EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Mikulášská aneb jak se česká 3. skupina hloubkového průzkumu KFOR znovu narodila

 07. 12. 2020      kategorie: Vojenská historie      4 komentáře

2. česká průzkumná rota KFOR, byla třetí rotace v misi KFOR. Koncem července 2000 vystřídala v misi 4. průzkumnou rotu. 2. průzkumná rota byla převážně tvořena vojáky 2. průzkumného praporu z Vimperka (ti se během mise dozvěděli, že jejich útvar bude rušen), vojáky dalších útvarů 2. mechanizované brigády ,,Dunkerské“ (zanedlouho také zrušené) ze Strašic, Písku, Janovic nad Úhlavou a Klatov. Čety hloubkového průzkumu a průzkumná četa byly doplněny vojáky 4. průzkumného praporu z Bechyně, kteří měli původně pod velením majora Juraje Schwartze tvořit jednu z čet hloubkového průzkumu, ale nakonec byli rozděleni mezi tyto výše uvedené čety. Průzkumná rota se skládala z velení roty, 1. a 2. čety hloubkového průzkumu, 3. průzkumné čety, čety zabezpečení a velitelské spojařů, EOD týmem ženistů, zpravodajci a VP AČR.

Čety hloubkového průzkumy byly vybaveny terénními vozidly Landrover a OT-64 SKOT s kulometem ve věži. Průzkumná četa měla vozidla UAZ a BVP-1. Základna byla umístěna na vodárně v Šajkovaci a další odloučená základna na SEKIRAČI s pozorovacím stanovištěm OKO, kde se hlídala malá srbská enkláva. Spolu s námi byli na základně (a také s námi vyjížděli na patroly) britští vojáci 40. Royal Marine Comando. Byli jsme opět dle tradice součást mezinárodní brigády STŘED (MNB(C)) pod britským velením.

Velitel naší 3. skupiny hloubkového průzkumu byl tehdy na dovolené v České republice. Dovolené jsme si tehdy hradili sami včetně cesty a létalo se ze Skopje do Curychu letadlem JAK 40 snad afrických aerolinek, což byl takový malý adrenalin včetně letušek komunikujících s námi "znakovou řečí". Poté se letělo s ČSA do Prahy nebo Vídně. Naše 3. skupina hloubkového průzkumu resp. 1. četa hloubkového průzkumu (velitel npor. Doubek 2. pz. pr) byla ten den v následujícím složení: starší průzkumník pprap. David "Marína" Marek (2. pz. prapor, na druhé misi), náčelník stanice (spojení) pprap. Jaroslav ,,Doly“ Dolejška (4. pz. prapor, na druhé misi), řidič OT-64 SKOT rtm. Petr "Yannout" Janoušek (24. mpr. tankista, na 6. misi), průzkumník čet. Jan "Boris" Schejbal (4.pz. prapor), rtn. Jan "Čejen" Čejka (2. pz. pr.,  náš další řidič LRD), rtm. René Kopal (řidič tanku 24. mpr.) měl údržbu, tak s námi nejel.

Psali jsme: Veterán německé 21. pancéřové divize v Normandii

Horší bylo, že naše zpravodajská skupina, která dokonale znala operační prostor (ve složení kpt. Kříž a kpt. Trněný, které jsme znali už z Bosny) byla pryč. Ráno 5. prosince šel náš zastupující velící Marína, jen na operační skupinu pro Rozkaz pro patrolu. To nebylo moc dobré, operační skupina se nedala porovnat se zpravodajskou, pro kterou jsme nejčastěji plnili úkoly (někdy i za administrativní hranici). Marína tehdy dostal rozkaz provést průzkum nové trasy na DELTĚ, na hranici se Srbskem s úkolem zjistit, co se děje za ní. Průzkum jsme měli provést obrněným transportérem OT-64 SKOT, což Marína odmítal a chtěl, abychom jeli land roverem vzhledem k faktu, že mnoho dní pršelo a terén byl dost podmáčený. "Operačka" tam nikdy nebyla, nejednalo se o cestu do Podujeva nebo na BOND STEEL. Marínův návrh byl nakonec odmítnut. Yannout tedy připravil OT-64, Boris zkontroloval kulomet ve věži, já frekvence a volací znaky, nabití RF 13 a kontrolu spojení se spojaři (ANC /PRC 1099,,PRCinu“ od HARISU s terminálem Nokia jsem bohužel nevzal) a Renda mi pomohl doplnit proviant. Nabili jsme a vyrazili něco málo po obědě. OT-64 bylo před tím v údržbě, takže v něm nebyly některé věci na svém místě, hlavně asi 20 kilová bedna (nejspíš s heverem). Chtěli jsme ji přidělat, ale Yannnout nás ujistil, že teď ne, že to uděláme, až přijedeme na místo.

