V roce 1979 byly součástí sovětských vojsk ustaveny zvláštní jednotky, jejichž výjimečnost spočívala v tom, že je tvořili výhradně vojáci původem ze středoasijských zemí. Z toho důvodu se těmto jednotkám říkalo "muslimské prapory". Tyto jednotky byly nasazeny v Afghánistánu.

Na jaře 1979 se vedení Sovětského svazu rozhodlo, že situace v Afghánistánu vyžaduje intervenci. Původně se uvažovalo o vyslání malých vojenských oddílů do země s cílem podpořit promoskevské síly v zemi. Konečné rozhodnutí ale bylo jiné a zásadně v důsledku přispěje k pádu SSSR – to bychom ovšem předbíhali. V březnu 1979 telefonoval generální tajemník marxistické strany Afghánistánu Nur Mohammad Taraki předsedovi Rady ministrů SSSR Alexeji Kosyginovi. Požádal o vyslání vojáků z asijských republik SSSR, aby osvobodili město Herát od čtyř tisícovek íránských vojáků oblečených v civilních šatech. Hlavním kritériem výběru vojáků byla vnější podobnost s původními obyvateli Afghánistánu.

Foto: Afghánští mudžahedíni v roce 1985 | Erwin Lux / CC BY-SA 3.0

Psali jsme:Zvěrstva císařského námořnictva: zajaté trosečníky z potopených lodí Japonci mučili a vraždili

"Chceme, abyste k nám poslali Tádžiky, Uzbeky a Turkmeny, aby mohli řídit tanky, protože všechny tyto národy jsou v Afghánistánu. Ať nosí afghánské oblečení, afghánské odznaky a nikdo je nepozná. To je podle našeho názoru velmi snadná práce. Podle zkušeností Íránu a Pákistánu je jasné, že tato práce je snadná. Dávají nám příklad." Kosygin zpočátku vyjádřil o tomto návrhu pochybnosti. Nicméně 26. dubna 1979 vydal Generální štáb Ministerstva obrany SSSR směrnici č. 314/2/0061 o vytvoření speciální pracovní skupiny GRU. Tento oddíl se později stal známým jako "Muslimský prapor". Jeho oficiální název však zněl "samostatný oddíl zvláštního určení".

Plukovník GRU Vasilij Kolesnik dostal rozkaz vytvořit prapor zvláštního určení zformovaný z vojáků z jižních sovětských republik. Při plnění rozkazu shromáždil Kolesnik vybrané vojáky určeného původu z různých částí Sovětského svazu. Do "muslimského praporu" byli zařazeni tankisté, pohraničníci, motostřelecké jednotky a výsadkáři. První muslimský prapor byl pojmenován 154. samostatný oddíl zvláštního určení. V jeho čele stál major Habib Tadžibajevič Chalbajev. Na výcvik dohlížel náčelník štábu Turkestánského vojenského okruhu generálporučík Krivošejev.

Za jeho přítomnosti prováděli vojáci 154. oddílu cvičení na obsazování budov a boj v městských oblastech. Zejména vojáci s granátometem trénovali zasažení cíle zaměřením na hluk přes kouřovou clonu. Každý voják se musel zdokonalit v technikách sambo a umět střílet za běhu. Zpočátku měl muslimský prapor za hlavní cíl chránit Nurmuchameda Tarakiho, afghánského prezidenta, který se snažil u Afghánistánu udělat socialistickou a Moskvě poslušnou zemi. Odpůrců takové politiky ale bylo mnoho a ochrana tohoto poslušného činitele tedy byla důležitá a urgentní. Ale poté, co jeho spolubojovník Taraki Hafizulláh Amín spáchal převrat a chopil se moci, se cíle radikálně změnily.

Původní nasazení praporu bylo odloženo. Po svržení afghánského prezidenta Nurmuhameda Tarakiho však politbyro Ústředního výboru KSČ vydalo tajnou rezoluci, v níž se říkalo: "Všichni jsme si vědomi, že se to stalo. Považujeme za účelné vyslat do Afghánistánu speciální oddíl GRU generálního štábu připravený pro tyto účely o celkovém počtu asi 500 mužů v uniformě, který neprozradí svou příslušnost k ozbrojeným silám SSSR." K provedení rozkazu byli v noci z 9. na 10. prosince 1979 do Afghánistánu odveleni vojáci muslimského praporu, kteří přistáli na letišti Bagrám.

Psali jsme:Ronald Speirs - muž, který pronikl skrze nepřátelskou linii tam i zpět

Dne 27. prosince 1979 se oddíl 154 aktivně zúčastnil útoku na palác Tádž-Bek, v němž se skrýval Amin. Na útoku na palác se podíleli také příslušníci KGB. Jejich počet však nestačil na zlomení odporu Afghánců. Prezidentova osobní ochrana čítala asi 150 osob. Celkem bránilo Aminův palác asi 2000 vojáků. Poté, co sovětský plukovník Bojarinov povolal posily z muslimského praporu, se situace radikálně změnila. Ve vzpomínkách Šuchrata Mirzajeva, jednoho z účastníků útoku na palác, čteme: "Šli jsme vpřed a ničili vše živé, co jsme cestou potkali. Každý, kdo kladl odpor, byl na místě zabit. Těch, kteří se vzdali, jsme se ani nedotkli. Vyčistili jsme první patro. Druhé jsme obsadili. Jako píst jsme vytlačili Amíny do třetího patra a do podkrovních místností. Všude – všude byla spousta mrtvol afghánských vojáků i civilistů..."

Později se ukázalo, že Afghánci měli samopaly MP-5. Stříleli náboje, které neprorazily sovětské neprůstřelné vesty. Z velké části díky tomu se asi sedmi stovkám vojáků sovětské armády, většinou z muslimského praporu, podařilo Aminův palác s minimálními ztrátami čtrnácti lidí úspěšně dobýt. Asi 700 Afghánců bylo zajato a asi 350 jich bylo zabito. Podle některých zdrojů však bylo zabito pouze asi 40 a zbývající Afghánci byli zajati. Po likvidaci Amína přiletělo do Bagrámu letadlo z Moskvy. V něm se pod dohledem KGB nacházel nový afghánský prezident Barak Karmal. Mnoho západních zemí označilo tuto vojenskou operaci za důkaz okupace Afghánistánu Sovětským svazem. Následující afghánští prezidenti (Karmal a Nadžíbulláh) byli považováni za loutkové vůdce.

Po splnění úkolu se muslimský prapor stal běžným sovětským oddílem zvláštního určení. Byl vytvořen i druhý muslimský prapor – 177. oddíl GRU zvláštního určení – pod velením majora Stoděrevského. Tento velitel se následně stal osobním nepřítelem vůdce afghánské opozice Ahmada Šáha Masúda. Během války v Afghánistánu byly vytvořeny tři samostatné speciální jednotky neboli "muslimské prapory". Každý z těchto oddílů se významně podílel na vedení války, která se ale stala pro SSSR neúspěšnou a mimořádně nákladnou tragédií, jež přispěla k pádu komunistického režimu.

Zdroj: warhistoryonline.com