V ostrých nasazeních prokázaná nespolehlivost amerických torpéd Mark 14, jež hatila úsilí a ohrožovala životy námořníků, vedla v USA v 1941-43 ke skandálu mimořádných rozměrů. Torpéda Mark 14 patřila mezi nejnespolehlivější zbraně používané americkým námořnictvem během druhé světové války. Důvodem byl jednak problém s kontrolou hloubky, díky němuž neškodně podplouvala protivníkovy lodě, jednak nespolehlivost magnetických a dokonce i nárazových zapalovačů. Ty magnetické vedly často k předčasným výbuchům, ty nárazové naopak nálož při zásahu cíle neodpálily vůbec. V souvislosti s tímto torpédem se pak objevilo rčení, že "jedinou spolehlivou vlastností torpéda je jeho nespolehlivost."

Torpédo Mark 14 bylo protilodní torpédo používané americkým námořnictvem během druhé světové války. Bylo vyvinuto během velké hospodářské krize na námořní základně v Newportu na Rhode Islandu a mělo nahradit torpédo Mark 10 z doby první světové války. Mohlo se pohybovat maximální rychlostí 46,3 uzlu.

Foto: V roce 1926 proběhly jen dva testy ověřující funkčnost magnetického zapalovače. První (na snímku) byl neúspěšný | US Navy / Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Mariňák, který bojoval proti Japoncům i Korejcům. Do Vietnamu ho už nepustili, tak si vzal život.

Výbušnina Mark 6 použitá v torpédu Mark 14 byla vyvinuta v roce 1922 a vykazovala podobnost s tou, kterou používali Němci a Britové. Torpéda Mk 14 byla drahá, cena jednoho kusu činila 10 tisíc dolarů, což znamenalo, že tyto zbraně nebyly pravidelně testovány při ostrých střelbách. Jejich obrovským problémem se ukázala být kontrola hloubky. Původně se mělo za to, že torpéda plují o 1,2 m hlouběji, než byla nastavena, ale později se testováním zjistilo, že ve skutečnosti byla tato odchylka až 3 až 3,4 m.

Problém byl podle prvotních zkoumání způsoben hmotností hlavic, které byly těžší, než se očekávalo. To dávalo smysl, protože ty, které se používaly při testování, byly navzdory vší logice výrazně lehčí než ty, které se používaly ve službě. To však nebyl jediný problém. Zjistilo se, že velkou roli při poruchách torpéd hraje také tlak vody. Problém byl do značné míry vyřešen přemístěním čidla. Původně slibným prvkem zbraně byl magnetický zapalovač nálože Mark 6, který nabízel možnost odpálení pod zranitelnými spodními částmi válečných lodí. Jeho vývoj byl přísně střeženým tajemstvím.

Zapalovač využíval snímání magnetického pole trupu cílové lodi nebo změny magnetického pole Země, způsobené kovem v její konstrukci. Problém spočíval v tom, že kov způsoboval horizontální a vertikální změny magnetického pole Země, které se lišily v závislosti na směru a vzdálenosti lodi od pole. Magnetický zapalovač byl do značné míry závislý na zeměpisné šířce a vertikální změny jeho funkčnost narušovaly.

Právě tento problém způsoboval předčasné exploze torpéd Mark 14, což zhatilo množství útoků prováděných s nasazením životů námořníků v kritických situacích. Do roku 1943 většina kapitánů ponorek odhadovala, že celkem až 10 % jejich torpéd exploduje předčasně.

Psali jsme:SS-Sturmbrigade Dirlewanger - psychopati, kteří svým chováním šokovali dokonce i ostatní jednotky SS

Ovšem podle statistik Úřadu pro výzbroj (BuOrd) to byla pouhá dvě procenta. A zatímco ostatní námořnictva od magnetických zapalovačů upustila, američtí představitelé jakékoli výše uvedené problémy popírali a naopak nabízeli alternativní nastavení zapalovačů v různých zeměpisných šířkách. 

A byl tu i další problém. A sice problém rychlosti torpéda ve vztahu k funkčnosti nárazového zapalovače. Při vývoji torpéda Mark 14 byl pominut vliv zvýšení rychlosti z 33,5 na 46,3 uzlu. Řešení nespolehlivosti kontaktního zapalovače bylo naštěstí poměrně jednoduché – spočívalo ve změně konstrukce tak, aby nedocházelo vlivem tlaku vody k jeho poškození. Dalším řešením bylo použití elektrického zapalovače a kulového spínače. To bylo ještě jednodušší na realizaci a nakonec se stalo standardem.

Skandál kolem torpéda Mark 14 nesouvisel ani tak se samotnou zbraní, jako spíše s tím, že se BuOrd odmítal těmito problémy zabývat. Kontradmirál Charles A. Lockwood Jr., velitel ponorek v jihozápadním Pacifiku, se rozhodl, že se BuOrd postaví a přiměje ho, aby opakující se problémy odstranil.

Původně BuOrd tvrdil, že problémy s Mark 14 jsou vinou velitelů ponorek, nikoliv zbraní samotných. Při tak vysokém počtu závad to však nemohla být pravda. V roce 1942 se Lockwood zúčastnil konference důstojníků ponorkového loďstva ve Washingtonu a vedení úřadu konfrontoval s fakty.

Během konference Lockwood ikonicky prohlásil: "Pokud nám Úřad pro výzbroj nedokáže poskytnout torpéda, která zasáhnou a explodují, tak ať proboha Úřad pro lodě navrhne hák, kterým bychom mohli z boků nepřátelských lodí vytrhávat pláty." Lockwoodovým záměrem bylo přimět BuOrd, aby s torpédy něco udělal, a zvolal, že "pokud cokoli z toho, co jsem řekl, přiměje Úřad, aby se zvedl a začal jednat, budu mít pocit, že moje cesta nebyla zbytečná". Lockwood do značné míry uspěl, protože BuOrd souhlasil s tím, že podrobí přezkumu funkčnost magnetického zapalovače. Přesto si museli ponorkáři pomoci spíše sami.

V roce 1943 Lockwood oficiálně nařídil to, co už dělala většina velitelů ponorek z vlastní iniciativy: deaktivovat magnetický zapalovač a používat pouze nárazový. Přes určitou nespolehlivost nárazových zapalovačů se tím přirozeně počet selhání výrazně snížil.

Nakonec musel BuOrd provést úpravy torpéd, což okamžitě vedlo ke znatelnému nárůstu počtu potopených nepřátelských plavidel. Po skončení konfliktu byly části torpéda Mark 14 zkombinovány s nejlepšími vlastnostmi ukořistěných německých torpéd, čímž vzniklo torpédo Mark 16 poháněné peroxidem vodíku, což se stalo poválečným standardem.

Zdroj: warhistoryonline