Nová minisérie "Lev v područí orlice" vám přiblíží užívání československé výzbroje nacistickým Německem za 2. světové války. Nacisté totiž nevyužívali jen proslavené československé tanky LT vz.38, ale také kanóny, houfnice, kulomety, pistole, pušky i protiletadlové prostředky, které si v rámci této minisérie postupně představíme.

České země a poté i Československo platilo za dělostřeleckou velmoc. Škodovy závody dokázaly produkovat jak děla malých ráží, tak gargantuovské obléhací houfnice ráže 380 mm nebo dělostřeleckou výzbroj pro rakousko-uherské dreadnoughty třídy Tegethoff ráže 305 mm. Československé hlavně patřily právem ke světové špičce, není tak divu, že se po obsazení Československa tuzemská děla a houfnice staly vítanou posilou pro nacistické Německo. Pojďme si jednotlivá československá děla, kanóny a houfnice, které nacisté s oblibou během 2. světové války používali, představit.

Protitankové dělostřelectvo

Na počátku 2. světové války mělo nacistické Německo k dispozici jen velmi málo protitankových děl, jejichž páteří se stalo nechvalně proslavené „klepadlo na tanky“ – protitankový kanón Pak 36 ráže 3,7 cm. Němečtí vojáci mu kvůli nízkým penetračním schopnostem hanlivě přezdívali Heeresanklopfgerät (armádní klepadlová zbraň). Vítanou posilou pro německé tankoborníky se tak staly kořistní československé protitankové kanóny, které sice měly z většiny stejnou ráži jako německý Pak 36, ovšem měly výrazně lepší penetrační schopnosti. Němcům se tak dostaly do rukou následující protitankové kanóny: 3,7cm KPÚV vz. 34, 3,7cm KPÚV vz. 37 a 4,7cm KPÚV vz. 38, přičemž poslední jmenovaný se stal po dlouhou dobu nejničivějším německým protitankovým kanónem. 

Psali jsme:Pearl Harbor: Tři námořníci přežili uvěznení v trupu bitevní lodi déle než dva týdny. Nebylo jim však pomoci

Foto: KPÚV vz. 37 se stal jednou z nejlepších protitankových zbraní ráže 37 mm na světě | Wikimedia Commons / Public domain

Foto: 4,7cm KPÚV vz. 38 se stal po dlouhou dobu nejúčinnějším německým protitankovým kanónem, který se dostal i do výzbroje prvních stíhačů tanků Panzerjäger I | VHÚ

Ve 30. letech dosahoval tankový pancíř nízkých tlouštěk, nejčastěji do 30 milimetrů. Od tanků se totiž vyžadovala především odolnost vůči kulometné palbě, jelikož úkolem tanků měla být přímá podpora bojující pěchoty. Na takto slabý pancíř stačila protitanková děla ráže 37 mm, proto se stala nejrozšířenější ráží protitankových kanónů na světě. Československý kanón Škoda A3 pak platil za jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) protitankových kanónů této ráže na světě. Do československé armády byl tento přijat pod názvem  3,7cm KPÚV vz. 34, přičemž zkratka KPÚV znamená "Kanón Proti Útočné Vozbě", jak se tehdy v Československé terminologii souhrnně nazývaly tanky. Kanón vážil pouhých 275 kilogramů, tlačit ho tedy mohli pouze dva vojáci a měl skvělé penetrační schopnosti, kdy na 500 metrů byl schopný prorazit 31 mm pancíře (42 mm na vzdálenost 100 metrů), což bylo více než dost (např. německé tanky Panzer III v té době měly pancíř silný pouhých 15 mm). Pro tank byly vytvořeny dva projektily, a to protipancéřový o váze 850 gramů a nárazový (tříštivo-trhavý) o váze 1,2 kg. Tyto střely byl kanón schopen střílet rychlostí 15 až 20 ran za minutu. Na kanón byla přidělána loukoťová odpružená kola, což dovolovalo transport kanónu jak koňmo, tak za motorizovaným tahačem. 

Jak se postupem času zesilovalo pancéřování, bylo potřeba i silnější protitankové zbraně. Proto byla o čtyři roky vyvinuta vylepšená verze Škoda A4. Jednalo se o kanón obdobné konstrukce jako jeho předchůdce, ovšem s delší hlavní, díky čemuž se zvýšila úsťová rychlost projektilů z původních 675 m/s na 750 m/s, čímž se zlepšily i penetrační schopnosti na 38 mm na vzdálenost 500 metrů (54 mm na vzdálenost 100 metrů). Na kanón byl také přidělán nový ochranný štít o síle 5 mm a loukoťová kola nahradila kola s pneumatikami.