Yannout řídil, Marína vedle něho a Boris byl ve věžičce za kulometem. Vzadu jsem jel já a Čejen. Hned na začátku jsme se s Čejenem chytli, když chtěl nechat otevřené krovky (do stran se otevírající vrchní dvoukřídlé průlezy). Zrovna nepršelo a já nevím proč jsem ho tehdy donutil krovky zavřít. Pak jsme se vzadu natáhli na sedadla a transportér vyrazil. Byla to klasická patrola v Pačuánii, sjeli jsme s kopce s vodárnou naše základny (my jsme takticky drželi vodárnu a Britové drželi  jedinou uhelnou elektrárnu v Kosovu. Takže když kosovští Albánci vyváděli, tak jim Britové vypli elektriku a následně se provedly zátahy v jejich čtvrtích nebo obydlených místech. Oni se báli tmy, což byla naše doba.

Následně jsme vyrazili na hranici po cestách na DELTU do terénu mezi lesy. Tam se navíc hledali dřevorubci a povozy s dřevem. Dřevorubci načerno plenili lesy srbské pravoslavné církve a navíc pod dřevem často vozili zbraně, což někdy vedlo ke konfliktům. Během patroly se nic zajímavého nedělo, jen jsme byli na spojení. Marína opět neomylně navigoval a tehdy jsme ani nezpívali svými vybranými hlasy písničky od Kryla nebo Landy.

Psali jsme: Německý druhoválečný stíhač Messerschmitt Bf 109 nalezen v ruském jezeře

My vzadu jsme nic neviděli a tak jsme jen čekali, co bude nebo nebude. Najednou na nás Boris za kulometem ve věži houknul, že jsme v cíli. Zastavili jsme, popojeli dopředu, pak dozadu a potom jsem prý jen zařval, ,, jsme v pi.i“, což bylo v době, kdy se s námi začal transportér otáčet na bok. Boris, jak jsme se později dozvěděli, tehdy duchapřítomně skočil z věže dovnitř a tím si pravděpodobně zachránil život. Během otočky se otevřely krovky a my jsme se otočili vzhůru koly, přitom jsme jako zázrakem nevypadli ven, kde by nás krovky přesekli vejpůl nebo nás nerozdrtil samotný transportér. Během pádu začaly z transportéru vypadávat ven naše zbraně, výstroj a vše co nebylo upevněné. Já jsem si v ten okamžik vzpomněl na dvacetikilovou bednu a v tom okamžiku mi tato přistála na žebrech. Poté se náš transportér otočil na druhý bok a pak zas na všech osm kol.

V tu dobu jsme si pomysleli, že je to konečně za námi, ale to jen byl krátký nádech před opakováním další otočky. To celé se pak opakovalo ještě čtyřikrát a my jsme čtyřikrát lítali vevnitř doslova jako prádlo v pračce. Poté jsme definitivně dopadli na dno rokle. Marína potom říkal, že vždy, kdy jsme dopadli na kola, tak se Yannout za volantem snažil kroutit do protisměru, aby zastavil náš další pád, prostě frajer.

Naše převrácené OT-64Foto: Naše převrácené OT-64 | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Celá akce musela trvat pár desítek vteřin, avšak pro nás to byla věčnost. Transportér skončil koly vzhůru a já se vyhrabal ven a snažil se nadechnout. Začal jsem hledat, kdo přežil. Nechtěl jsem si představit, že bych byl jediný, co přežil. Vedle mě se z vozidla vysoukal Čejen, pak se objevil Yannout a poté všichni jsme se začali hledat Borise. O jeho duchapřítomném skoku dovnitř transportéru jsme tehdy nic nevěděli (Později jsme si ho dobírali, že lezl pro piškoty. Při prvním seskoku padákem, měl totiž pod blůzou plno piškotů a po dopadu už z nich měl jen strouhanku). A pak ho Marína přivedl. Boris byl v šoku. Když jsme dopadli, vysoukal se přes věž ven a začal utíkat směrem dopředu. Marína to viděl, doběhl ho a složil na zem. Následně ho přivedl k nám. Jelikož jsme nevěděli, co mu je, uložili jsme ho a přikryli.

