Hawker Typhoon byl neúspěšný britský stíhací letoun, který však vynikal v blízké letecké podpoře pozemních jednotek a stal se postrachem Hitlerových obrněnců. Ještě předtím, než byly perutím RAF dodány první kusy jeho slavného předchůdce, Hawker Hurricane, pracoval šéfkonstruktér společnosti Hawker, Sydney Camm, na návrhu náhrady Hurricanu – ještě dokonalejší britské stíhačky. To se ale nepovedlo. Nejvýznamnější britskou stíhačkou se nakonec stal Spitfire, který měl větší potenciál. Přesto se společnost Hawker prosadila jiným způsobem.

Nový letoun měl mít nejméně o 20 % vyšší výkon než Hurricane a měl být nejvýkonnějším a nejtěžším stíhacím letounem na světě. Výsledkem měl být Hawker Typhoon, který vstoupil do služby u RAF v září 1941. Ukázalo se však, že nový letoun má některé zásadní nedostatky. Během prvních devíti měsíců služby se zjistilo, že průměrně při každé misi, které se účastnily perutě Typhoonů, byl jeden letoun ztracen, nikoli v boji, ale kvůli konstrukčním nebo motorovým poruchám.

Foto: Hawker Typhoon Mk IB 486. perutě v roce 1943 | Imperial War Museum / Public domain

Psali jsme:B-24 Liberator: Nejvyráběnější bombardér v historii létal ve stínu slavnější legendy B-17

Typhoon si mezi piloty získal špatnou pověst a chybělo málo, aby byl ze služby úplně vyřazen. Místo toho však byly jeho problémy vyřešeny, a nakonec našel svou skutečnou roli nikoli jako stíhací letoun, ale jako vynikající letoun pro blízkou leteckou podporu pozemních sil.

Hawker Hurricane se ukázal jako spolehlivý a účinný stíhací letoun. Skvělou roli sehrál zejména během bitvy o Británii. Navzdory na svou dobu modernímu vzhledu sice již Hurricane nepatřil k nejvýkonnější generaci bojových letounů, jejímiž příklady byly Supermarine Spitfire a německý Bf 109, ale v úvodních letech druhé světové války byl nesmírně užitečným strojem, a to prakticky na všech frontách.

Z hlediska konstrukce byl Hurricane prozatímní konstrukcí, která čerpala z dvouplošných stíhaček 20. a 30. let. Jeho vnější konstrukce byla vyrobena z překližky potažené plátnem. Jednalo se o stejný přístup, jaký se používal u meziválečných dvouplošných stíhaček RAF. Měl své výhody: byl velmi robustní a schopný absorbovat značné bojové poškození a byl známý pozemnímu personálu RAF, kteří dříve pracovali na dvouplošnících.

Měl však také výrazné nevýhody: jeho výroba byla složitá, vyžadovala řadu dovedností při práci s kovem, dřevem a plátnem a jednoduše nebyl tak pevný jako nejnovější celokovové konstrukce, kde vnější namáhaný plášť z tenkého kovu zajišťoval velkou tuhost. Sydney Camm si byl omezení Hurricanu dobře vědom a v roce 1937 začal kreslit návrhy na jeho náhradu s celokovovým trupem, těžší výzbrojí a výkonnějším motorem.

Psali jsme:Britská SAS za druhé světové války: Síla, kterou nebylo radno podceňovat

V lednu 1938 vydalo britské ministerstvo letectví novou specifikaci F.18/37 na nový jednomístný stíhací letoun, který by byl ještě rychlejší a silněji vyzbrojený než Spitfiry a Hurricany, které se v té době teprve začínaly zavádět do služby. Tato specifikace předpokládala použití jednoho ze dvou nových výkonných leteckých motorů, které se v té době vyvíjely: Rolls-Royce Vulture typu „X“ a Napier Sabre typu „H“. S využitím práce, kterou již Camm vykonal, pokračovala konstrukce nového stíhacího letounu rychle. Měl být vyzbrojen nejméně 12 kulomety ráže 7,7 mm umístěnými v silných křídlech.

Přední část trupu měla být vyrobena z kovových trubek, ale křídla a zadní část trupu měly mít kovový potah, což bylo u firmy Hawker poprvé. Počítalo se se dvěma různými verzemi: Tornado s motorem Rolls-Royce a Typhoon s motorem Napier. Oba letouny byly vzhledově podobné, ačkoli Tornado mělo chladič pod trupem, zatímco Typhoon byl vybaven velkým chladičem „na bradě“.

Prototyp Tornada vzlétl jako první v říjnu 1939. Ačkoli byl rychlý a ve vodorovném letu dosahoval rychlosti přes 640 km/h, při střemhlavém letu trpěl vážnými problémy s tzv. efektem stlačitelnosti, což je náhlé zvýšení odporu způsobené vznikem rázových vln na povrchu křídla, když se letoun blížil transsonickému letu. V roce 1939 tomu ještě nebylo dobře rozuměno a existovalo podezření, že příčinou problému je velký břišní chladič. Letoun byl přepracován, dostal chladič podobný tomu, který byl k vidění u letounu Typhoon, ale byla postaveny celkem pouze čtyři kusy. Hlavním problémem typu byl motor Rolls-Royce Vulture.