Psali jsme:Japonská společnost Mitsubishi nevyráběla jen legendární námořní stíhačku. „Viper Zero“ létá dodnes

Oba kanóny Němci přijali do služby pod názvy 3,7 cm Pak. 34(t) a 3,7 cm Pak. 37(t) a tyto byly hojně využívány protitankovými oddíly německého Wehrmachtu. Němci převzali do výzbroje nakonec 513 původně československých protitankových děl ráže 37 mm. Tyto kanóny pak spolehlivě sloužily během invaze do Polska, Francie či Jugoslávie. Po invazi do Sovětského svazu ovšem děla krutě narazila. Zatímco s lehkými sovětskými tanky BT-5, BT-7 či T-26 si dokázaly hravě poradit, nové střední tanky T-34 a těžké tanky KV-1 resp. KV-2 nemohly čelně nijak ohrozit, a tak byly urychleně stahovány a nahrazovány novými, výkonnějšími německými kanóny Pak 38 ráže 50 mm. Nicméně ještě na začátku roku 1945 měl Wehrmacht ve své výzbroji celkem 88 protitankových kanónů 3,7 cm Pak. 37(t), které ovšem sloužily na sekundárních částech fronty. 

Již před válkou si ve Škodových závodech dobře uvědomovali, že do budoucna síla pancíře tanků bude stále silnější a že ráže 37 mm tak nebude brzy stačit. Proto byly již v roce 1936 zahájeny zkoušky kanónu Škoda A5 ráže 47 mm, který byl vytvořen společně s pevnostním dělem vz.36. Novinkou byla otočná lafeta, která se při transportu otáčela, čímž se zlepšila potenciální průchodivost tažení terénem a nehrozilo, že bude hlaveň rýt v zemi. Samotná váha kanónu ovšem vzrostla dvojnásobně, a to na 580 kilogramů. I tak kanón zvládla obsluha na bojišti odtlačit. Stejně jako u předchozích verzí existovala verze s loukoťovými koly i s pneumatikami. Československá armáda kanón přijala v roce 1938 do výzbroje pod názvem  4,7cm KPÚV vz. 38 a objednala celkem 132 kusů, přičemž měla děla měla být dodána v druhé polovině roku 1939, což však překazila nacistická okupace. První várku 51 kusů tak převzala již německá okupační správa. Ve své době se jednalo o pravděpodobně nejlepší protitankový kanón na světě. Úsťová rychlost pro 1,65 kg vážící protipancéřové střely byla 775 m/s, přičemž na 1000 metrů kanón dokázal prorazit 55 mm silný pancíř. Trénovaná obsluha mohla dosáhnout rychlosti palby až 15 ran za minutu. O děla projevila zájem i Jugoslávie, pro kterou Škoda vyrobila 298 kusů. Německý Wehrmacht děla přijal do své výzbroje pod názvem 4,7 Pak 38(t) a objednal sériovou výrobu. Po okupaci Jugoslávie byla do výzbroje přejata i původně jugoslávská děla pod názvem 4,7 cm Pak 179 (j). Určitý počet děl ukořistila také Itálie, která je použila v boji proti Spojencům během invaze na Sicílii v roce 1943. Německé ozbrojené síly obdržely celkem 590 kusů děl 4,7 Pak 38(t), přičemž celkově Škoda vyrobila více než 600 kusů těchto děl.

Děla ráže 47 mm prodělala křest ohněm během německé invaze do Francie, kde se staly nejsilnější protitankovou zbraní. Německé kanóny Pak 38 totiž byly nasazeny jen v zanedbatelných počtech a byly jen o něco lepší, než kanóny československé. V roce 1940 byla do tanku vytvořena vylepšená protitanková munice PzGr 40 s jádrem z karbidu wolframu. Střela měla sice relativně nízkou hmotnosti, a to pouhých 800 gramů, ovšem měla obrovskou úsťovou rychlost 1080 m/s, což stačilo, aby kanón dokázal probít čelní pancíř tanku T-34 na vzdálenost až 500 metrů. Díky tomu bylo dělo 4,7 Pak 38 (t) relevantní až do poloviny roku 1943, kdy začalo být postupně nahrazováno 50mm děly Pak 38, ale hlavně 75mm děly Pak 40 v dostatečných počtech. Dělo sloužilo jako hlavní výzbroj lehkých stíhačů tanků Panzerjäger I postavených na podvozcích tančíků Pz. Kpfw. I Ausf. B. Od roku 1941 byly jako podvozky využívány i kořistní francouzské tanky Renault R35, které vstoupily do výzbroje pod názvem Panzerjager 35 R (f). Celkem bylo vyrobeno 376 lehkých stíhačů tanků Panzerjäger I a Panzerjager 35 R (f).