Borisova věžička po dopadu
Foto: Borisova věžička po dopadu | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Poté jsme posbírali naše zbraně (Sa 58, UKL vz. 59, RPG 75, SVD Dragunov, granáty, nefunkční Piv z. 52 jsme nenonosili). Marína začal dávat dohromady souřadnice a já SITREP a MEDEVAC. Povedlo se mi dát do kupy RF 13 a začal jsem volat (s prcinou bych se spojil až do Ameriky jako v Údolí stínů - těžké nevděčné baterky, ale dobrá na spojeni). S RF 13 jsem byl rád, že jsme se dovolali na OKO na SEKIRAČU, které bylo mezi námi a ŠAJKOVACEM.

Kluci drželi kruhovku kolem převráceného otečka a já (volací znak naší skupiny 14) začal volat na OKO (volací znak Pozorovatel): ,,Pozorovatel zde 14 mám SITREP a MEDEVAC příjem,“ jsem zopakoval asi třikrát, když se ozvalo OKO: ,,14 zde Pozorovatel, vyčkejte, máme tady svoji akci, doktor chodí po místních, příjem“. Znovu jsem je tedy vyvolal, teď už naštvaně a opět stejná odpověď. Po třetím navázaní spojení jsem řekl naštvaně, že dávají pačuáncům přednost před MEDEVACEM: ,,Ku.va, transportér se 4 krát převrátil, mám MEDEVAC, 1 asi středně těžce zraněný, 4 lehce, příjem“. Po chvíli pro nás měli zprávu ze ŠAJKOVACE, vydržte a vyčkejte do 3-4 hodin je u vás pomoc, vrtulník nemůže vzlétnout pro oblačnost.

Moje a Čejenovo místo, roj a krovky po dopadu
Foto: Moje a Čejenovo místo, roj a krovky po dopadu | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

V té době jsme si všichni pořádně uvědomili, že žijeme. Srbové to k nám měli sice kousek a bylo by tedy veselo, ale stejně jsme se rozchechtali až rozeřvali a udělali pár památečních fotek. Borise jsme umístili do relativního tepla a každý se zbraní hlídal jednu stranu, vysílačka byla na příjmu.

Fotečka pouhá pro rodinu Maríná, Doly (autor), Čejen a Boris, nás nedostaneš!
Foto: V té době jsme si všichni pořádně uvědomili, že žijeme. Srbové to k nám měli sice kousek a bylo by tedy veselo, ale stejně jsme se rozchechtali až rozeřvali a udělali pár památečních fotek. Zleva: Marína, Doly (autor článku), Čejen a Boris. | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Asi po hodině či dvou jsme uslyšeli zvuk motoru, tak jsme zpozorněli. Po chvíli se naštěstí objevilo policejní terénní auto, za volantem český policista a náš major Juraj Schwartz. Slyšeli nás vysílat, našli si nás na mapě, obrátili auto a hnali se za námi. Byla to úleva. Jura nás hned obešel, zjistil stav a šel volat. Za pár hodin se objevila celá kolona vozidel ze základny. Marína podal hlášení, bylo zajištěno místo, naložili nás do aut vojenské policie a odvezli zpět na základnu.

Na základně nám dali hned všem dejchnout, výsledky byly samozřejmě negativní. Pak nás nechali sedět na chodbě a nikdo se s námi nebavil. Mezitím dávali dohromady stráž na střežení otečka. Po nějaké době, už nevím kdo (jestli doktor) nás vzal do britského M.A.S.H. To byla jiná liga. Personál byl složen z profíků a záložáků, kteří hned začali kolem nás lítat. Personál pouze "rozhodila" jména na naších jmenovkách a my jsme následně nesměli svá jména používat, takže jsme dostali přezdívky. Sestřičky pak byly rozhozené z mojí přezdívky DESPERÁDO (Schwartz měl BAD BLOOD) apod. Udělali nám rentgeny, a plno dalších věcí. Mně obvázali hrudník s tím, že mám mít klid, ostatní kluky dali taky do kupy. V noci jsme se pak vrátili na základnu.

mjr. Juraj Schwart na jiné patrole s  jinoubritskou jednotkou_1Foto: Mjr. Juraj Schwartz na jiné patrole s  jinou britskou jednotkou | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Na základně stále panovala "tichá domácnost", tak jsme šli k nám na corrimek. Stavil se za námi akorát Ota Žallmann (EOD) a objevil se Renda Kopal s nějakým hrozným vínem v lahvi od limonády (bůhví kde ho sehnal). Pak přišli dva britští commandos, s kterýma jsme drželi. Udělali jsme jim černý sypaný čaj, vytáhli sušenky a kecali až do noci.

