V dnešním článku jsem se rozhodl napsat o nejhorším komunistickém kriminále, o kterém se dnes téměř neví a kterému vězni říkali příznačně „rudé peklo“. Za komunistů se československé věznice rozdělovaly na tři skupiny, do kterých se zařazovali vězni podle míry provinění a délky trestu. Nejlehčí byla první nápravná skupina, kde panovaly nejmírnější podmínky a pouze lehká ostraha. Nejtěžší a nejpřísnější skupina byla pak trojka a zařazováni do ní byli vrazi, násilníci a na doživotní odsouzení vězni. Toto rozřazení se moc nelišilo od současnosti, kdy máme skupiny čtyři, kde jsou tyto označovány podle míry zabezpečení vězňů.

Člověk by si logicky myslel, že nejhorší vězení za komunistů bylo ve Valdicích, kde byli umístěni vězni z třetí nápravné skupiny (od roku 1983 byla trojka také v Mírově). Valdice samozřejmě nebyly žádné lázně. Protože nestačila kapacita tamní kotelny, nebyly valdické cely dostatečně vytápěny a vězni se pod jednou přikrývkou klepali zimou. Jako všude jinde trpěli vězni hladem, maso se pak ve Valdicích od roku 1979, kdy došlo ke zvýšení cen potravin, nevydávalo vůbec, pouze dvakrát týdně 2 deka mletého masa. Za splnění normy čekal vězně přídavek jídla ve formě vejce, jablka nebo okurky. Hlad měli všichni vězni, podvýživa byla charakteristickým znakem komunistických lágrů. Ale protože se ve Valdicích většinou nacházeli muži, které čekal dlouhý a nebo doživotní trest a kteří tak neměli co ztratit, dozorci je zpravidla nechávali být a moc si jich nevšímali. Vězni měli k dokonce k dispozici televizi, kde se chovanci bez kázeňských trestů mohli večer sledovat vybraný program. A protože se ve Valdicích nacházeli často negramotní či pologramotní vězni, fungovala na útvaru také základní škola, kde si vězni mohli doplnit své vzdělání na úroveň 8. třídy. Přísně hlídaní vězni pracovali ve výrobě automobilových součástí vozů LIAZ, kde jim podnik poskytl dobré pracovní i hygienické podmínky. Jediná věc, která vězně v továrně trápila, byl nepříjemný kouř z vozíků na naftový pohon.

Daleko horší vězení nežli Valdice se však nacházelo v Minkovicích u Liberce, ve kterém byla postavena továrna koncernového podniku Preciosa. V tomto vězení byli primárně umísťováni vězni druhé nápravné skupiny, ale také političtí vězni. Podnik Preciosa na místě podle smlouvy poskytoval odsouzeným práci v závodě, který byl postavený přímo v objektu věznice. Jednalo se o strašnou práci, která se vykonávala za pekelných podmínek a zběsilého pracovního tempa, které z vězňů dělalo doslova trosky. V továrně se prováděla tzv. válcová technologie, což bylo broušení a leštění skleněných ověsů na lustry. Dále pak rovinné broušení skleněné bižuterie, což znamenalo broušení a leštění šatonů, korálků do náhrdelníků a umělých perel. Leštily se také měděné a mosazné trubky na lustry a ploškovala skleněná bižuterie.

Foto: Tábor byl obehnán vysokým plotem, aby do něj neviděli lidé z projíždějících vlaků | Kriminal-minkovice.wbs.cz