RAF v roce 1940 zoufale potřebovala maximum motorů Merlin, aby stávající britské stíhačky Hurricane a Spitfire mohly létat, a bylo rozhodnuto, že se Rolls-Royce raději zaměří na výrobu a vývoj Merlinu, než aby trávil čas vývojem nového Vulture. Proto byl nakonec vybrán Typhoon s motorem Napier jako verze, na kterou se Hawker soustředí, a první prototyp tohoto letounu vzlétl v únoru 1940.

Při prvních testech si Typhoon s motorem Napier Sabre vedl dobře, měl více než dostatečný výkon a ukázal se jako spolehlivý. Tyto rané motory však byly vyráběny ručně přímo v podniku vysoce kvalifikovanými dělníky firmy Napier. Nikdo netušil, že tento vyspělý motor se ukáže jako velmi problematický, až jej budou sériově vyrábět méně kvalifikovaní pracovníci. Původně plánovaná výzbroj Typhoonu, 12 kulometů, měla být zachována a bylo také navrženo nové křídlo, které mohlo být vyzbrojeno čtyřmi 20mm kanóny Hispano. Toto křídlo se začalo vyrábět pod označením Typhoon Mk Ib a stalo se nejrozšířenější verzí Typhoonu. Další letové zkoušky však přinesly zklamání. Zatímco v malých výškách byl stroj vynikající, ve stoupání měl poměrně slabé výkony a ve větších výškách byl o poznání méně efektivní. 

Mezitím nástup nového německého stíhacího letounu Fw 190 v roce 1941 způsoboval perutím RAF vybaveným Spitfirem Mk V problémy. Přestože problémy s novým letounem přetrvávaly, dvě perutě začaly v září 1941 první Typhoony dostávat do výzbroje. Další a dosud skryté nedostatky letounu tak odhalí až bojoví piloti.

Od samého počátku své služby u RAF trpěl Typhoon dvěma zásadními problémy. Jedním z nich byl zmíněný motor Sabre. Ukázalo se, že sériově vyráběná verze tohoto motoru má řadu problémů od špatně opracovaných ventilových pouzder až po nekvalitní odlitky. Ukázalo se také, že je velmi obtížné jej nastartovat za chladného počasí. Typhoon také trpěl opakovanými konstrukčními poruchami. Ty vedly k nevysvětlitelné ztrátě několika letounů. Objevily se také problémy s výpary z netěsností složitého výfukového systému, které se dostávaly do pilotní kabiny, a předpokládá se, že některé ztráty mohly být způsobeny otravou pilota oxidem uhelnatým.

Bylo zřejmé, že Typhoon má potenciál, ale stejně tak bylo zřejmé, že v roce 1941 ani po většinu roku 1942 prostě nebyl připraven pro bojové použití. Nebojové ztráty u perutí Typhoonů byly natolik vážné, že RAF zvažovalo vyřazení typu ze služby. Snad nic neilustruje potenciál a problémy Typhoonu lépe než krátká akce během náletu na Dieppe (operace Jubilee) v srpnu 1942, které se účastnily tři perutě vybavené Typhoony: během operace se v jednu chvíli peruť Typhoonů vrhla na jednotku Fw 190. Úžasná palebná síla Typhoonů zajistila, že tři německé letouny byly těžce poškozeny, ale dva z Typhoonů utrpěly během střemhlavého letu strukturální poruchu ocasní části a oba se zřítily. 

Chvění ocasní plochy bylo ve střemhlavém letu tak silné, že se celá ocasní část od letadla odlomila. Hawker celou ocasní část přepracoval a problém konečně vyřešil. Postupně byly řešeny i problémy s motorem Sabre. Nevymizely docela, ale lepší dílenské zpracování je výrazně omezilo. Napier také zvažoval, že motor Sabre vybaví přeplňovacím turbodmychadlem, aby překonal problémy Typhoonu se stoupavostí a vysokou nadmořskou výškou, ale ministerstvo letectví rozhodlo, že místo toho bude Typhoon převeden na jinou úlohu.

Nový Spitfire Mk IX se totiž ukázal jako účinný stíhací letoun, a tak se místo něj Typhoon stane specializovaným letounem pro blízkou leteckou podporu, kde jeho nedostatečné výškové výkony nebudou problémem. V této nové roli se Typhoon ukázal jako vynikající. Koncem roku 1942 začaly být Typhoony vybavovány pumovými závěsníky. Díky svému obrovskému výkonu mohl Typhoon nést až dvě 1000librové pumy nebo náklad osmi neřízených třípalcových raket.

V kombinaci s palebnou silou čtyř 20mm kanonů verze Mk Ib se Typhoon stal ničivým při útocích na pozemní cíle nepřítele v nízkých výškách, včetně vlaků, obrněných vozidel a konvojů. V malé výšce dosahoval rychlosti téměř 640 km/h, a to i když byl naložen municí, což mu dávalo velké výhody. Během tažení Normandií v červnu/červenci 1944 mělo RAF 26 perutí Typhoonů Mk Ibs a tyto letouny během čtyř týdnů zničily přes 130 německých obrněných vozidel.

Celkem bylo vyrobeno přes 3000 Typhoonů a tento typ zůstal ve službách RAF až do konce války. Firma Hawker pracovala i na modernizované verzi Typhoon Mk II, která se však natolik lišila, že se z ní stal zcela nový typ – Hawker Tempest, zavedený počátkem roku 1944 – skvostný stíhací letoun a jeden z nejlepších, jimiž západní spojenci během války disponovali.

Zdroj: amznewspaper.com