Velmi riziková služba na Hitlerových U-Bootech – tři čtvrtiny německých ponorkářů zahynuly
Život na německé ponorce neboli Unterseeboot byl opravdu náročný. Přesto byla tato plavidla za druhé světové války chloubou Kriegsmarine. Lovily obchodní lodě a jejich námořní doprovod buď samostatně, nebo v takzvaných vlčích smečkách. Život na palubě U-Bootů však nebyl jen o vzrušení a likvidaci spojenecké lodní dopravy v Atlantiku. Většinu času posádky ponorek plnily všední povinnosti, jako je údržba vybavení, kontrola torpédových zbraňových systémů, všeobecná údržba a další nezbytné funkce, které udržovaly disciplínu a udržovaly muže v kondici a také naživu.
Foto: Život na německé ponorce neboli Unterseeboot byl opravdu náročný. Na snímku je ponorka U-534. | Paul adams / Public domain
Služba na ponorkách je dodnes průnikem kompromisů v řadě oblastech. Plavidlo musí být co největší, aby uneslo dostatek zbraní a paliva pro dlouhé hlídkové plavby, a zároveň co nejmenší, aby mohlo dosáhnout přiměřené rychlosti vzhledem k omezenému výkonu motorů. Dále musí být schopno rychlého ponoru a zároveň nesmí mít příliš velký odpor proudění kvůli svým snadno zaplavitelným a objemným balastním nádržím.
Na palubě byl velmi omezený prostor pro spaní posádky, někteří členové posádky dokonce spali na palandách vedle torpéd nebo ve strojovně. Posádka také pracovala v osmihodinových hlídkách, přičemž normou bylo více mužů na každé lůžko.
Na palubě byla pouze jedna toaleta, která se nacházela v blízkosti malé kapitánské kajuty, jež byla díky překližkovým dveřím jediným soukromým prostorem na lodi. Na palubě také nebyly žádné sprchy, takže si dovedete po šesti měsících na moři představit ten zápach, kdy se muži vraceli do přístavu ve stejném oblečení, v jakém vyplouvali. Silné deodoranty byly jediným prostředkem, jak zmírnit stále silnější tělesný zápach, který se postupem času v prostorách člunu hromadil.
Stísněné podmínky také znamenaly, že na palubě nebyla žádná pohodlná místa nebo místa, kde by si mohli protáhnout nohy. Čerstvých potravin bylo málo, převažovaly konzervy. Je také těžké si představit, jaké to muselo být, když člověk celé týdny neviděl slunce ani oblohu.
U-Boot typu VII C byl nejkonstruovanější německou ponorkou za druhé světové války a pýchou a radostí admirála Karla Dönitze, vrchního velitele Kriegsmarine. Téměř desítka námořních stavebních loděnic na Severním a Baltském moři a na Labi a Vezře postavila v letech 1938 až 1944 568 ponorek typu VII C. Žádná jiná třída ponorek nebyla nikdy vyrobena ve větším počtu. Od roku 1943 se začala stavět varianta s rozsáhlými modifikacemi, pojmenovaná Typ VII C / 41, kterých bylo do služby zařazeno 91 kusů.
Typ VII a jeho varianty jsou pravděpodobně nejznámějším typem ponorky druhé světové války a jsou symbolem bitvy o Atlantik. Tvar věže, plochá paluba nesoucí kanón a balastní nádrže na obou bocích byly pro kapitány hladinových lodí, které měly tu smůlu, že se staly kořistí ponorky, nezaměnitelné.
Přestože U-Booty VII C měly trup o rozměrech podobných Boeingu 767, většina interiéru byla přeplněna vybavením pro přežití. Dva šestiválcové čtyřtaktní vznětové motory, každý o výkonu 1600 koní, umožňovaly ponorce plout rychlostí až 17,7 uzlu. Při ponoření mohla plavidla dosáhnout teoretické maximální rychlosti 7,6 uzlu, ačkoli 120 samostatných bateriových článků mohlo plavidlo pohánět pouze 80 námořních mil při rychlosti 4 uzly, než se muselo vynořit.
Standardní U-Booty byly vyzbrojeny 14 torpédy a pěti torpédomety, přičemž čtyři byly na přídi a jeden na zádi. Na každou misi obvykle používaly deset torpéd, zbytek si nechávaly v rezervě pro zpáteční cestu do přístavu. Přesto se někteří velitelé vraceli do přístavu až po použití všech torpéd.
Objem kyslíku plně vybaveného typu VII C byl asi 400 metrů krychlových. Asi po pěti hodinách pod vodou se obsah oxidu uhličitého ve vzduchu zvýšil na 1,5 procenta, a kognitivní poruchy nastoupily při 2,5 procenta. Každý U-Boot měl proto alkalické patrony na čištění vzduchu a deset kyslíkových lahví, které se používaly jako poslední možnost před vynořením. Posádka o 44 lidech mohla zůstat pod vodou bez přerušení maximálně 72 hodin.
Z 568 postavených ponorek typu VII C jich bylo během války potopeno přibližně pět šestin. Přitom z celkového počtu 1 162 ponorek postavených pro Kriegsmarine před druhou světovou válkou a během ní bylo 863 použito v boji a 784 bylo ztraceno. A konečně, z více než 40 000 mužů, kteří sloužili na ponorkách v letech 1939-1945, jich válku přežilo méně než 10 000.
Zdroj: warhistoryonline