Právě v této továrně se vyráběla slavná jablonecká bižuterie, která dodávala režimu tolik potřebné valuty a byla známa po celém světě. Jak jsem psal, pracovní podmínky byly strašné. Každý civilní dělník v podniku Preciosa nejprve absolvoval záuční dobu a pak byl teprve považován za vyškoleného pracovníka. V Minkovicích trvala záuční doba nováčka týden a potom byl vězeň poslán rovnou do pracovního procesu. Je tak jasné, že žádný nováček neměl šanci splnit normu, která byla vězňů určena. Zde bych rád poznamenal, že vězni měli tehdy dvojnásobnou normu než dělníci v civilu, navíc museli pracovat na špatných strojích a na pokraji vyhladovění. Nejhorší práce byla na brusírně, kde měli vězni v jedné ruce brusku a zároveň ve druhé hadici s proudem vody. Oboje s nimi různě při práci házelo a oni se tak celý den kroutili s obrovskými bolestmi v zádech. Této činnosti proto vězni začali říkat „hadí tance“. Osobně jsem zažil vyprávění chlapa, který „hadí tance“ zažil v mladoboleslavské automobilce, kde jako vězeň brousil tmel na kapotách škodovek. Popisoval, jak tam všichni brečeli únavou a bolestí a snažili se doslova vychytat pozici, ve které by je záda nebolela. Takových pozic však bylo každým dnem stále méně a někteří se tak museli zapřít nohama o zeď a brousit auto tělem ve vzduchu.

V Minkovicích se pracovalo v tzv. sestavě, což byla skupina vězňů, kterým velel tzv. seřizovač. Nováček byl vržen do pracovního tempa sehrané skupiny, kde nikdo neměl čas, aby mu radil, či mu jinak pomáhal. Nováčkové proto nemohli vražednému tempu absolutně stačit a často vyráběli zmetky. A protože za nesplnění normy nesla trest celá skupina a nikoliv konkrétní viník, byl nováček často terčem hněvu ostatních. Vězni pak každého takového člověka zmlátili gumovými hadicemi přímo na pracovišti, aby ho motivovali k lepšímu výkonu. Bachaři tento druh násilí tolerovali, protože to podle nich zlepšovalo výkonnost práce. Normu na 100 procent splnili jen ti nejzkušenější dělníci a i ti měli problém jí často dosáhnout. Pracovalo se celý den, který měl jen jedinou přestávkou, a to byla půl hodina na oběd. Vězni si před jídlem neměli ani kde umýt ruce, které měli špinavé od oleje, vazelíny a nafty a své jídlo museli jíst přímo na místě. Přes den museli vykonávat své potřeby přímo do montérek, na záchod je bachaři nepustili. Pracovalo se šest dní v týdnu, každý den deset hodin. S přípravou a nástupy to dohromady činilo 12 hodin.

Hygiena na pracovišti byla katastrofální. Vězni fasovali gumové holínky, montérky a kožené zástěry jednou za rok, přičemž životnost ochranných pomůcek byla tři měsíce. Civilní zaměstnanci fasovali ochranné pomůcky na dobu opotřebení. Na ochranné brýle, proti úlomkům skla, gumové rukavice a respirátory neměli vězni nárok, ty fasovali jen civilní zaměstnanci. Po třech měsících bylo pracovní oblečení závadné, do holínek tekla voda a montérky se rozpadaly. V důsledku toho trpěla většina vězňů ekzémy a vyrážkami. Za kožní choroby mohl především neustálý styk vězňů s vodou a z rozmělněným pískovcem z brusů, který působil nesnesitelné svědění. U mnohých vězňů se tyto vyrážky šířily po celém těle a trápily je po celou délku trestu. Šíření kožních nemocí podporoval nedostatek vitamínů a živin a celková podvýživa, stejně tak nedostatek mýdla, které každý vězeň fasoval jedno na měsíc. Vězni se neměli kde omýt, protože na pracovišti umývárny nebyly a ve vězení se koupali jen jednou týdně, kdy každá skupina mohla být ve sprchách jen pět až deset minut. Nejhorší prý bylo, že po skončení směny nebylo kam pověsit montérky, takže do rána nevyschly a vězni tak museli druhý den pracovat ve vlhkém oblečení. V létě se pracovalo za nepřestavitelného dusna, v mačkárně korálků teploty občas dosahovaly až 50 stupňů. V zimě byla v halách zase zima a mnozí vězni nastydli a museli pak pracovat v horečkách. Odsávání v podniku nefungovalo, šetřila se energie. Výpary otrávení vězni proto často omdlévali přímo u svých strojů, okamžitě však byli kopanci bachařů donuceni zas pokračovat v práci.

Největší motivací dobře pracovat bylo pro vězně jídlo, kterého bylo v komunistických věznicích opravdu málo a v Minkovicích ještě méně. Jídelníček vězňů v Minkovicích vypadal následovně:

• Snídaně: káva z obilní náhražky a 300 gramů chleba, který měl vězni vystačit na celý den
• Oběd: hovězí polévka, čtyři knedlíky a masová omáčka
• Večeře: krupeto, což jsou kroupy s rýží

Jídlo bylo vařeno z nekvalitních potravin, vlastně ze zbytků socialistického hospodářství. Používala se zapařená a nahnilá zelenina, zatuchlá mouka a zkažené maso, které bylo zbavováno zápachu hypermanganovou lázní. Vězni měli neustále hlad a díky tvrdé a náročné práci trpěli podvýživou. Vězni si však mohli jídelníček vylepšit, když splnili normu. Když jsem poprvé četl, jaké přídavky pracovité vězně čekaly, nevěřil jsem svým očím. I za Stalina v gulagu měli trestanci, kteří pracovali nad 100 procent větší přídavky. Vězeň, který v Minkovicích pracoval na 100 procent, měl nárok na stravenku, která mu zaručovala jedno vajíčko nebo kousek špeku, lžíci sádla nebo marmelády. Vězni, kteří pracovali na 110 procent, pak měli nárok na 5 deka salámu či sýra, nebo si mohli vybrat dvě lžíce marmelády. Za splněnou normu 116 procent měl vězeň nárok na 10 deka sádla nebo levného salámu, nebo půl veky a dvě vajíčka. Ten, kdo normu neplnil a pracoval na 95 procent předepsané normy, byl na jídle naopak krácen a dostával tak o dva knedlíky méně, nemocným se pak omáčka cedila přes cedník, aby nedostali žádné maso. Zpočátku se jídlo odnášelo přímo na oddíl, kde bylo vězňům vydáváno do cel. Protože však vyhladovělí vězni několikrát zaútočili na službu s jídlem a jídlo následně ukradli, muselo pak se jíst pouze v jídelně.

O komunistických kriminálech a lágrech jsem toho přečetl dost a všechny knihy se shodují v jednom. Ač je to překvapivé, za Gottwalda a Zápotockého nebylo vězení takové peklo jako za Husáka, aspoň co se stravování týče. Například v uranovém pekle, v táboře Vojna u Příbrami, vězni nehladověli vůbec a bolševici se je naopak, co by dobrou pracovní sílu, snažili udržet při síle.

Zdravotní péče v Minkovicích odpovídala likvidačnímu charakteru vězení. Horečka nebyla považována za důvod zůstat na ošetřovně a vězni byli nuceni pracovat i se zápalem plic, angínou a chřipkou. Do nemocnice v Liberci byli převáženi ti, kteří již opravdu umírali. Kožní choroby, kterými byl lágr doslova zamořen, se nikdy neléčily a doktor vězňům říkal, že se jich budou muset zbavit až v civilu. Když si např. někdo zlomil ruku, dostal ruku do sádry a druhý den v práci pokračoval jednou rukou. Kvůli chemickým výparům začaly vězňům vypadávat vlasy a těžká práce měla ještě horší vliv na zuby. Ty kvůli nekvalitní stravě a špatnému pracovnímu prostředí rychle vypadávaly, nebo ještě hůř se drolily. Jelikož ve vězení nebyl žádný zubař, museli si vězni trhat zuby sami navzájem, za pomoci primitivního náčiní. Vězeň byl nejprve omámen éterem a jeho kamarád mu pak zub vytrhl za pomoci kombinaček a šroubováku. Často se také stávalo, že se někdo v práci spálil, zapíchl si ocelovou šponu do ruky, nebo si způsobil řeznou ránu. S těmito úrazy se vězni báli chodit na ošetřovnu, protože tato zranění lékaři často klasifikovali jako sebepoškozování na pracovišti, za což hrozil trest na víc nebo tzv. díra. Kvůli závadné vodě, špatné hygieně a homosexualitě se ve vězení hromadně šířila žloutenka, kterou si opět měli vězni případně léčit, až když budou v civilu. Ošetřovna na to neměla kapacitu. Nebyl dostatek obvazů a léků, v Minkovicích měl lékař k dispozici na horečku acylpyrin/penicilin, na bolest alnagon, na průjem živočišné uhlí a bolest žaludku se řešila gastrogelem. Léky se do vězení v balíčkách posílat nesměly, zákaz platil i pro vitamíny.

