Válka mezi Irákem a Íránem, zahájená vpádem iráckých jednotek na íránské území v září 1980 a ukončená až příměřím ze srpna 1988, se odehrávala na pozadí závěrečné fáze studené války. I tato globální atmosféra se odrazila ve vztahu k tomuto jednomu z největších válečných konfliktů ve světě druhé poloviny 20. století, a to byť zase ten měl daleko k povaze jakéhosi zástupného střetu, v němž by USA či širší západní společenství jednoznačně podporovalo jednu a naproti tomu Sovětský svaz s blokem dalších komunistických států druhou stranu. Konfliktu předcházelo napětí mezi oběma státy. Motivován zpočátku také snahou Iráku rozšířit své území na úkor Íránu (týkající se nejprvořaději ovládnutí celé oblasti při řece Šatt-al-Arab, ústí Eufratu a Tigridu do Perského zálivu), po úspěšné íránské protiofenzívě zhruba od poloviny roku 1982 uvízl na další léta do pozičních bojů a patové situace. Přitom též nastolil otázku zabezpečení vývozu ropy, čili suroviny, k jejímž předním světovým producentům a exportérům náležely i oba válčící státy, z oblasti Perského zálivu, což z širšího mezinárodního pohledu znamenalo i nárůst jeho významu z geostrategického hlediska.

Foto: Poškozený irácký tank sovětské provenience T-62 v Chúzistánu na jihozápadě Íránu z doby irácko-íránské války |  Wikimedia Commons / Public domain

Irák a Írán tradičněji patřily k „nezúčastněným“ zemím tzv. třetího světa. V případě Íránu, kde byl počátkem roku 1979 svržen monarchistický, prozápadní režim šáha Muhammada Rezy Pahlavího událostmi islámské revoluce pod vedením ajatolláha Chomejního, právě důsledky tohoto revolučního procesu vedly k hluboké roztržce s USA - když v listopadu 1979 došlo k únosu desítek amerických občanů při útoku davu na ambasádu USA v Teheránu, a krize ohledně jejich osudu jako rukojmích se pak protáhla až do počátku roku 1981. Ostatně, vždyť v revoluci a nástupu teokraticko-republikánského režimu v Íránu rovněž spočíval jeden z předpokladů k vypuknutí války se sousedním Irákem, vedeným sekulárním, na panarabské ideji a vlastním druhu tzv. arabského socialismu bazírujícím režimem prezidenta Saddáma Husajna. Jestliže ideový vliv šíitského islamismu z etnicky hlavně perského (tedy nearabského) Íránu mohl slibovat relativně slabý dopad na převážně sunnitské obyvatelstvo většiny arabských zemí, bylo podstatné, že zrovna ale i mezi obyvatelstvem Iráku představovali šíité znatelnou náboženskou většinu, a vliv či ohlas íránské revoluce byl Husajnovým vedením považován za nebezpečí. Na druhou stranu, nikterak nepodstatnou v kontextu konfliktu byla i přítomnost početného arabského obyvatelstva v provincii Chúzistán na jihozápadě Íránu, v oblasti náležející mj. k centrům íránské těžby ropy a v oblasti Irákem nárokované.

Psali jsme:Kdo je po Venezuele další na řadě – Kuba?

Přes trvale negativní obrat ve vztazích mezi Íránem a USA (které předtím patřily též k hlavním prodejcům zbraní šáhovu režimu v Teheránu), nelze ani říci, že by se Írán, jehož nový revolučně teokratický režim razil proklamaci „ani Východ, ani Západ“, změnil, vzhledem k blízkosti muslimských sovětských republik v Zakavkazsku a Střední Asii, v příliš pohodlného souseda pro Sovětský svaz. Nový íránský režim se ocitl v relativní mezinárodní izolaci. A tak za stavu, kdy lze asi sotva, aspoň mimo arabský či muslimský svět, hovořit o nějakých zvláštních vnějších sympatiích či náklonnosti, jež by si některý z válčících států, resp. jejich režimů vysloužil, ale přesto za situace, kdy se v průběhu osmiletého konfliktu oběma dostávalo různými cestami výzbroje ze zemí prakticky celého světa, představoval spíše Husajnův Irák příjemce zejména materiální pomoci jak z východního, komunistického bloku, tak ze Západu.