Horské dělostřelectvo

V roce 1915 vzniklo v konstrukční kanceláři podniku Škoda v Plzni 75mm horské dělo 7,5 cm GebK 15 (7,5 cm Gebirgskanone M 15) a do ukončení výroby v roce 1918 bylo vyrobeno více než 2500 těchto děl.  Po rozpadu Rakouska-Uherska se 7,5cm děla GebK 15 nacházela ve výzbroji Rakouska, Bulharska, Československa, Německa, Maďarska, Itálie, Rumunska, Turecka, Polska a Jugoslávie.

Celková hmotnost děla činila 613 kg, ovšem dělo se dalo rozložit na šest dílů, aby se mohlo snáze přenášet po členitém horském terénu. Dělo dokázalo metat granáty o hmotnosti 6,35 kg až na vzdálenost 8250 metrů, a to rychlostí palby až 8 ran za minutu. V Československé armádě dostal kanón název 7,5 cm horský kanon vz.15 a prvních 58 děl bylo zděděno po rakousko-uherské armádě. Děla ovšem byla velice dobrá, a tak Škoda vyrobila pro potřeby Československé armády dalších 240 kusů. 

Foto: 75mm horská houfnice Škoda model 1928 v expozici Armádního muzea Žižkov | Wikimedia Commons / Public domain

Po německé okupaci Československa byly dělostřelecké oddíly německé armády posíleny o 254 kusů ukořistěných děl vz.15. Němci již měli ve výzbroji děla ukořistěna z Rakouska, kde tato sloužila pod názvem GebK 15 (ö), československá děla se k nim přidala pod označením GebK 15 (t). Němci ovšem postupem času ukořistili i další kousky. V roce 1941 se k nim přidaly jugoslávská děla pod názvem GebK 259 (j) a v roce 1943 italská děla pod názvem GebK 259 (i).

Foto: Němečtí horští myslivci s 7,5cm horským kanonem vz.15, který zařadili do své výzbroje pod názvem GebK 15 (t) | Wikimedia Commons / Public domain

V německé armádě byla děla soustředěna do dělostřeleckých pluků přidělených k divizím horské pěchoty. Každá divize měla k dispozici čtyři dělostřelecké pluky, kdy každý pluk byl tvořen dvěma bateriemi. Kromě horských jednotek byla děla přidělena i výsadkovým jednotkám. I když se během první světové války jednalo o dělo na světové úrovni, během druhé světové války byly schopnosti děla již nedostatečné, a to hlavně co se dostřelu i samotné konstrukce týče, kdy loukoťová kola nedovolovala tažení děla vyšší rychlostí po silnicích. 

V roce 1928 byla pro potřeby Jugoslávie vytvořena vylepšená verze pod názvem 75mm Škoda model 1928. Nově dělo mělo vylepšený dostřel až na 8700 metrů, zvláštností pak bylo, že 75mm hlaveň šlo vyměnit za hlaveň ráže 90 mm a přeorientovat se tak do role lehké houfnice. V Československu ukořistěná děla sloužila v německé armádě pod názvem 7,5cm GebK 28, kořistní jugoslávská děla pak měla název 7,5 cm GebK 285(j) a Němci jich zařadili do výzbroje celkem 120. Československá Škoda vyprodukovala také jiná horská děla, ta ovšem byla určena primárně na export a ve výzbroji Československé armády se nenacházela, proto je zde uvádět nebudeme. 

Polní dělostřelectvo 

Hlavní zbraní československého polního dělostřelectva byl 8cm polní kanón vz. 17, kdy se jednalo o populární prvoválečné polní dělo 8 cm Feldkanone M 17 vyprodukované společností Škoda, a to na základě zkušeností s polním dělem 8 cm FK M. 05.

