Íránské ministerstvo obrany se stalo perspektivním zákazníkem pro sovětské bojové letouny od roku 1989 poté, kdy smrt íránského nejvyššího vůdce Rúholláha Chomejního, který byl ostře protisovětsky zaměřený, přivedla k moci nové vedení, které usilovalo o užší vztahy s Moskvou tváří v tvář společným západním protivníkům. SSSR po svržení prozápadně orientované monarchie v roce 1979 několikrát Íránu nabídl spolupráci a po irácké invazi do Íránu v roce 1980 dokonce dočasně zablokoval vývoz některých zbraní do sousedního Iráku, ale byl odmítnut především kvůli tehdejšímu Chomejního tvrdému postoji. Zdálo se, že íránské letectvo se od počátku 90. let stane významným uživatelem sovětských bojových letounů, kdy bylo do země dodáno odhadem 25 stíhaček čtvrté generace MiG-29 a jedna letka 12 úderných stíhaček Su-24M. Do dalších akvizic ale významně promluvily Spojené státy.

K dalším významným akvizicím vzdušných/protivzdušných bojových systémů patřilo 10 kusů raketových systémů země-vzduch S-200, které byly objednány v roce 1989 společně s letouny MiG-29 a které tehdy znamenaly revoluci v pozemní protivzdušné obraně země. Očekávalo se, že Írán bude spoléhat na MiG-29 jako na páteř svého letectva, přičemž nové varianty stíhacích letounů měly být uváděny na trh pro export od poloviny 90. let a měly se vyznačovat výrazně vylepšenými schopnostmi, včetně radarů s elektronicky snímanou anténní soustavou, přístupem k aktivním radarově naváděným střelám vzduch-vzduch R-77, přístupem k řadě zbraní vzduch-země a integrací výkonnějších motorů a větších palivových nádrží.

Foto: Íránský MiG-29 na základně Megrabad, 2019 | DARA ZARBAF, CC BY-SA 4.0

Psali jsme:První americký výsadkový útok proběhl při vylodění v Africe. Byl to zmatek nad zmatek

Kromě MiGu-29 projevil Írán zájem také o získání menšího počtu sovětských bojových letounů vyšší třídy - především těžkého stíhacího letounu MiG-31 (v kódu NATO "Foxhound"), ale také Su-27 (v kódu NATO "Flanker"), který byl poprvé vyvezen v roce 1991. Po rozpadu Sovětského svazu Írán i nadále zůstal významným odběratelem ruských zbraňových systémů, včetně realizace dohody z roku 1991 o licenční výrobě tanků T-72 od roku 1993.

Nicméně od roku 1995 Rusko přestalo podepisovat nové kontrakty kvůli dohodě Gore-Černomyrdin, uzavřené se Spojenými státy pod tlakem Washingtonu. Na rozdíl od Sovětského svazu bylo ruské postsovětské vedení mnohem těsněji spjato se západními zájmy a bylo velmi náchylné k tlaku na podporu západních snah zamezit potenciálním západním protivníkům přístup k moderní výzbroji.

Írán reagoval snahou získat stíhačky MiG-29 odjinud a obrátil se na Moldavsko. Chtěl získat letku 25 letounů, kterou země zdědila po Sovětském svazu, ale jejíž další provoz si nemohla dovolit. Spojené státy však zasáhly, aby tomuto prodeji zabránily. Nabídly Moldavsku, že stíhačky zakoupí samy.

Výsledkem amerického zásahu bylo, že armáda Spojených států získala letku MiG-29 pro výcvik svých pilotů a simulaci schopností protivníka. Zatímco samotné Rusko postupně vyřazovalo MiG-29 z frontové služby ve prospěch většího počtu Su-27, Írán, Irák, Sýrie a Severní Korea na tento stíhací letoun ve velké míře spoléhaly nadále a Korejci jej vyráběli v licenci. Íránské letectvo proto od konce studené války nezískalo žádné stíhačky čtvrté generace, ačkoli po vypršení zbrojního embarga OSN v roce 2020, které platilo od roku 2007, se objevily spekulace, že by země mohla získat moderní varianty MiG-29 nebo jejich odvozený modernější typ MiG-35. Nyní se má za to, že Írán spíše uvažuje o čínských stíhačkách J-10C.

Psali jsme:Nový velitel 7. mechanizované brigády: Rozhodující nebude nová technika, ale schopnost propojit ji do jednoho systému

Psali jsme:Obrana se musí připravovat už v míru. Armáda potřebuje průmysl, zásoby i nové legislativní nástroje

Psali jsme:Polsko, Finsko, Německo: Evropské programy F-35 vstupují do nové fáze

Rusko mělo po rozpadu SSSR velké zásoby nesestavených letounů MiG-29 a kvůli nedostatku objednávek se snažilo udržet svůj obranný sektor, ale přesto si politicky motivovanými omezeními znepřátelilo svého třetího největšího klienta. Pokud jde o MiGy-29 sovětské výroby, které jsou již v íránské službě, ty byly modernizovány v Íránu a nadále jsou určeny k obraně hlavního města Teheránu, což odráží jejich elitní status. Jejich počet byl rovněž doplněn o stíhačky, které uletěly z Iráku během války v Perském zálivu v roce 1991 a byly zabaveny Íránem, čímž se velikost flotily odhaduje na 30-35 stíhaček. 

Předpokládalo se, že země bude na přelomu století provozovat flotilu 60-80 MiG-29 a možná i mnohem více, v závislosti na spokojenosti letectva s novými postsovětskými variantami a na tom, zda bude investovat do MiG-31 nebo jiných těžších letounů. Zatímco v době nákupu měl MiG-29A výhodu před západními stíhačkami stejné hmotnostní kategorie, dnes je tato stárnoucí varianta považována za zastaralou a proti stíhačkám potenciálních protivníků, jako jsou F-16E Spojených arabských emirátů nebo F-18E Super Hornet amerického námořnictva, velmi zaostává.

Zdroj: militarywatchmagazine.com