Irák, jehož diplomatické vztahy s USA zůstávaly přerušeny od dob tzv. šestidenní války mezi arabskými státy a Izraelem z roku 1967, byl významným odběratelem zbraní ze Sovětského svazu už v desetiletích před rokem 1980. Klíčovým zde byl již republikánský převrat z roku 1958, kdy země opustila tzv. Bagdádský pakt, CENTO, vojensko-politickou organizaci, jež ji od roku 1955 pojila s Velkou Británií, jakož i s Pahlavího Íránem, a dále s Tureckem a Pákistánem. V 70. letech představovaly známku zintenzívněných vazeb na sovětský blok i stovky vojenských poradců ze Sovětského svazu, ale i z dalších evropských komunistických států a také z Kuby, nebo naopak vojenský výcvik mnoha Iráčanů v Sovětském svazu. Je připomínána třeba irácká objednávka sovětských transportních letounů Iljušin Il-76 z roku 1977, jejichž prvním zahraničním uživatelem se měl stát Irák. Nicméně, že nešlo o jednostrannou závislost iráckého režimu (ve vnitropolitické rovině mimochodem v jádru antikomunistického) na sovětském bloku, dokládalo např. v letech 1974-1980 posílení vazeb na Francii, odkud byly zakoupeny vrtulníky, protitankové střely nebo bojové letouny Mirage. Jakkoliv sovětská strana s počátkem války v září 1980 svůj export zbraní do Iráku oficiálně zastavila, právě Sovětský svaz, Čína a Francie jsou též označovány za hlavní dodavatele výzbroje do země i během následných let. Na tom nic nemění, že se ze všech tří jmenovaných států dostávalo zbraní rovněž znepřátelenému Íránu. Méně otevřeně tomu bylo v případě Sovětského svazu (a příp. jemu podřízených států ve východní části Evropy) anebo Francie, otevřeněji v případě Čínské lidové republiky, v jejímž politickém kurzu lze hovořit o přetrvávajícím stavu roztržky se Sovětským svazem, a hodnota jejíchž zbrojních prodejů do Iráku a do Íránu za jejich vzájemného konfliktu je uváděna za přibližně vyrovnanou.

Blížeji válka od počátků zapůsobila v ostatních zemích Blízkého a Středního východu, příp. severní Afriky. Projevila se náklonnost ve prospěch Iráku ze strany arabských, v podstatě prozápadně orientovaných států jako Jordánsko nebo Egypt. Ze Súdánu byl na stranu Iráku dokonce vyslán vojenský kontingent, tak jako se v iráckých řadách objevili i dobrovolníci z dalších arabských zemí. Zásadní byla finanční podpora, jaké se Iráku dostalo od Saúdské Arábie a dalších, menších a z těžby ropy taktéž profitujících států při Perském zálivu, zejména Kuvajtu a Spojených arabských emirátů.

Naopak otevřeně proíránský postoj od začátku zaujal, a to bez ohledu na ideologickou blízkost Husajnovu režimu v Bagdádu (tedy vládu vlastní odnože arabské socialistické strany Baas), syrský režim Háfize Asada. To se hned ukázalo v dodávkách zbraní sovětské provenience do Íránu, příp. i uzavřením možností transportu irácké ropy přes její území směrem ke Středozemnímu moři (a nakonec, o Asadově trvale protiiráckém postoji může z pozdějšího období svědčit i aktivní vojenská účast Sýrie v řadách protiirácké koalice v čele s USA z roku 1991, za tzv. druhé války v Zálivu a operace „Pouštní bouře“, reagující na iráckou okupaci a anexi Kuvajtu z předchozího roku). Obdobně se zachovala Kaddáfího Libye, odkud byly v prvních letech války dodány Íránu mj. asi až stovky sovětských tanků. Sýrie a Libye, považované podobně jako Irák za tzv. radikální arabské režimy, nakloněné orientaci na sovětský blok, představovaly tak prakticky spojence Íránu, což potvrdilo i uzavření tzv. „strategické aliance“ mezi třemi dotyčnými státy. Za takovým přístupem je shledáván mj. i odpor k otevřeným nárokům Saddáma Husajna na pozici vůdčího regionálního státníka, což mohlo jaksi upozaďovat podobně nárokované role Asada či Kaddáfího, a za což zase byly oba státy Bagdádem osočovány jako „zrádci Arabů“. K podpoře Íránu se přiklonil i prosovětský, marxistický režim Jižního Jemenu. I přes stížnosti Iráku z poloviny 80. let na obrovský podíl zbraní sovětské provenience mezi výzbrojí ukořistěnou Íráncům, a jež byly adresovány přímo sovětské straně, kupř. Libye od poloviny roku 1985 jen dále navýšila export sovětských raket Scud-B (R-17), jinak charakteristické součásti výzbroje v iráckých řadách, a ze své strany poprvé odsouhlasila vývoz protiletadlových střel do Íránu.

