Nová minisérie "Lev v područí orlice" přibližuje užívání československé výzbroje nacistickým Německem za 2. světové války. Nacisté totiž nevyužívali jen proslavené československé tanky LT vz.38, ale také kanóny, houfnice, kulomety, pistole, pušky i protiletadlové prostředky, které si v rámci této minisérie postupně představíme. Ve druhém díle této exkluzivní minisérie se podíváme na ruční palné zbraně, tedy pušky, samopaly a pistole.

V roce 1938 se souhlasem Velké Británie a Francie nacistické Německo anektovalo podstatnou část pohraničí Československa (tzv. Sudety). Tehdy mělo Československo v plné zbroji téměř 1,5 milionu mužů ve 42 divizích a v přepočtu zbraní na počet obyvatel bylo Československo nejvyzbrojenějším státě na světě. Systém Československého opevnění byl jedním z nejlepších na světě, ne li nejlepší. Ruka osudu ovšem zasáhla jinak a Československo nakonec zvolilo cestu míru a přijalo podmínky Mnichovské dohody. Ze zbytku Československa pak vznikl Protektorát Čechy a Morava a fašistický loutkový útvar Slovenský štát.

Fašistický Slovenský štát zdědil po Československu slušnou výzbroj, čítající  713 polních děl, 24 protiletadlových děl, 21 obrněných automobilů, 30 tančíků, 79 tanků a 350 stíhacích, a bombardovacích letadel. Německo ovšem ukořistilo mnohem více: 950 stíhacích a bombardovacích letadel, 70 obrněných vlaků, 2 270 polních děl, 785 minometů, 469 tanků, tančíků a obrněných automobilů, 43 876 kulometů, více než 1 milion pušek, více než 1 miliarda nábojů do pušek a kulometů a více než 3 miliony granátů. Německou protivzdušnou obranu posílilo 230 protiletadlových děl střední ráže, 227 malorážových protiletadlových děl a 250 protiletadlových kulometů. Němci získali tolik zbraní, které umožnily okamžitě vybavit 9 pěších divizí a řadu policejních a pomocných formací. Do konce roku 1940 byly vybaveno československými zbraněmi další čtyři pěší divize.

Po skončení Velké války nově vzniklé Československo zdědilo, jakožto bývalé technologické srdce mocnářství, velice rozvinuté zbrojovky. Nicméně územní spory vedly vládu k vytvoření další zbrojovky. V roce 1919 tak byla ve Strakonicích postavena Jihočeská zbrojovka, dnes Česká zbrojovka Strakonice (CZ). Nejstarším podnikem v obranném průmyslu ovšem byla Zbrojovka Brno, která figurovala do roku 1918 jako pobočka vídeňského dělostřeleckého arzenálu pod názvem "Waffenhauptfabrik - Filiale Brünn".

Pistole

První pistolí vyrobenou v Československu a oficiálně přijatou armádou a policií se stala ČZ vz. 22, pod vojenským názvem Pistole vz. 22. Jednalo se původně o pistoli Mauser-Nickel konstruktéra Josefa Nickela. Hmotnost pistole bez nábojů je 640 g, zásobník pojal 8 nábojů a účinný dostřel kolem 30 metrů. Nízký účinný dostřel  byl kvůli relativně slabému náboji Nickl 9 mm, to byl jeden z důvodů krátké výroby. Vojenská komise s pistolí nebyla zcela spokojena, požadovala vylepšení konstrukce hlavně, hledí, úderníku a spouště. Výroba pistole probíhala pouze mezi léty 1922-24, přesto se však stihlo vyrobit přes 20 000 pistolí, které sloužily jak v armádě, tak i četnictvu. 

Foto: Pistole vz. 22 | VHÚ

Česká zbrojovka se dala do práce a brzy byla představena nová pistole, tentokrát již ve výkonnější ráži 9mm Browning.
Hmotnost prázdné pistole byla 680 g a zásobník pojal opět 8 nábojů. Pistole byla masivnější, lépe padla o ruky a oproti pistoli vz. 22 byla spolehlivější a odolnější. Pistole byla přijata do výzbroje pod názvem Pistole vz.24. I když se jednalo o lepší pistoli, než byl její předchůdce, ve výzbroji nebyla zcela nahrazena, ale obě pistole sloužily zároveň. Do roku 1938 bylo vyrobených více než 100 000 pistolí vz.24.

Foto: Pistole vz. 24 | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1927  vznikla pro export ještě pistole ČZ vz. 27 využívající náboj .32 ACP (7,65x17mm).
Hmotnost nenabité pistole je 670 g a zásobník byl opět na 8 nábojů. Pistole  ČZ vz. 27 se stala velice populární a prodávala se lépe, než předchozí modely. Jednalo se o oblíbenou pistoli pro osobní ochranu, navzdory úspěchu nebyla do armády zařazena ve velkých počtech a ve státním aparátu jí disponovali spíše příslušníci policie a finanční stráže. Pistoli si oblíbili poté i Němci a výrobu nezastavili, tak bylo do roku vyrobených více než 620 000 pistolí ČZ vz. 27, z toho přes 400 000 za německé okupace.

Foto: Pistole vz. 27 | Wikimedia Commons / Public domain

Němci všechny tři pistole zařadili do výzbroje pod názvy Pistole 22(t), Pistole 24(t) a Pistole 27(t). Jelikož se ovšem jednalo o výkonově horší pistole, než německé Walther P38 a Luger P08, které byly komorovány pro výkonnější náboj 9mm Luger, byly původně československé pistole vydávány jednotkám, které nesloužily přímo na frontě, jako byla policie, pomocné a bezpečnostní sbory, či vyšší důstojníci. 

Samopaly

V polovině 30. let vyvinuli konstruktéři bratři František a Josef Koutští, kteří pracovali v podniku Zbrojovka Brno, samopal ZK-383. Armáda totiž požadovala prostředek, který bude plnit jak funkci samopalu, tak i lehkého kulometu, tedy o prostředek palebné podpory družstva, či ultralehký kulomet. Tato zbraň měla poskytovat družstvu palebnou převahu na krátké vzdálenosti, proto byl samopal vybaven dvojnožkou, stejně tak i rychlovýměnnou hlavní a regulátorem kadence. Regulátor kadence dovoloval střelci si zvolit, zda chce střílet rychlostí 500 nebo 700 ran za minutu. Nižší kadence se měla využít při palbě ve stoje a v kleče, vyšší kadence zase při použití dvojnožky. Hledí dovolovalo nastavit palbu až na 600 metrů, nicméně samopal dovoloval přesně pálit na maximálně 250 metrů. 
Kvůli těžší hlavni byl i samotný samopal poměrně těžký, bez nábojů vážil 4,25 kg. Náboje bylo možné umístit do zásobníků o kapacitě 30 nebo 40 nábojů.

Foto: ZK-383 měl být hybridem mezi samopalem a kulometem | VHÚ

Československou armádu ovšem samopal nezaujal a dala přednost raději samopalu KP vz. 38 (Kulometná pistole vz. 38). Samopal  ZK-383 byl ovšem skvěle zpracovaný a spolehlivý, ovšem na výrobu poměrně drahý a do kvůli velkému podílu třískového obrábění. I tak kvalita převážila a zbrojovka dodávala samopaly do Bulharska, Venezuely, Ekvádoru a Slovenskému štátu, přičemž výroba probíhala až do roku 1947 a bylo vyrobených zhruba 20 000 exemplářů. V německých silách vstoupil samopal do výzbroje jednotek Waffen-SS, ovšem v neznámém počtu. 

Foto: Bulharský voják se samopalem ZK-383 | Wikimedia Commons / Public domain

Pušky

Po vyhlášení samostatnosti zůstala hlavní zbraní československého pěšáka až do konce 20. let rakouská puška Mannlicher M1895 komorová pro náboj 8×50 mm R, přijatá pod označením vz. 1895. Jednalo se pušku s přímotažným závěrem, střelec tedy jen napínací páku táhl dozadu a dopředu. Puška bez nábojů vážila 3,78 kg a nabíjela se pomocí schránkových boxů s pěti náboji. Přímotažný závěr se ukázal jako vhodnější při střelbě ve stoje a v kleče, naopak problematickým byl při střelbě v leže. Velkou výhodou ovšem byla rychlost palby, která dosahovala až 20 mířených ran za minutu u zkušeného střelce. Trend ve vývoji pušek ovšem směřoval směrem v podobě otočného závěru. 

