Německé Tigery a Panthery byly pro Rudou armádu nepříjemným překvapením – první efektivní odpovědí byl SU-85
Po prvním nasazení německých tanků Tiger a Panther na východní frontě si sovětské velení rychle uvědomilo potřebu techniky, která by se jim mohla efektivně postavit. Stávající samohybná děla SU-122 a SU-152 měla navzdory své účinnosti a spolehlivosti podstatnou nevýhodu, kterou byla nízká rychlost střelby. Bylo tedy třeba přijít s novým řešením - s moderním stíhačem tanků.
V roce 1943 skupina konstruktérů pod vedením Lva Gorlického takové řešení vyprojektovala. Bylo jím samohybné dělo SU-85. Nebyl čas ani důvod pro experimenty. Tým konstrukčně vycházel z osvědčeného tanku T-34. Na jeho podvozek byla instalována pancéřová bojová kabina bez věže s tloušťkou šikmého čelního pancéřového plátu 45 mm. Výroba se pak rozběhla v Uralském závodě těžkého strojírenství.
Foto: Stíhač tanků SU-85 | Wikimedia Commons / Public domain
Pohyblivost a odolnost byla tedy zajištěna, ale tím nejdůležitějším byl hlavní kanón. SU-85 byl vyzbrojen kanónem D-5S-85 ráže 85 mm, který byl umístěn v kabině na speciální lafetě. Ve srovnání s kanónem SU-122 měl vyšší rychlost střelby, výkon i dostřel.
SU-85 byl určen k přímé střelbě. Samohybný charakter děla umožňoval účinně bojovat s německými tanky Tiger a Panther na vzdálenost 600-800 metrů, se staršími typy německých tanků se SU-85 mohl vypořádat až na vzdálenost přes 1 km. Kromě hlavního zaměřovače byl k dispozici také montovaný panoramatický zaměřovač určený k palbě z uzavřených pozic. Osádku samohybného děla tvořili velitel, řidič, střelec a nabíječ. Zásoba munice pak činila 48 nábojů. K sebeobraně posádka používala samopaly a ruční granáty.
SU-85 měl hmotnost 29,2 tuny (o přibližně tři tuny méně než T-34/85) a po T-34 stroj zdědil vynikající manévrovací schopnosti a průchodivost terénem. Tomu napomáhal dvanáctiválcový vidlicový, čtyřtaktní, vznětový motor V-2-34 s přímým vstřikováním a kapalinovým chlazením o výkonu 368 kW. Díky němu mohl SU-85 dosáhnout maximální rychlosti na silnici až 50 km/h. Zásoba paliva stačila teoreticky na 400 km, samozřejmě podle stavu vozovky a terénu.
V roce 1943 se první SU-85 zúčastnily bojů na Dněpru. Na podzim 1943 se samohybné jednotky účastnily bojů při osvobozování levobřežní Ukrajiny. Navzdory své efektivitě měl SU-85 samozřejmě i své nedostatky.
Foto: Stíhač tanků SU-85 | Wikimedia Commons / Public domain
Generálmajor Katkov si poznamenal následující: "Samohybné dělo SU-85 je v současné době v boji proti těžkým tankům Wehrmachtu poměrně účinné. Díky své účinnosti a manévrovací schopnosti si v ničem nezadá s T-34 a s novým kanónem ráže 85 mm se v boji projevuje dosti dobře. S využitím své palebné síly a pancéřování tanků "Tiger", "Panther" a "Ferdinand" se však Němci snaží vnutit nám boj na velké vzdálenosti - 1500-2000 metrů. V takových podmínkách síla 85mm děl a čelní pancíř SU-85 nestačí..."
Navzdory výše uvedeným výhradám se SU-85 aktivně podílely na podpoře pěchoty a tanků až do konce války. V roce 1944 po nástupu nového SU-100 s výkonnějším kanónem začal SU-85 ustupovat do pozadí. Od srpna 1943 do srpna 1944 bylo vyrobeno celkem 2050 kusů SU-85 a přes tento relativně nízký počet rozhodně vozidlo přispělo k úspěšnému přechodu Rudé armády do nezastavitelné ofenzívy, která skončila v Berlíně konečným vítězstvím.
Zdroj: warhistoryonline