Foto: 8cm polní kanón vz. 17 | Wikimedia Commons / Public domain

Dělo bylo schopné střílet dva druhy tříštivo-trhavé munice – 6,7 kg granáty byly vystřelovány až do vzdálenosti  11400 metrů, těžší 8kilové projektily pak dosahovaly vzdálenosti 9900 metrů, přičemž zkušená obsluha mohla dosahovat rychlosti palby až 10 ran za minutu. Kromě Československa tyto kanóny sloužily také v Rakousku, Polsku a Jugoslávii. Jelikož se jednalo o typickou konstrukci z konce první světové války, postupně začaly kanóny zastarávat, přesto si udržely své místo v Československé armádě, kde jejich účelem byl, mimo jiné, boj s nepřátelskými tanky. Ministerstvo obrany nemělo ve 20. letech dostatek financí na zadání vývoje nového polního děla, a tak sledovalo soukromé vývoje firmy Škoda pro export. Konstruktéři firmy Škoda si uvědomili, že novým trendem budou univerzální zbraně, které bude možné využít k rozdílným typům vedení dělostřelecké palby. Konstruktéři tak vytvořili univerzální dělo ráže 76,5 mm vz.28 s vysokým náměrem, které mohlo být použito i k protiletecké palbě, případně i jako horské dělo. Dělo se stalo hitem a v roce 1928 si Jugoslávie objednala 300 těchto děl. Krátce na to následovala objednávka 96 kusů kanónů pro Rumunsko na upravenou verzi ráže 75 mm, kde sloužily pod názvem 75 mm Tunul de camp Škoda Mod. 1928. 

Po úspěchu v zahraničí se pro nákup v roce 1930 rozhodla i Československá armáda, která jich pod názvem 8 cm lehký kanon vz. 30 objednala hned 204 kusů, přičemž dodávky děl skončily v roce 1934. Pro potřeby armády bylo dělo vyráběno ve dvou verzích – pro tažení koňským spřežením byla na lafetu přidělána loukoťová kola a pro tažení motorovým tahačem bylo dělo vybaveno celopryžovými pneumatikami. Kanón mohl střílet projektily 76,5x346 mm R na vzdálenost 13400 metrů.

Foto: Baterie 10cm lehkých houfnic vz. 30 | Wikimedia Commons / Public domain

Po obsazení Československa vstoupily oba kanóny do služby v německé armádě. První jmenovaný pod názvem 7,65 cm FK 17(t) a druhý jmenovaný pod názvem 8 cm FK 30(t), k těm se poté přidaly kořistní jugoslávské kanóny pod názvem 7,65 cm FK 304 (j).

Foto: Němečtí vojáci s kořistními 8cm lehkými kanóny vz. 30 | Wikimedia Commons / Public domain

Dělostřelectvo ráže 100 – 150 mm

Nyní se dostáváme už do těžší kategorie. V roce 1914 vstoupila do výzbroje rakousko-uherské armády houfnice 10cm FH M 14 ráže 100 mm. Jednalo se opět o výrobek společnosti Škoda a na svou dobu se to bylo výborné dělo. Ačkoliv je dělo označované jako 100mm, nebo 10cm, skutečná ráže byla 104mm. Houfnice byla schopna střílet 14kg projektily na vzdálenost 8400 metrů (Mimochodem tato děla zůstala ve výzbroji i nové Československé armády po konci 2. světové války, a to pod názvem 10cm houfnice vz.14). Brzy však přišel požadavek na prodloužení dostřelu, čehož se dosáhlo prodloužením hlavně a dostřel se tak zvýšil na 9900 metrů, tyto houfnice dostaly označení 10cm houfnice vz. 14/19. V této verzi se v Československu děla vyráběla do roku 1938 a byla aktivně exportována do Itálie, Polska, Jugoslávie a Řecka. V roce 1939 pak padlo do rukou Wehrmachtu 382 kusů československých houfnic, které Němci zařadili do výzbroje pod názvem 10 cm leFH 14/19(t). Brzy se k nim přidaly i polské kusy, kterých Wehrmacht ukořistil 676 kusů a zařadil je do své výzbroje pod názvem 10 cm leFH 14/19(p). Řecké a jugoslávské kořistní kusy pak vstoupily do výzbroje pod názvem 10 cm leFH 14/19(g) a 10 cm leFH 14/19(j). 

Foto: 10cm houfnice vz. 14/19 ve výzbroji polské armády | Wikimedia Commons / Public domain

Během první světové války Škoda vyráběla také 10 cm Gebirgshaubitze M. 16, kdy se jednalo o původně horskou houfnici, ovšem ta se nejčastěji používala k podpoře bojující pěchoty na rovném terénu. Do konce války se podařilo vyrobit 550 kusů. Jelikož se jednalo o původně horskou houfnici, její váha byla pouhých 1235 kg a dala se rozebrat na několik částí. Houfnice mohla pálit projektily o váze 16 nebo 13,4 kg  na vzdálenost 7000, respektive 8400 metrů. Po válce vstoupily houfnice do služby v Československé armádě pod názvem 10 cm houfnice vz. 16. Stejně jako u předchozí houfnice i zde přišel požadavek na zvýšení dostřelu, který se opět vyřešil delší hlavní. Tyto houfnice měly nově dostřel až 9800 metrů a vstoupily do služby pod názvem 10 cm houfnice vz.16/19. Celkem bylo takto upraveno 44 kusů děl. Po okupaci Československa tyto připadly Wehrmachtu, který ovšem do výzbroje zařadil pouze 6 kusů pod názvem 10 cm GebH 16/19(t), zbytek byl předán fašistickému Slovenskému štátu. 