Foto: Přímotažná puška Mannlicher M1895 se stala první československou puškou | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1922 tak bylo rozhodnuto, že nová puška československé armády bude systému Mauser. Nová puška byla systému Mauser a jednalo se o upravenou kopii německé pušky Mauser 98, která vstoupila do služby pod označením Puška vz.24. Ta postupně vytlačila všechny pušky Mannlicher z výzbroje a ty byly uloženy do skladů, kde v roce 1938 padly do německých rukou. Tehdy se ve skladech nacházelo přes 300 000 pušek Mannlicher. Československé Mannlichery posloužily k výzbroji německého Volkssturmu a pomocných jednotek. 

Foto: Puška vz.24 se stala velice rozšířenou zbraní, která sloužila od Čile přes Írán až po Japonsko | Wikimedia Commons / Public domain

Co se týče pušek Mauser, ty nejdříve nakoupilo Československo v Německu a jednalo se o pušky vyrobené během první světové války v počtu 42 000 kusů. Ty vstoupily do služby pod názvem Puška vz.23. Brzy následoval nákup licence a velkého množství obráběcích strojů a pušky vyrobené v Československu dostaly označení Puška vz.24. Oproti původním Mauserům měly československé pušky kratší hlaveň, ta se zkrátila z původních 740 mm na 590 mm. Tím se lehce snížila hmotnost na 4,08 kg . Vznikly  i další varianty, jako například četnická puška Vz 12/33, která měla zahnutou kliku závěru a odlišný bajonet. Jelikož se jednalo o nejlepší pušku systému Mauser na světě, stala se velice úspěšným exportním artiklem a dostala se do výzbroje 45 zemí! A to včetně do většiny zemí Jižní Ameriky, ale i Asie, jako byla například Čína, kam bylo dodáno 195 000 pušek, či Japonsko, které obdrželo 40 000 pušek. Největším odběratelem se ovšem stalo Rumunsko, pro které se Puška vz.24 stala hlavní vojenskou pěchotní zbraní a kam bylo dodáno na tři čtvrtě milionu pušek. 

O pušky samozřejmě projevilo zájem i Německo, které je pod názvem Gewehr 24 (t) zařadilo do výzbroje. Četnická puška dostala název Gewehr 33/40 (t). ProNěmecko bylo vyrobených dalších 250 000 pušek a díky svým kompaktním rozměrům a vysoké kvalitě byly tyto pušky oblíbené u horských a výsadkových jednotek, stejně tak u záškodnických jednotek, zkrátka všude tam, kde byla vyžadována, krátká, kompaktní a kvalitní puška. Výroba pokračovala až do roku 1944, kdy se ovšem kvůli nedostatku materiálů kvalita pušek snížila, ovšem stále si držely vysoký standard. 

Československo bylo v předválečných letech jednou z mála zemí, která vyvíjela i samonabíjecí pušky. Ve 20. a 30. letech vznikaly nějaké prototypy ovšem největšího úspěchu dosáhla puška ZH-29 konstruktére Emanuela Holka komorovanou na náboj 7,92×57 mm. S touto puškou se Emanuel Holek zúčastnil i tendru na novou pušku pro americkou armádu. Tendr ovšem vyhrála puška M1 Garand, i tak ovšem Holkova puška zaujala v zahraničí. Československá armáda pušku sice testovala, ovšem zpátečnický postoj generality vyvodil závěr, že vojákům zcela stačí opakovací pušky a automatické pušky tedy nemají kvůli vyšší spotřebě střeliva budoucnost. 

Foto: Samonabíjecí puška ZH-29 soupeřila v americkém tendru i proti pušce M1 Garand | VHÚ

Oproti standardní pušce  Vz. 24 byla puška ZH-29 o něco těžší, hmotnost bez nábojů byla 4,5 kg. Ke zbrani byly zásobníky na 5 a 10 nábojů, ovšem existují i exempláře, které mohly mít i 20 rané zásobníky z kulometů ZB-26. Malé série pušek byly zakoupeny Řeckem, Argentinou, Rumunskem, Litvou, Tureckem Etiopií ale hlavně Čínou, která zakoupila okolo 500 kusů. Německá správa pušky taktéž odmítla, ovšem několik kusů se dostalo do výzbroje jednotek Waffen-SS.

Foto: Čínský voják s puškou ZH-29 | Wikimedia Commons / Public domain

Z výše uvedeného je patrné, že se Němcům do rukou po zabrání zbylého území české části Československa dostala do rukou celá řada velmi kvalitních ručních palných zbraní, a to včetně kulometů (vz. 26, vz. 37 apod.).

Foto: Příslušníci Waffen-SS s lehkým kulometem vz. 26 | Wikimedia Commons / Public domain

Zdroj: TopWar