Psali jsme:Genpor. Václav Vlček: Bez protivzdušné obrany neudržíme kritickou infrastrukturu

Psali jsme:Vrtulníky jako lovci dronů: Francouzský Tigre prokazuje schopnosti v moderní protivzdušné obraně

Psali jsme:Bojová vozidla Patria pro Ozbrojené síly SR: Od ambiciózního kontraktu k výzvám v harmonogramu

Pro Írán se však brzy staly důležitými taktéž dodávky z komunistické Severní Koreje (kdy se z valné části jednalo zase o zbraně sovětského původu). Ta pro něj v roce 1982 představovala vůbec hlavního dovozce zbraní, s uváděnými asi 40  % – a za situace, kdy se v dalších letech zřejmě nejdůležitějším zbrojním dodavatelem do Íránu stala Čína, je namátkou zmiňována konkrétní zásilka protiletadlových střel SAM-7, stažených v prosinci 1986 z arzenálu Varšavské smlouvy v Polsku, aby byly nakonec exportovány do Íránu oklikou „prodeje“ Severní Koreji. Navíc, už v červenci 1981 dosáhl nový íránský režim dvou smluv o vojenské spolupráci se samotným Sovětským svazem, prostřednictvím sovětského velvyslance v Teheránu, a v nichž můžeme asi i sledovat zájem Moskvy nějakým způsobem posílit svůj vliv či pozice v této zemi v době, kdy byla ve východněji položeném Afghánistánu, jako chráněnec tamní levicové prosovětské vlády, angažována ve válce proti mudžahedínům, podporovaným především Pákistánem, USA, Saúdskou Arábií, případně Čínou... Nakonec, i v souvislosti se sovětskou invazí do Afghánistánu od konce roku 1979, vnášející nový impulz k vyhrocení atmosféry studené války ve světovém měřítku, mohlo být podstatné, s ohledem na posun vlastní přízně k Iráku ze strany USA, že tento sovětský krok veřejně odsoudil Saddám Husajn.

V zemích sovětského bloku se ve věci irácko-íránské války prosadila kupř. oficiální interpretace typu, že „tato válka je v rozporu se skutečnými národními zájmy lidu obou zemí, narušila jednotu protiimperialistických sil v této části světa a ve svých důsledcích slouží hegemonistickým cílům USA a jejich spojenců v této oblasti“. Nicméně, jestliže též USA z počátku zaujaly k této konfrontaci striktně neutrální postoj, faktem je, že administrativa prezidenta Ronalda Reagana záhy vsadila na podporu Iráku jako „menšího zla“. To se projevilo pozvolnou normalizací vztahů mezi USA a Irákem do druhé poloviny roku 1984, během procesu, spojeného především s návštěvami Donalda Rumsfelda jako zástupce prezidenta Reagana v Bagdádu v letech 1983 a 1984. Tak se také USA staly vývozci technologií do Iráku. Hovořilo se hlavně o počítačích, laserech a speciálních vybaveních k rozvoji raket od roku 1985 až do roku 1990, jejichž celková hodnota činila 500 milionů USD. Zájem USA spočinul v tom, aby se vítězem probíhající války prostě nestal Írán, jehož úspěšná protiofenzíva podněcovala k obavám z jeho dalšího vojenského postupu na Středním východě a jehož vedení neskrývalo zájem na svržení „legitimního“ režimu Saddáma Husajna. Proces sblížení s Irákem se nesl kupř. na pozadí tezí americké strany o tom, že „v Íránu, Sýrii a Libyi je doma terorismus“, který „je podporován Sovětským svazem“ (kdežto Irák byl jako stát „podporující terorismus“ Američany nyní záměrně opomenut). Hledaly se vzájemné shody v otázce Palestinců či tehdejšího konfliktu v Libanonu. Tento proces nezastavily ani výhrady, jaké se ze strany USA od počátku objevovaly vůči běžnému používání zakázaných chemických zbraní iráckými ozbrojenými složkami, a na což ostatně na mezinárodním poli upozorňoval zase právě Írán. Přitom už v listopadu 1983 měly zpravodajské služby USA potvrdit nasazení chemických zbraní Irákem nejen proti Íráncům, ale i proti kurdským povstalcům na vlastním, iráckém severu. Jak známo, všeobecné publicity, kdy bylo chemickými údery zasaženo ve velkém i kurdské civilní obyvatelstvo, později dosáhl útok na město Halabdža z března 1988, učiněný v rámci boje proti kurdským povstalcům a s nimi kooperujícím íránským silám na severovýchodě Iráku.