Na LRD náš druhý řidič Renda
Foto: Na LRD je náš druhý řidič Renda | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Ráno šel Marína na štáb. Přišel naštvaný s tím, že to na nás chtějí hodit, hlavně na něj a Yannouta, i když před patrolou upozorňoval, že to je trasa pro landrover a ne pro 13 tunovou rakev. Dále jsme byli upozorněni, že pokud budeme nemocní, tak to zhorší situaci. Marína s Yannoutem později odjeli pro otečko. Před tím jsme sundali obvazy a šli jsme běhat kolem základny. Já v tričku a kraťasech (10 km), ostatní taky něco, aby bylo vidět, že jsme fit. Bolelo to jako čert a ještě dalších 5 let se naražená žebra ozývala - ostatně přesně tak, jak tehdy řekli doktoři v M.A.S.H. Marína navíc běhal jako vždy s pneumatikou od traktoru (14 km).

Původně měl převrácené OT-64 postavit na kola nebo přepravit na základnu americký létající jeřáb, ale kvůli oblačnosti a sněžení nemohl. Proto Britové předvedli léta své praxe za pomoci páky a lana. 

Britové chystají lana na páku
Foto: Britové chystají lana na páku | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Kluci nevěřili svým očím (zkusili si to Marína i Yannout), jak to funguje a po čase postavili transportér opět na kola.

Marína s Yannouthem u páky
Foto: Marína s Yannouthem u páky | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Kupodivu až na ohnutý kulomet byl pojízdný, takže se dojelo na základnu po vlastní ose. Na základně pak transportér zůstal ještě pár dalších let, televize ho pak ráda dávala na záběrech naší základny z Kosova.

Už pomalu na všech osmiFoto: OT-64 je již skoro na všech osmi kolech | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Tenkrát jsme měli obrovské štěstí, později nám někdo říkal, že jsme snad první osádka, co přežila takovou nehodu v otečku, že jsme se v podstatě znovu narodili. Ten večer u nás v republice chodil Mikuláš s čertem a andělem, my jsme si ho "vybrali" v Kosovu, od všech tří něco. Letos to máme dvacet let.

Yannouth spokojený, co se převrátilo s marínou a dvěma brity postavil zpět.
Foto: Převrácené OT-64 je zpátky na svých kolech. Yannouth (na snímku) je spokojený. | soukromý archiv Jaroslava Dolejšky (se souhlasem autora)

Za necelé dva roky po našem incidentu, den před návratem z mise KFOR, už takové štěstí v převráceném OT-64 neměli šrtm. Severa a nrtm. Hendrich. Riziko patří do povolání vojáka a na misi ve válce to platí dvojnásob. Voják může umřít, být zraněn v boji, při nehodě, minou, IED nebo při živelné pohromě. My dobře víme, proč to děláme a žádné peníze vám to nevykompenzují. Jsme rádi, že žijeme dál. Možná jsme si to tehdy vybrali dopředu i za další kolegy a nikdy na tento zážitek a na ně nezapomeneme.

CENOVÉ BOMBY (328)

Komentáře

dex

12. 12. 2020

OH jak hrdinský popis "dopravní" nehody. Jsem tou udatností a jak si za tím stojíte. Škoda, že to Středula sundal svým přiznáním o tom že se ožral na hlídce. Kousek od Srbů, ale když je vískot po nehodě nepřilákal, tak nezbylo než tu láhev otevřít.
Jak chrabré.

Milan

07. 12. 2020

"Za necelé dva roky po našem incidentu, den před návratem z mise KFOR, už takové štěstí v převráceném OT-64 neměli šrtm. Severa a nrtm. Hendrich."
A tak v době našich druhých narozenin, zapalujeme za Luděčka a Vlastu, svíčku a vzpomínáme. Čest jejich památce, skvělí kluci.

Liberal shark

07. 12. 2020

To Jura: Proto se mají dávat rozkazy písemně.

Jura

07. 12. 2020

Celé to přesně vystihuje proč jsem z armády po misi s radostí odešel. Nadřízení za váma stojí pevně a neochvějně jen když se nic neděje. Jak je průšvih nechají vás v tom vymáchat a pokud je to jejich vina o to víc. Čest výjimkám které jsou.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací