Každá armáda se musí adaptovat na prostředí, ve kterém chce provádět vojenské operace – ať už jde o neprostupnou džungli, chladné vysokohorské oblasti nebo vyprahlou poušť. Sověti však na afghánské podmínky nebyli vůbec připraveni. V dalším díle naší minisérie Písek a krev, ve které mapujeme u nás méně známou sovětskou invazi do Afghánistánu, si přiblížíme nemoci, jimž museli sovětští vojáci čelit.

                Foto: Polní nemocnice byly skvěle vybaveny pro bojová zranění. Proti infekčním nemocem ovšem byly často nevybavené | Archiv Vlada Besedovského

Psali jsme:Volkssturm - starci a děti, kteří měli pomoci Hitlerovi zvrátit průběh války

Předně je třeba zmínit, že sovětská vojenská medicína ani hygienické návyky nebyly vhodné pro nehostinné prostředí Afghánistánu, který se vyznačuje specifickým klimatem a velmi omezenými zdroji pitné vody.
Během samotné invaze i v průběhu desetiletých bojů museli sovětští vojáci čelit řadě nemocí a infekcí. Navzdory moderním formám vedení války se právě nemoci a infekce staly výrazným problémem invazních sil. Mezi nejčastější patřily:

• Malárie: Afghánistán je znám vysokým výskytem malárie, které nově čelili i sovětští vojáci.

• Břišní tyfus: Bakteriální infekce přenášená kontaminovanou vodou či potravinami. Nehygienické prostředí a vysoké teploty výrazně ztěžovaly bezpečnou manipulaci s potravinami a vodou, což vedlo k masivním výpadkům jednotek.

• Žloutenka typu A: Patřila k nejrozšířenějším onemocněním sovětských vojáků v Afghánistánu.

  

  Psali jsme:Balkánská vojenská hranice v odrazu rakousko-tureckých vztahů

• Úplavice: Střevní infekce způsobující průjem, horečky a bolesti břicha, byla mezi vojáky hojně rozšířená.

• Respirační infekce: Proměnlivé počasí a stále poletující písek a prach přispívaly k výskytu zápalu plic, bronchitidy a chřipek.

• Parazitární infekce: Kvůli špatné hygieně a kontaminovaným vodním zdrojům byli vojáci vystaveni giardióze a amébóze.

• Posttraumatická stresová porucha (PTSD): Trauma z boje a neustálý stres vedly k psychickým obtížím, jako je úzkost či deprese.

Je důležité poznamenat, že se nejedná o úplný výčet onemocnění, ale pouze o ty nejčastější.

Kromě zranění byly mezi nejčastějšími důvody vyřazení z boje právě respirační onemocnění. Zápal plic, bronchitida a infekce horních cest dýchacích představovaly vážný problém zejména v prvních čtyřech letech intervence. Tato onemocnění postihovala vojáky celoročně, přičemž nejhorší situace byla na podzim a v zimě.
40. armáda – hlavní síla Sovětského svazu v Afghánistánu – měla po většinu času téměř 25 % svých sil mimo službu kvůli nemocem.

Například mezi říjnem a prosincem 1981 byla celá 5. motostřelecká divize považována za nebojeschopnou – více než 3000 jejích vojáků onemocnělo žloutenkou. Nejtěžší období nastalo v prvním roce invaze, kdy vojáci neměli dostatečně vyvinutou imunitu vůči místním virům a bakteriím. S postupem času se situace mírně zlepšila – druhým rokem počet nemocných začal klesat.

Fyzická kondice a aklimatizace byly klíčové pro prevenci nemocí. Po prvních letech museli nově příchozí rekruti absolvovat šestiměsíční aklimatizační výcvik a zdravotníci byli proškoleni v poskytování první pomoci v nehygienických podmínkách. Ani to však nestačilo k přípravě na tvrdou realitu afghánské mise.

Průměrná zátěž sovětského vojáka na patrole činila kolem 32 kg. Vysokohorské prostředí však takovou zátěž činilo extrémně náročnou, zvláště když výcvik probíhal jen s 5–10 kg zátěže. V Afghánistánu museli vojáci nosit více vody, zásob i munice. Ač Sověti vyvinuli nový nosný systém optimalizovaný pro afghánské podmínky, nikdy se nevyráběl v dostatečném množství. Většina vojáků tak byla přetížena, což negativně ovlivňovalo jejich zdraví a činilo je náchylnějšími k nemocem.

Navzdory veškerému úsilí se Sovětům nikdy nepodařilo šíření infekčních nemocí dostat plně pod kontrolu. Nedostatek zásob, čisté pitné vody, nevyvážená strava a omezené možnosti praní oblečení situaci jen zhoršovaly.
Vojáci byli instruováni pít pouze převařenou vodu ošetřenou pentoxidy, ale zejména v odlehlých oblastech to nebylo vždy možné. Logistika často nestačila dodávat zásoby.

Foto: Pro řešení problému s čistou vodou byl vyvinut i speciální přenosný filtr-brčko, skrz které měli vojáci pít. Výrobní kapacity ovšem ani zdaleka nestačily a většina vojáki filtr ani nikdy neviděla | Archiv Vlada Besedovského

Polní nemocnice sice byly dobře vybaveny na ošetření zranění, ale proti infekčním nemocem připraveny nebyly. Proto se nemocní vojáci začali přepravovat do nemocnic v Sovětském svazu a ve státech Varšavské smlouvy. V Bagramu byla zřízena specializovaná infekční nemocnice, kde nemocní vojáci dostávali kvalitní péči – pět jídel denně, vitamínovou terapii, ergoterapii, dvouhodinové volno po večeři a rehabilitační cvičení.
Díky tomu se zkrátila doba hospitalizace, nicméně kapacita zařízení nikdy nestačila rostoucímu počtu pacientů.

Zdroj: Safar Publishing