Jedním z předvolebních sloganů vítěze parlamentních voleb na Slovensku Roberta Fica se stalo heslo „Ukrajině už ani jeden náboj“. Nedá se říci, že by právě tento slogan Ficovi a jeho straně Smer vyhrál volby, jak je někdy zmiňováno. Důvodů vítězství Fica je více, včetně ne zcela šťastné ekonomické politiky bývalé vlády, ale i její komunikace vládní činnosti. Přesto i toto heslo na mnohé slovenské občany, frustrované jak nedobrou ekonomickou a sociální situací země, tak i přílivem ukrajinských uprchlíků zapůsobilo. Zastavení vojenské pomoci Slovenska Ukrajině by však bylo mnohem větší chybou, než se může zdát, a mohlo by se Slovensku značně nevyplatit.

Slovensko a Ukrajina na jedné lodi

Pro Slovensko je samozřejmě ukrajinský konflikt bytostnou otázkou. Slovensko coby stát bezprostředně sousedící s Ukrajinou je tamní válkou ohroženo, a to možná víc než kterýkoliv z dalších států. Bylo by totiž chybou vnímat současnou válku jen v kontextu samotné Ukrajiny. Vždyť obdobně nějakým útokem Rusko vyhrožuje i dalším státům, a de facto celé Evropě.  Evropa se svou demokratickou tradicí je zkrátka putinovskému režimu trnem v oku, je mu logickým nepřítelem. Slovensko se proto může kremelským plánovačům jevit jako přirozená brána dál, do Evropy. Rusko ostatně může argumentovat i tím, že Slovensko coby někdejší součást Varšavské smlouvy a RVHP patří do ruské sféry zájmů, což ostatně již částečně činí.

Slovensko je navíc nějakým hypotetickým konfliktem ohroženo víc než jiné státy, např. Polsko či pobaltské státy. Čtyřicetimilionové, silně zbrojící Polsko by bylo pro Rusko až příliš nebezpečným protivníkem. Také pobaltské státy jsou sice malé, zato velmi odhodlané, jsou navíc silně sledované zahraničím a jakákoliv agrese vůči nim by jistě vyvolala ostrou odpověď. Oproti tomu vnitřně rozdělené, oslabené Slovensko je terčem mnohem snazším. I to hovoří pro jeho podporu Ukrajině, která je jedinou hrází mezi Slovenskem a ruskou armádou.

Psali jsme:Náhorní Karabach prizmatem ukrajinského konfliktu

Především by ale bylo naivní domnívat se, že pokud by Slovensko zastavilo svou vojenskou pomoc, pak by došlo k porážce Ukrajiny. I takové hlasy se objevují, a to i z míst vysokých, obdobně se vyjádřil např. český prezident P. Pavel. Jenže realita je složitější. Slovensko je samozřejmě výrazným poskytovatelem vojenské, ale i ekonomické pomoci Ukrajině. Jenže jen na slovenské pomoci Ukrajina nestojí. Ukrajině pomáhají prakticky všechny evropské státy, primárně státy NATO, resp. EU. Jedinou výjimkou je Orbánovské Maďarsko, a je absurdní, že právě s Maďarskem, jehož politika je v bytostném rozporu se slovenskými národními zájmy, se Robert Fico sbližuje. Ukrajině samozřejmě výrazně napomáhají i USA, USA navíc svou vojenskou pomoc částečně navyšují. Ukrajině pomáhají i takové vzdálené státy, jako je Japonsko či Austrálie. Mezi těmito členy široké koalice států pomáhajících Ukrajině tvoří Slovensko pouze menšinu. Postoj samotného Slovenska tedy celkovou podporu Ukrajiny příliš neovlivní.

Je také třeba uvést, že slovenská pomoc Ukrajině je podobně jako česká částečně nadhodnocována. Slovensko obdobně jako Česká republika Ukrajině dodalo především svou zastaralou vojenskou techniku pocházející ještě z dob socialismu; výzbroj, kterou armády těchto států tak jako tak chtěly vyřadit. Do pomoci je pak zahrnována účetní hodnota těchto systémů, která je vyšší než jejich reálná hodnota (je nepravděpodobné, že by se podařilo tyto systémy prodat nějakému jinému státu). Nic navíc nenasvědčuje tomu, že by tato pomoc měla přijít v zmar, že by Ukrajina měla prohrát. V současné době ukrajinská armáda ve svém boji za obnovení územní integrity úspěšně pokračuje. Samozřejmě, ukrajinská ofenziva nepostupuje tak rychle, jak bylo plánováno. Jenže obdobné to bylo i např. u velkých válečných operací druhé světové války, také ty obvykle neproběhly podle plánovaných harmonogramů. Ale v posledních dnech se ukrajinské armádě daří navyšovat tempo operací. Ukrajinská armáda pomalu, ale metodicky osvobozuje jedno město za druhým. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by se situace měla změnit ve prospěch ruské strany – a to i bez ohledu na existenci slovenské vojenské pomoci.

Stejně tak je ale naivní představa, že pokud by se situace zásadně změnila, Rusko by obnovilo svůj ofenzivní postup a podařilo by se mu nějak porazit vládu v Kyjevě a případně obsadit celé území Ukrajiny, pak by to znamenalo i konec války a tedy tolik kýžený mír. Ukrajinci dnes totiž vedou boj o svou identitu, o svou nezávislost, a v mnohém i o svou holou existenci. Je nepravděpodobné, že by se Ukrajinci jen tak chtěli své samostatné existence vzdát, současná válka naopak přispěla k tomu, že se ukrajinský národ jako takový více stmelil. I proto Ukrajinci tak tvrdě bojují. Dnešní ukrajinská armáda je navíc zcela jiná než ukrajinská armáda z r. 2014, kdy byla zoufale nepřipravená, je ale také zcela jiná než ukrajinská armáda z doby před zahájením otevřené ruské agrese v r. 2022. Samotní ukrajinští vojáci jsou i díky západní vojenské pomoci mnohem lépe vycvičení, jsou také více motivovaní.