Vězni žili a spali v celách o rozměrech 5 x 6 metrů a jednu celu obývalo 16 lidí, kteří spali na osmi kavalcích. Protože podnik jel na denní a noční směny, nacházela se vždy polovina osazenstva v práci. V cele se pak nacházelo jedno zavřené okno, čtyři noční stolky, do kterých si vězni dávali jídlo, osobní věci a tabák. Jinak v místnosti nebylo nic. Vězni mohli v cele jen sedět u stolků, ke kterým se jich vešlo maximálně pět, zbytek tak musel celý den stát. Horší to bylo samozřejmě v díře. Tam spali vězni v celách pouze na betonovém podstavci. Nesvítilo tam světlo, netopilo se. Vězni dostávali poloviční příděly jídla, které dostávali v ešusu. Po pěti vteřinách pak musel vězeň ešus vrátit. V praxi to znamenalo, že vězeň musel omáčku bez masa a dva brambory vylít na zem a tam to následně sníst. Kdo to odmítl, byl zmlácen do bezvědomí, někdy dokonce obviněn ze zahájení hladovky. Každou druhou noc pak obcházela cely samovazby dvojice bachařů, kteří zmlátili každého vězně v cele. V naprosté tmě, tichu a s obrovským hladem tento režim mnoho lidí nevydrželo a spáchalo sebevraždu. Do díry se vězeň mohl dostat za cokoliv, za kouření, odmlouvání, za simulování (např. že šel s horečkou na ošetřovnu), ale nejčastěji za nedodržení pracovní normy. Obvyklý trest byl 30 dní a tento trest se nezákonně opakoval. Za jednoho z nejhorších bachařů v Minkovicích byl považován Josef Vondruška, který se stal po revoluci poslancem parlamentu za KSČM. Vondruška měl jen základní školu a práce ve vězení byla pro něj jako stvořená.

NVÚ Minkovice hostil několik známých disidentů, zmíním polistopadového ministra životního prostředí Ivana Dejmala, známého aktivistu a šéfa Pravého bloku Petra Cibulku, který se tam pomátl na rozumu. V NVÚ Minkovice byl také vězněn Pavel Wonka, který si tam zničil zdraví, zahájil tam hladovku a následně zemřel na plicní a srdeční embolii ve vazební věznici v Hradci Králové. Dalším vězněm byl disident a signatář Charty 77 Jiří Wolf, který byl několikrát na samovazbě, až byl jako problémový a nenapravitelný případ nakonec přeřazen za trest do Valdic, což mu, podle jeho slov, zachránilo život. Wolf pak na svobodě napsal o vězení Minkovice knihu, kterou propašovali disidenti na západ.

Kniha o Minkovicích, která vyšla na západě, udělala komunistům celosvětovou ostudu a komunistický režim, který vládl v Minkovicích, musel být zmírněn. V roce 1990 bylo pak vězení uzavřeno. Odhaduje se, že v komunistických vězeních po roce 1968 bylo zabito, zemřelo vyčerpáním, na nemoc či na pracovišti, nebo tam spáchalo sebevraždu celkem 4 500 lidí.

Zdroj: pametnaroda.cz, kriminal-minkovice.wbs.cz