Rusko a Spojené státy jsou, dalo by se říci, jakýmisi “tradičními” nepřáteli více jak 70 let a jen těžko si lze představit, že by se elitní útvary těchto zemí spojily při společné operaci. I to se ovšem stalo a kupodivu se o tom moc nemluví. V roce 2001 spojily síly ruští Specnaz a americké Zelené barety.

Zelené barety jsou v dnešních dnech velice známou speciální silou americké armády, v minulosti to tak nebylo, členové Zelených baretů převážně sloužili po světě jako instruktoři a boj nebyl jejich hlavní činností. To se změnilo v 90. letech, kdy si válka opět našla cestu do Evropy, do tehdejší Jugoslávie. Náš příběh se odehrává v zimě a na jaře roku 2001, tedy několik měsíců před údálostmi 11. září.

Foto: Členové 10th Special Forces Group Zelených Baretů při výcviku v roce 1995 | U.S. Army / Public domain

Psali jsme:Churchillova dcera za války velela protiletadlovému dělostřelectvu

Mark Giaconia byl seržantem speciálních sil (18B) přidělený v 10. skupině speciálních sil, hlídkující v sektoru na srbsko-kosovských hranicích. Ve své knize “One Green Beret” líčí své zkušenosti s ruským Specnazem.

“Jednoho dne k nám do kasáren vběhl ruský voják a dožadoval se pomoci, jelikož jeho kamarád byl zastřelen albánským odstřelovačem. Vyšli jsme ven a pomohli Rusům v přípravě improvizované přistávací plochy pro vrtulník, který měl pro mrtvého vojáka přiletět. Ruský voják byl střelen do čela, poznal jsem to, protože z pod plachty vykukoval kus lebky s vlasy. Byl to první mrtvý člověk, kterého jsem kdy viděl. S jeho spolubojovníky mávaly emoce, někteří nadávali, jiní plakali, když mrtvého Rusa odvážel vrtulník. Albánský odstřelovač patřil k militantní skupině nesoucí název Osvobozenecká Armáda Preševo, Medveđa a Bujanovac (UCPMB), pojmenované podle místních vesnic a členové této skupiny operovali výhradně v demilitarizované zóně. 

Hovořím plynně rusky, což byla velká výhoda při budování vzájemných vztahů. Vycházeli jsme spolu dobře a měli jsme toho hodně společného. Rusové nás poté začali zvát do baně, horké parní lázně, kde jsme pili vodku a soutěžili, kdo zůstane v horké páře nejdéle. Rozsah vztahu, který jsme vytvořili s Rusy, byl neuvěřitelný, pořád jsme vedli hodně otevřené rozhovory, kdy Rusové např. věřili, že během studené války mohl jaderný útok přijít každou minutu, v což už dnes snad žádný Rus nevěří,” vzpomíná Giaconia ve svých pamětech.

“Několik dní po smrti ruského vojáka jsme s Rusy šli na další společnou hlídku. Na jedné z blátivých cest Rusové narazili na asi 25letého albánského mladíka, který měl na sobě zelený vojenský opasek se sumkami, což bylo zvláštní, protože jsme byli uprostřed ničeho. Vzali jsme ho tedy do tábora a Rusové ho vyslechli. Rusové a můj kapitán se asi po hodně dozvěděli o táboře UCPMB, ve kterém mělo operovat až 80 albánských teroristů. Dost mi tehdy vzrostl adrenalin, když mi kapitán řekl, že je čas jít. 

Psali jsme:Během korejské války byly téměř nasazeny jaderné zbraně – Truman byl zdrženlivý. Eisenhower přesvědčivý

Nasedl jsem do střeliště s granátometem Mk.19 na našem voze a vyrazili jsme. Rusové jeli ve svém BTR a společně jsme vyrazili k předpokládanému táboru jednotek UCPMB v oblasti Velja Glava.

Jeli jsme hustým borovicovým lesem, překonali jsme kopec a našli starou prašnou cestu, po které jsme pokračovali dál.  Po chvíli jsme narazili na bránu, u které stál jeden Albánec s červeným baretem a AK-47 na prsou. Než stihl cokoliv udělat, dva z našich se na něj vrhli, aby nespustil poplach. Rusové sesedli ze svého BTR a začali bojově postupovat po levé straně cesty. Za chvíli jsem zaslechl výkřiky v albánštině a výstřely, které se nesly i naším směrem.

Celé tělo se mi napnulo a zaťal jsem zuby jak jsem nejsilněji uměl, až mě začala bolet čelist. Byla to moje první přestřelka. Když mě po pár vteřinách přešel strach ze zastřelení, vzpomněl jsem si na mrtvého ruského vojáka a na svou ženu doma a začal jsem granátometem umlčovat nepřátelské kulomety, aby mohli Rusové postupovat. Cítil jsem rytmický pohyb závěru, jako by byl mou pevnou součástí, slyšel jsem řev a sledoval výbuchy mých 40mm granátů.

Po minutě mi kapitán rozkázal palbu zastavit, les přede mnou kouřil a ze stromů stále padaly větve. Rusové se přiblížili k táboru a nechtěli jsme je naší palbou ohrozit. Rusové zajali několik Albánců a ti se žabáky blížili k našemu autu. Na jednoho zajatce jsem tehdy pohlédl a když se naše oči se setkaly, čistě jsem v nich viděl, jak mě prosí, abych mu vysvětlil, co se to právě stalo. Po příjezdu jsme Rusy pohostili v baru a divoce jsme pili, tam mi Rusové přiznali, že nebýt mého granátometu, beze ztrát by to k základně nezvládli.“

O pár týdnů později jednotky UCPMB složily zbraně a vzdaly se. Střetnutí s Albánci v okolí Velja Glava bylo první a do dnešních dní poslední společné nasazení ruských a amerických speciálních sil. Giaconia netušil, že za pár měsíců se svět obrátí vzhůru nohama při teroristickém útoku 11. září a o pár let později se zúčastní tajné vojenské operace v Iráku před invazí v roce 2003 a po boku Kurdů projde bojem s islámskými teroristy z odnože Ansar al-Islam. Ale to už se jedná o jiný příběh, o kterém se můžete také dozvědět v Giaconiově knize.

Zdroj: sofrep.com, publikace One Green Beret