Proto pokud by došlo k nějakému nečekanému zlomu v ukrajinské válce (např. pomocí jaderných zbraní), a ruská armáda by dokázala jak obsadit Kyjev, tak i celé území Ukrajiny, pak by to znamenalo jen další pokračování války, ale v jiné formě. Ukrajinská vláda by patrně odešla do exilu, a ukrajinská armáda, resp. její zbytky, by přešly do partyzánské války. Takové války, s jakou přitom má samo Slovensko zkušenost z dob druhé světové války – s tím, že svým charakterem, ale i rozsahem a intenzitou by taková partyzánská válka na Ukrajině byla nesrovnatelná s boji z druhé světové války. Případná exilová vláda by si totiž jistě zachovala sympatie a pomoc mnoha států, ukrajinská armáda by si navíc jistě uchovala významnou část své výzbroje. A to včetně výzbroje těžké, jako jsou dalekonosná děla, velkorážové raketomety atd. Pokud by tedy Ukrajina byla poražena, pak by to znamenalo, že oficiální válka by sice skončila, ale boje by pokračovaly dál (byť s nižší intenzitou). Především by se ale boje přesunuly dál na západ, do těsného sousedství Slovenska. Pak by to ale znamenalo i to, že by občas nějaká raketa dopadla i na slovenské území. Je nasnadě, jaké by to mělo pro slovenské obyvatele, pro infrastrukturu Slovenska následky.

Psali jsme:Niger a jeho armáda

Slovenská pomoc – výhodnější, než se může zdát

V neposlední řadě je také třeba uvést, že pro Slovensko má pomoc Ukrajině i svůj přínos. A to jak vojenský, tak i ekonomický přínos v podobě zakázek pro slovenský zbrojní průmysl. Typickým příkladem jsou dodávky slovenských samohybných děl Zuzana 2 Ukrajině. Tato akvizice byla poněkud atypická. O samohybná děla Zuzana 2 totiž měla ukrajinská armáda zájem dlouhodobě.

Foto: Slovenská samohybná houfnice Zuzana 2 | Ministerstvo obrany SR

Nakonec si tato samohybná děla  pořídila, kvůli omezeným prostředkům ale jen v malém počtu 8 kusů. Na tuto akvizici navázala akvizice další série 16 kusů. Tento nákup pro ukrajinskou armádu ale v rámci vojenské pomoci Ukrajině financovaly vlády Německa, Norska a Dánska. Tento obchod tak byl výhodný pro všechny strany. Ukrajina získala moderní západní děla 155 mm. Výhodný byl tento obchod i pro zmíněné západní státy, které chtěly Ukrajině pomoci, ale nedisponovaly vhodnou technikou. Ovšem zdaleka nejvýhodnější byl tento obchod pro Slovensko, pro slovenský zbrojní průmysl. Díky této akvizici se mohla naplno rozjet výroba samohybných děl Zuzana 2, která předtím jen obtížně hledala zákazníka. Ukrajina přitom má zájem o další dodávky těchto děl. Díky naplno rozjeté sériové výrobě se otevřela možnost exportu i do dalších zemí. To ovšem pro výrobce, státní firmu KONŠTRUKTA Defence, která patří k největším zaměstnavatelům v regionu, znamená značný posun. A prostřednictvím daní a odvodů na tomto obchodu získal i samotný slovenský stát, státní rozpočet.

Slovenský zbrojní průmysl navíc Ukrajině dodává i další zbraňové systémy, ale také munici atd. Celkově lze říci, že pro slovenský zbrojní průmysl, který pro léta trpěl nedostatkem zakázek, možnost dodávek válčící Ukrajině znamená obrovskou vzpruhu. Samozřejmě, nabízí se etická otázka, jestli je etické vydělávat na válce. Pokud se to ale děje v rámci správné věci, pomoci napadenému státu, pak takové dodávky smysl mají.

Důležité nicméně je to, že tyto dodávky jsou z velké části financovány zmíněnými západními státy, případně i z fondů Evropské unie. Je ale otázkou, zda by tyto státy, potažmo i EU měly zájem takto pomáhat slovenskému zbrojnímu průmyslu, pokud by Slovensko ztratilo politickou ochotu pomáhat Ukrajině. Evropské státy by si jistě snadno našly jiné dodavatele zbrojních systémů, např. místo samohybných děl Zuzana 2 by mohly být pořízeny jiné systémy, třeba česká samohybná děla DITA či MORANA, která jsou technicky příbuzná slovenskému dělu. Ta sice zatím nebyla dovedena do sériové výroby, jejich vývoj by ale mohl být urychlen. Pro Slovensko by to tak znamenalo nemalé ztráty.

Negativistickou politikou, kterou jinak v Evropě realizuje pouze osamocený V. Orbán, by si navíc Slovensko celkově zhoršilo vztahy se svými partnery v rámci EU, potažmo i NATO. Tedy se státy, se kterými je slovenská ekonomika silně provázána. Zdánlivě líbivá, populistická politika „Ukrajině už ani jeden náboj“  by tak pro Slovensko byla krajně politicky, ale i ekonomicky nevýhodná.

Zdroj: