Výstavba československého opevnění jistě nemohla probíhat bez nevšedního zájmu zpravodajských služeb a to nejen německé, ale i polské a maďarské. Snaha německého Abwehru získat co nejvíce informací o československé armádě a jejím opevnění zesílila v druhé polovině 30. let, kdy byly na našem území postaveny první železobetonové bunkry. V tomto období se však Němci nespokojili pouze s činností vlastních sítí, ale již v roce 1935 došlo k úmluvě mezi vedoucími představiteli německé, rakouské a maďarské zpravodajské služby o společném postupu proti Československu a vzájemné výměně zpravodajských informací.

Foto: Pěchotní srub T-S 56 u Trutnova v říjnu 1938 | Bundesarchiv, Wikimedia Commons

Abwehru se postupně podařilo vybudovat rozsáhlou síť informátorů, kteří sledovali nejenom samotnou výstavbu, ale i výrobu a dodávky speciálního pevnostního vybavení. Kromě místních obyvatel převážně německé národnosti monitorovali a vyhodnocovali postupující výstavbu opevnění přímo i důstojníci Abwehru, kteří pravidelně projížděli s fotoaparáty, mapami a poznámkovými bloky československé pohraničí. Důležité informace získali Němci i nelegálním leteckým snímkováním československého území či pozorováním ze speciálních pozorovacích stanovišť na hranici. Zpravodajskou činnost řídily místní stanice Abwehru zřízené v každém vojenském okresu. Abwehr pak postupoval informace zpravidla 8. a 10. oddělení generálního štábu německé armády.

Foto: Abwehru se postupně podařilo vybudovat rozsáhlou síť informátorů, kteří sledovali nejenom samotnou výstavbu, ale i výrobu a dodávky speciálního pevnostního vybavení. (ilustrační foto) | Bundesarchiv, Wikimedia Commons

Výsledkem této činnosti bylo také vydání sady služebních předpisů HDvg 124 z června 1938, kde byly shrnuty všechny důležité poznatky o československém opevnění, především pak o jeho typologii, výzbroji a možnostech jeho dobývání. Nedílnou součástí byly i mapy s rozmístěním jednotlivých objektů opevnění. Ačkoliv se československé velení a státní správa snažily o maximální utajení opevňovacích prací, podařilo se Němcům již v průběhu výstavby získat cenné informace, které by využili při dobývání československého opevnění.

Foto: Ačkoliv se československé velení a státní správa snažily o maximální utajení opevňovacích prací, podařilo se Němcům již v průběhu výstavby získat cenné informace, které by využili při dobývání československého opevnění. (na snímku německý průzkumný letoun Fieseler Fi 156 Storch) | Tony Hisgett, Wikimedia Commons

Jak to s naším pohraničním opevněním dopadlo, zná asi každý z nás. Opevnění se stačilo zcela dokončit jen na pár místech a po záboru Sudet, na základě Mnichovské dohody v září 1938, jsme o něj prakticky přišli. Ke konci války pak naše opevnění paradoxně posloužilo v obranných bojích ustupující německé armádě.

Obranný systém sestával z malých "bunkrů" tzv. ŘOPíků (název podle Ředitelství opevňovacích prací ). Jednalo se převážně o železobetonové lehké opevnění vzor 37. Standardně byl Řopík osazen (v různých kombinacích) naším lehkým kulometem vz.26 a těžkým kulometem vz.37. Tehdy se jednalo o jedny z nejvýkonnějších a nejspolehlivějších zbraní na světě. ŘOP byl opatřen také periskopem, kterým se dal bezpečně sledovat nepřítelův pohyb. Do vybavení objektů patřil i ruční ventilátor, který v případě potřeby (útok plynem nebo kouřem) vháněl do objektu čerstvý vzduch a vzduch zkažený se na základě vznikajícího přetlaku automaticky odváděl ven mimo objekt. Celkově byl objekt velmi soběstačný a odolný. Každý objekt se betonoval najednou a každý beton procházel přísnou kontrolou tvrdosti a odolnosti. Na střeše objektu si i dnes můžeme povšimnout "zakroucených drátů", kterým se říkalo "prasečí ocásky" a primárně sloužily k uchycení maskovacích sítí. Tyto ocásky byly často i po vnějším obvodu bunkru a sloužily k uchycení ostnatého drátu jako protipěchotní překážky. Po širším obvodu objektu spolu s protipěchotní překážkou byly zapouštěny do země i odolné železobetonové sloupy nebo umísťovány tzv. rozsocháči (ježci), které sloužily jako protitanková překážka. Dnes je naprostá většina těchto Řopíků silně zanedbaná, vandaly poničená a znečištěná, což je velká škoda.

Foto: Lehký objekt vzor 37 tzv. ŘOPík | Matěj Baťha, Wikimedia Commons

Dálší, mnohem mohutnější, objekty byly pěchotní a dělostřelecké sruby, které měly 2. patra (nadzemní a podzemní) a měly být soběstačné (munice, potraviny, vlastní studna) až po dobu několika týdnů. Horní patro (bojové) bylo vybaveno především místnostmi potřebnými pro vedení boje, což byly především střelecké místnosti s hlavními i obrannými zbraněmi objektu, vchod do srubu, stanoviště velitele a telefonní ústředna a zvonové šachty, kterými byl za pomoci žebříku možný přístup na podlážku pancéřového zvonu či kopule. V dolním (týlovém) patře byla umístěna strojovna, filtrovna, ubikace mužstva, sklady paliva, střeliva a proviantu, ale i studna a umývárna s WC.

Jejich úkolem bylo, s pomocí lehkého opevnění (již zmiňovaných ŘOPíků) a protipěchotních / protitankových překážek střežit státní hranici. Rozmístění těžkých objektů muselo být odborně vyměřeno a vypočítán jejich palebný vějíř tak, aby se kryl vždy se sousedním srubem. V případě potřeby, kdyby se nepřítel dostal do bezprostřední blízkosti srubu, bylo povoleno i přímé postřelování objektu ze sousedního srubu.

Foto: Zrekonstruovaný pěchotní srub K-S 14 „U cihelny" | Vojenské muzeum Králíky, armyfort.cz

V nejočekávanějších místech potenciálního útoku Wehrmachtu bylo naše opevnění logicky nejtěžší a nejkoncentrovanější. Vybrané pěchotní / dělostřelecké sruby byly mezi sebou propojené podzemními chodbami a spolu s pozorovacími a dalšími podpůrnými objekty dohromady tvořily tzv. dělostřelecké tvrze. První používané rozdělení bylo dle odolnosti (síla stěn a stropu). V československém opevnění bylo používáno 6 variant. Jednalo se o čtyři stupně označené římskými číslicemi I - IV, které byly přejaty od objektů francouzské Maginotovy linie a dva stupně označené arabskými číslicemi 1 a 2 dodatečně zřízené pro potřeby v našich podmínkách. Toto dělení platilo nejen pro pěchotní sruby, ale i pro všechny ostatní druhy objektů československého těžkého opevnění.

Nadčasové nebylo jen rozmístění, orientace a zpracování samotných obranných objektů, ale také jejich vybavení a výzbroj. Kromě lehkých kulometů vz.26 a těžkých kulometů vz.37 měly být vybrané těžké objekty vybaveny výkonnými rychlopalnými minomety a kanóny.

Našim předkům se muselo v roce 1938 opevnění jen velmi těžko opouštět a dodnes řada z nás cítí pachuť zloby, když si vzpomene, jak jsme museli naše opevnění bez boje předat nepříteli.