Foto: 10cm houfnice vz. 16 | Wikimedia Commons / Public domain

I přes veškeré výhody Československá armáda požadovala modernější houfnici s delším dostřelem. V roce 1927 vytvořila konstrukční kancelář firmy Škoda v Plzni houfnici EF 76,5 mm podle jugoslávské objednávky, která zaujala i československé úřady, a tak houfnici zařadila také do své výzbroje pod názvem 10 cm lehká houfnice vz.30. Dostřel byl 10600 metrů a do roku 1938 bylo vytvořených 158 kusů pro potřeby Československé armády. Po okupaci je pak Němci zařadili do své výzbroje pod názvem 10 cm leFH 30(t), 30 kusů bylo předáno fašistickému Slovenskému štátu. 

Plzeňská Škoda vytvářela ve 30. letech velmi zajímavé dělostřelecké systémy, kdy jedním z nejpokročilejších byl jistě 105mm dálkový kanón, který vstoupil do služby pod názvem 10,5 cm hrubý kanón vz. 35. Hlavní výhodou byl skvělý dostřel. Kanón mohl poslat 18kg projektil až na vzdálenost 18000 metrů a mohl střílet jak tříštivo-trhavou munici, tak protipancéřovou a rychlost palby byla 5 ran za minutu. 

Foto: Původní 10,5cm hrubý kanón vz. 35 ve výzbroji Wehrmachtu pod názvem 10,5 cm K 35(t) ve Francii roku 1941 | Wikimedia Commons / Public domain

Není přesně jasné, kolik kanónů bylo přesně vyrobených, ovšem v Československé armádě sloužily u pěti dělostřeleckých pluků, vyrobených tak muselo být minimálně více jak 100 kusů, některé kusy byly exportovány i do Jugoslávie. Po okupaci Československa tyto převzal Wehrmacht pod označením 10,5 cm K 35(t), později pak převzal kořistní jugoslávské kanóny pod názvem 10,5 cm K 339(j). Většina z nich byla díky vysokému dostřelu a přesnosti přeřazena k pobřežnímu dělostřelectvu. 

K ničení obranných postavení protivníka byla určena 15cm hrubá houfnice vz. 25, vycházející z 15 cm houfnice Autokanone M. 15/16. Ta dokázala na vzdálenost 11800 metrů střílet 42kg granáty. Československá armáda měla k dispozici 227 těchto houfnic, které posléze připadly Wehrmachtu, a to včetně 290 000 granátů. Tyto houfnice byly přijaty do výzbroje pod názvem 15 cm sFH 25(t). Výroba probíhala i nadále a k 1. září 1939 měli Němci k dispozici 219 děl sFH 25(t). Dalších 113 houfnic pak zamířilo na Slovensko. Zajímavé je srovnání 15cm české houfnice vz. 25 s německou houfnicí 15 cm sFH 18. Německá houfnice měla o jeden a půl kilometru delší dostřel, oproti tomu byla československá houfnice o více než třetinu lehčí. 

Foto: 15cm houfnice Autokanone M. 15/16, v Československé armádě měla označení 15 cm hrubá houfnice vz. 25 | Wikimedia Commons / Public domain

Na počátku 30. let začala Škoda produkovat úspěšné série K ráže 150 mm. Ty se staly v zahraničí velice populární a stovky kusů byly exportovány do Jugoslávie, Rumunska, Turecka i vzdáleného Íránu. Modernizovaná verze „K4“ vstoupila do výzbroje československé armády pod označením 15 cm hrubá houfnice vz. 37. Oproti předchozím modelům byla tato odlehčená a disponovala vzduchovými pneumatikami. Maximální dostřel byl 15000 metrů, kdy na tuto vzdálenost houfnice střílela 42kilogramové projektily.

Foto: 15cm hrubá houfnice vz. 37 | Wikimedia Commons / Public domain

Němcům se houfnice velice zalíbila, výroba tak pokračovala dál a Němci ji zařadili do výzbroje pod názvem 15cm sFH 37(t). Tyto houfnice pak bojovaly po celou 2. světovou válku, od invaze do Francie, přes Balkán a Východní frontu až po působení na Západní frontě od roku 1944. 

Zdroj: TopWar