Navzdory embargu, vyhlášenému v důsledku událostí od roku 1979 na Írán ze strany USA, se Írán přísunu zbraní v praxi dočkal také odtud. Pokud v počátcích války íránská armáda potřebovala náhradní díly ke své bojové technice amerického původu, a některých požadovaných součástek se jí brzy dostalo prostřednictvím Izraele a také komunistického Vietnamu, z arzenálu bývalé jihovietnamské armády (a jak zdůrazňováno, výzbrojí sovětského, příp. čínského původu pak byly vyzbrojovány především sílící oddíly íránských revolučních gard), v USA vyšel nelegální odprodej vlastních zbraní do Íránu, za prostřednictví Izraele, na povrch s tzv. aférou „Irangate“ od sklonku roku 1986. Smyslem tohoto utajeného prodeje mělo být dosažení propuštění amerických rukojmích, držených šíitským, proíránským hnutím Hizballáh v Libanonu, ale prostředků z něj mělo být využito i v jiné záležitosti tehdejší vnější politiky USA, k podpoře povstalců, bojujících proti levicové sandinistické vládě ve středoamerické Nikaragui - v době, kdy bylo v Kongresu USA odhlasováno zastavení této podpory.

Na  seznamu států, odkud v letech 1980-1988 plynuly nějaké zbraně a vůbec vojenský a pro vojenské účely využitelný materiál pro oba válčící státy, se mohou, kromě už jmenovaných, objevit Velká Británie, Spolková republika Německo, Belgie, Španělsko, Itálie, Portugalsko, Nizozemí, Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Jižní Korea, Jihoafrická republika, Brazílie, ze států sovětského bloku v Evropě vedle Východního Německa (NDR), Polska či Rumunska např. i Československo... Je přitom přirozené, podobně jako tomu bylo v případě arabských států, že konflikt nemohl zůstat ani stranou zvýšené pozornosti Izraele. Třebaže íránská islámská revoluce vnesla roztržku i do předtím korektních vztahů mezi Íránem a Izraelem, přinejmenším v prvních letech konfliktu zůstával spíše Írán než Irák, a asi se může nabídnout, že i dosud před výrazným vzestupem islámského fundamentalismu pod íránským vlivem na Blízkém východě, stranou pro Izrael jistě „přijatelnější“. I vzhledem k pozdějším obavám z íránského jaderného programu, v té době obavy z vývoje vlastních nukleárních zbraní budil v Izraeli prvořadě Irák, jak dokládal 7. června 1981 i nenadálý letecký úder Izraelců na irácký jaderný testovací reaktor v Osiraku nedaleko Bagdádu, budovaný za spolupráce s Francií.

Foto: Íránská fregata Sahand po zásahu letadel válečného námořnictva USA, 18. dubna 1988. Snahy Íránu o narušení námořního vývozu ropy z arabských států při Perském zálivu, jež finančně podporovaly Irák, vedly na pokraj konfliktu mezi Íránem a USA | Wikimedia Commons / Public domain

