EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Neuvěřitelný útěk českého příslušníka elitní jednotky SAS

 24. 11. 2019      kategorie: Události      0 bez komentáře

Special Air Service (SAS) jsou speciální jednotky britské armády. Byly založeny v roce 1941 jako pluk a později v roce 1950 reorganizovány na jednotky. SAS dodnes provádí celou řadu úkolů včetně skrytého průzkumu, boje proti terorismu, přímé akce, záchranu rukojmích a shromažďování informací.

Co není až tak známé, je fakt, že v SAS sloužili i naši krajané. Jedním takovým českým vojákem sloužícím v SAS byl Serge Vaculík, který se narodil jako Stanislav Vaculík 28. září 1919 v Olomouci-Hodolanech. Před válkou odešel studovat do Paříže, kde ho zastihla kapitulace Francie, proto se zapojil do odboje, avšak koncem roku 1940 utekl přes Španělsko do Anglie, kde se v lednu 1940 v Londýně nechal zapsat do armády Svobodných Francouzů.  V srpnu 1943 se stal kvalifikovaným výsadkářem, jeho výcvik proběhl na vojenských základnách v Largu a Hardwicku. Po jeho absolvování byl 8. srpna 1943 povýšen do hodnosti desátníka. Nastoupil službu u 2nd Parachute Chasseur Regiment, později vedla jeho cesta do nově vznikajícího 4. francouzského pluku SAS, kde sloužil v hodnosti desátníka. Před vyloděním v Normandii byl přeložen k 1. pluku SAS. Hlavním důvodem byla jeho znalost francouzštiny a celkové situace v okupované Francii. Vaculík prošel eskadrami A, D. S eskadrou D. 1. pluku SAS přišly jeho nejslavnější dny, kdy projevil neuvěřitelnou odvahu, chytrost, iniciativu a vlastenectví. Níže si můžete přečíst o jedné z jeho neuvěřitelných akcí.

des.-Vaculík-SAS
Foto: Stanislav "Serge" Vaculík jako příslušník SAS | archiv autora

Psali jsme: Jak se zbavit nepohodlného policajta

Velení naplánovalo vysazení jednotky jako součást OPERACE GAIN na noc 5. července 1944, měsíc po dni D. Rommelova 5. a 7. armáda v té době stále drží spojenecké armády na předmostí v Normandii a stále hrozí, že budou spojenci smeteni do moře. Proto spojenecké velení zahajuje OPERACI GAIN, ve které mají jednotky SAS ve spolupráci s francouzským hnutím odboje Maquis narušovat týl německých jednotek bránícím spojeneckým jednotkám na vyloďovacích plážích v dalším postupu do vnitrozemí. OPERACE GAIN byla zahájena výsadky 14. a 15. června 1944, kdy vysazené jednotky SAS spolu francouzským hnutím odporu zřídily své základny v lese Fointainebleu a následně bojovali v týlu nepřítele. 

Eskadře D, složené z 12 vojáků, pod velením kpt. Patricka Garstina, byli téměř všichni nováčci. Až na desátníka Toma Gingera, který bojoval už v L-Detachmentu v Africe a Čecha desátníka Sergeho Vaculíka, který byl již předtím vysazen ve Francii. Dalšími členy byli svobodníci William Young, Joseph Walker, Thomas Barker, Norman, Morrison, Castelow,  desátník Howard Lutton, seržant Thomas Varey a nakonec zástupce velitele eskadry poručík  Jean "Johny" Wiehe. Dva dny před vysazením dostal velitel jednotky od velitele OPERACE GAIN, majora Iana Fenwicka, rozkazy, ve kterých jeho jednotka dostala za úkol vyhodit do vzduchu všechny dvojkolejné železnice spojující vyloďovací pláže s městy Orleans, Tours, Le Mans, Argentan a dále i všechny jednokolejné tratě křižující oblast. 

SAS_jeep_18_November_1944
Foto: Příslušníci SAS v roce 1944 | Wikimedia Commons

Psali jsme: Hard Task Tactical Pistol - rozhovor

Eskadra D následně přelétla nad měsícem ozářeným mořem v upraveném bombardovacím letadle Short Stirling. Hodinky ukazují 01:45 hodin, 5. července 1944. Dispečer Sadler vyhlíží ospalýma očima v kopuli řeku ozářenou měsícem a hledá záblesky světel od přijímající skupiny makistů, čekajících dole v lese. Najednou se cítí velmi zranitelný. Uběhla dlouhá doba, kdy jako desátník navigoval první úder L-Detachmentu zakladatele pluku Davida Stirlinga a Paddyho Mayna na SIRTE-TAMET v severní Africe. Při tomto výsadku je jeho úkolem zajistit jako dispečer úspěšné vysazení eskadry D ve výsadkové zóně poblíž La Ferté-Alais (cca třicet kilometrů od Paříže). Na všech výsadkářích je patrná nervozita.

Najednou Sadler uviděl, jak se rozsvítila tři světla, rozestavěná sto metrů od sebe. Deset metrů napravo od posledního světla začalo blikat morseovkou písmeno "B". Pilot ověřil kód, který souhlasil a nasadil bombardér na okruh pro poslední přiblížení. V trupu letadla si mezitím výsadkáři SAS na sebe nasadili výstroj, zahákli lanka padáků a řadili se pro vysazení z kruhového průlezu uprostřed podlahy. 

