V roce 1933 začaly v Sovětském svazu práce na těžkém samohybném děle, které využívalo podvozku téměř 10 metrů dlouhého obrněného kolosu, který světlo světa spatřil pod označením těžký tank T-35 a rovněž za využití částí menšího středního tanku T-28. Pod vedením šéfkonstruktéra P. I. Sjačentova byl první prototyp nového samohybného děla označovaného SU-14 dokončen v roce 1934, a to v Kirovově závodě č. 185.

Vzniklý 7 - 8místný stroj o váze 47 tun, vyzbrojený dělem B-4 ráže 203 mm, které vystřelovalo téměř 50 kilogramové granáty až na vzdálenost 25 kilometrů, byl testován v letech 1934 – 1935. Ověřovací zkoušky nedopadly právě příznivě. Problémem se ukázal zejména nedostatečný výkon pohonné jednotky, zážehového 12válce M-17T o výkonu 298 kW, jakož i použitá převodovka. První prototyp byl chráněn pancířem silným pouze 10 – 20 mm. Doplňkovou výzbroj představovaly dva kulomety DT ráže 7,62 mm. Maximální rychlost na silnici dosáhla údajně hodnoty 22 km/h.

Foto: SU-14-2 v muzeu v Kubince | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:StG 44 - Hitlerova útočná puška kterou se inspirovali i další

V roce 1936 se objevil druhý prototyp označovaný SU-14-1. Stroj byl vybaven novou převodovkou, výkonnějším motorem v podobě pohonné jednotky M-17F o výkonu 500 kW a mírně byl přepracován i podvozek. Hlavní změna ovšem přišla v podobě výzbroje. Primární zbraní byl nově kanon M1935 (Br-2) ráže 152 mm. Zesíleno bylo rovněž pancéřování, takže váha vzrostla na 64 tun. SU-14-1 v průběhu zkoušek najezdil téměř 800 kilometrů a vše vypadalo na to, že toto samohybné dělo bude zavedeno do výzbroje Rudé armády. Jenže v té době probíhaly „pověstné“ Stalinovy čistky a těm se nevyhnul ani šéfkonstruktér Sjačentov, který byl jako „zrádce lidu“ zatčen a nakonec i popraven. Další vývojové práce na obou prototypech tak byly zastaveny a vozidla byla uskladněna.

Sovětské velení si na ně vzpomnělo na konci roku 1939, kdy útokem na Finsko začala tzv. Zimní válka. Rudá armáda měla velké problémy s prolamováním finských pozic, a proto došlo k rozkazu vybavit oba stroje radiostanicí 12RT a zejména silnější pancéřovou ochrannou v podobě dalších pancéřových plechů, kryjící obsluhu děla (o síle 30 – 50 mm) a vyžít je k ničení objektů finské Mannerheimovy linie. Úpravy, které zahrnovaly i přeznačení obou prototypů na SU-14-2, se však neúměrně vlekly a obě samohybky byly k akci připraveny až 20. března 1940, tedy příliš pozdě na to, aby se stihly zapojit do bojů proti houževnatým Finům. V září 1940 byla obě vozidla přesunuta na tankový polygon Kubinka. Na konci roku 1941 se pak jejich improvizované osádky zapojily do ostřelování německých jednotek postupujících v rámci operace Tajfun na Moskvu. První prototyp byl v roce 1960 sešrotován, ale druhý se dochoval do dnešních dní.

Zdroj:  Druhá světová válka