Také USA nakonec, od roku 1987, do konfliktu prakticky zasáhly v rámci tzv. tankerové války, podmíněné nejpůvodněji snahou obou bojujících států vzájemně poškodit vlastní export ropy v oblasti Perského zálivu. Ta nakonec zůstala klíčovým exportním prostorem pro Írán, kdežto Iráku se podařilo odklonit svou hlavní vývozní trasu ropovody přes území Turecka (a samy USA již v kontextu Rumsfeldových jednání s iráckými představiteli podporovaly projekty převedení tohoto exportu přes území Saúdské Arábie nebo do jordánské Akaby při Rudém moři). Když pak Írán vyvíjel úsilí ochromit vývoz ropy států Arabského poloostrova, finančně podporujících Irák, zvýšená přítomnost válečného námořnictva USA ve vodách Perského zálivu a Hormuzského průlivu, samozřejmě v zájmu takovým aktům zabránit, dospěla až k pokraji konfliktu mezi USA a Íránem.

Příměřím ze srpna 1988, jímž byla válka z iniciativy OSN fakticky ukončena, byl potvrzen status quo ante bellum. To tedy také znamenalo uznání hranice mezi oběma státy, potvrzené už roku 1975 jejich představiteli v Alžíru. Ke standardizaci vztahů obou států došlo o dva roky později, v srpnu 1990. To přitom bylo již na pozadí mezinárodní krize, způsobené iráckou okupací Kuvajtu 2. srpna 1990, a směřující k již zmíněné (druhé) válce v Zálivu. Invaze Iráku do Kuvajtu odrážela též ekonomické důsledky předchozího dlouhého konfliktu, kdy zadlužený Irák, chovající zájem na zvýšení mezinárodních cen ropy, mj. svého menšího souseda a věřitele obviňoval z podílu na snížení cen této komodity, když vlastní těžbou překračoval kvóty, stanovené v rámci sdružení OPEC. Tato akce okamžitě zmobilizovala proti Iráku dalšího z jeho bývalých podporovatelů, Saúdskou Arábii; a následná válečná porážka Iráku ve střetu s mezinárodní koalicí vedenou USA, v lednu až únoru 1991, vlastně stála na začátku dlouhého konce vlády Saddáma Husajna v Iráku.

Irácko-íránská válka jako mezník pro další vývoj

Irácko-íránská válka byla krvavou a vleklou konfrontací mezi státy, aspirujícími na pozice regionálních mocností. Zatímco USA zahájily v jejím průběhu linii, favorizující iráckou stranu (a to i když asi vyloučit můžeme teorii, rozšířenou tehdy v Chomejního Teheránu, a to, že už v roce 1980 Irák k útoku proti Íránu dokonce snad až podnítily), s přihlédnutím ke druhé z tehdejších supervelmocí lze podotknout, že se časově překrývala již  s postupující krizí sovětského bloku jako takového, která měla hned v následujících letech spět ke zhroucení komunistických režimů ve východní části Evropy a později i k rozpadu Sovětského svazu, a tím i k definitivnímu konci studené války. Právě už do této převratné doby spadaly vzpomenuté události let 1990/1991.

Mocenská pozice Iráku, po rychlé válečné porážce z roku 1991 nadále vystaveného mezinárodnímu tlaku, zůstala prakticky paralyzována. A jestliže na mezinárodním poli vyvstávala otázka případného směřování Íránu (mimochodem, v konfliktu z roku 1991 striktně neutrálního) k výrobě vlastních jaderných zbraní, připomeňme, že již v realitě tzv. války proti terorismu, vyhlášené USA po útocích z 11. září 2001, jak Irák, tak Írán (a dále Severní Korea) figurovaly v tzv. „ose zla“ prezidenta USA George W. Bushe – ještě krátce před invazí USA a jejich spojenců do Iráku z března 2003, která vedla k rychlému svržení Husajnova režimu. Jak známo, zatímco Irák upadl na další léta do hlubokých vnitřních konfliktů, což platilo i po stažení vojsk USA ze země, problematika ambiciózního Íránu se stala konstantou, znepokojující především Izrael a USA. Otevřená izraelsko-íránská konfrontace od roku 2024 se odrazila i v tzv. dvanáctidenní válce z června 2025, tak jako ve stavu konfliktu mezi USA a Izraelem na jedné a Íránem na druhé straně, zahájeném koncem února letošního roku. Svým způsobem je možno hovořit o přímé kontinuitě už na vývoj od islámské revoluce v Íránu z roku 1979 a následné irácko-íránské války.

Zdroj: Zeidel, R. (Oct 7 2013).