi roky 1968 a 2010 je uváděn na okolo 850 (převládali příslušníci bezpečnostních a ozbrojených složek), ale řadu desítek obětí si vyžádaly také akce v rámci tzv. „špinavé války“ proti ETA v 70. a 80. letech, fakticky podpořené španělským státem, atd. | Wikimedia Commons / Public domain

Např. v reakci na letecké údery NATO na Bělehrad v roce 1999 mohlo z českých médií zaznít cosi v tom smyslu, že „poprvé od druhé světové války dopadají bomby na nějakou evropskou metropoli“. Jinou skutečností může být fakt mimořádných bezpečnostních opatření v důsledku toho, že i evropské země samozřejmě byly či jsou přímo konfrontovány s dopady globální situace, nazvané ze strany USA, po sebevražedných útocích na New York a Washington z 11. září 2001, válkou s terorismem.

Nicméně, své reálné opodstatnění mají zjevně tvrzení v takovém směru, že nynější situace rusko-ukrajinské války (důsledek ruské invaze, a vlastně eskalace konfliktního vývoje už od roku 2014) představuje nejvážnější skutečnou válečnou krizi v Evropě od roku 1945, čili už za poměrně dlouhé období, označované někdy právě pro absenci velkých válek v dosavadním kontextu evropských dějin za neobvyklé.

Zdroj: britannica.com