Rozsvítilo se zelené světlo. Dispečer zařval "Go, jeden po druhém ven". Hned po veliteli vklouzli otvorem v podlaze ven do náruče tmy všichni ostatní vojáci. Najednou dispečer otvorem, ze kterého před chvílí vyskočili jeho kolegové, uviděl z doskokové zóny nezaměnitelný záblesk výstřelu z ruční zbraně. Zalapal po dechu. Výsadek byl ohrožen někým, kdo znal kód pro jejich výsadek. Mezitím pilot otočil letoun a mířil domů. Sadler věděl, že už není nic, co by mohl z letadla pro své spolubojovníky dole udělat. O okamžik později spatřil Sadler vyšlehly z 20mm kanónu nočního stíhače Messerschmitt Bf-110. Střely roztříštily kabinu letadla, pilot ve snaze německému sníhači uniknout neustále strhával svůj stroj do únikových manévrů. Nakonec se mu to podařilo a Sadler s pilotem opustili území okupované Francie.

Patrik Garstin slyší, jak po dním bzučí náboje, vidí záblesky výstřelů a uvědomuje si, že byli zrazeni. Němci na ně čekají. Jeho nožní zásobník se dotkl země. Chvilku po něm dopadá další výsadkář a nad ním jsou další vrchlíky padáků. Ze stínů lesa se k nim blíží muži v civilních oděvech a křičí "Vive la France!". Garstin rychle vytahuje karabinu M1 a natahuje závěr, když se z lesa ozvala dávka z kulometu. Desátník Howard Lutton je zasažen, Tom Barker zraněn, jeho zástupce por. Johny Weihe je také zasažen do zad. Sám Garstin ucítil bolest v krku a z paže mu teče krev.

Devět vojáků z jeho eskadry bylo zajato, z nichž čtyři byli zraněni. Pouze Morrison, Norman a Castelow, kteří skákali poslední a díky tomu přistáli dál v lese, unikli obkličujícímu kordonu a zmizeli za pomoci makistů. Podle poválečného vyšetřování polohu výsadkové zóny tehdy udal Němcům jeden z makistů. Na základě jeho informací pak Němci sami zřídili dopadovou zónu včetně světel (majáků) a správného kódu. Skutečnost byla o to horší, že místní sekce britské SOE (Special Operations Executive -  Oddělení pro zvláštní operace) byla již rok infiltrována a vedena z Berlína. Tuto operaci, na kterou doplatili vojáci SAS, řídil Sturmbanfuhrer Hans-Joseph Kieffer, bývalý policejní inspektor z Karlsruhe, velitel místního Funkabwehru (SIPO-SD). 

vaculik_03
Foto: Stanislav "Serge" Vaculík jako příslušník SAS | Specialforcesroh

Zajatci byli ještě před západem slunce převezeni do Paříže, kde byli ranění vojáci posláni do nemocnice. Krátce po převozu zde na následky svých zranění zemřel Lutton. Zbytek členů byl nejprve uvězněn v přestavěném hotelu v Place des Etats Unis a poté byl převezen přímo do Kiefferova velitelství SIPO-SD v Avenue Foch. Kieffer si zajaté příslušníky SAS krátce prohlédl a pak je předal k výslechům. Ginger Jones byl spoután s rukama za zády. Pokaždé, když dal vyslýchajícím odpověď, která se jim nelíbila, byl uhozen přes spoutané ruce. Desátník Serge Vaculik byl také vyslýchán a během výslechů byl minimálně dvakrát zmlácen. Jeho krycí historka zněla, že je "Martin", francouzský Kanaďan z Quebeku. Němci to však nespolkli. Říkali mu terorista a sdělili mu, že ho zastřelí.

Podle některých pozdějších výpovědí byli všichni vojáci SAS Němci informováni, že budou popraveni, avšak nevěřili tomu. Bylo to proti Ženevské úmluvě popravovat zajatce v uniformách – mohli být považováni za sabotéry, avšak špioni v civilu to přeci nebyli, měli stejnokroje. Po náročných výsleších byli vojáci odvezeni zpět do cel ve svém "hotelu". Dny ubíhaly a nic se nedělo, kromě občasných brutálních výslechů a faktu, že vojáci byli neustále spoutáni v absolutní tmě.

Dne 8. srpna, téměř pět týdnů po jejich dopadení, jim stráže SIPO-SD přinesli hromadu otrhaných civilních oděvů a řekly jim, ať se převlečou, s tím, že je ve Švýcarsku vymění za německé zajatce. Ginger Jones byl skeptický. Řekl Vaculíkovi, že nevidí důvod, proč k tomu potřebují vyměnit uniformu za civil. Vaculík s ním souhlasil, že je to nevěrohodné. Jeden z dozorců mu pak řekl, že uniformy se odnášejí proto, aby se mohly vyprat. Vaculík Garstinovi řekl, že má z toho špatný pocit, a navrhl, aby se nepřevlékli.

Němci zajatce neustále šikanovali a nutili je, aby se rozloučili se svými uniformami. Druhý den si nakonec všichni oblékli civilní oděvy, byli spoutáni a strčeni do přistaveného náklaďáku. Náklaďák se připojil ke konvoji asi patnácti dalších vozidel mířících na sever. Mezi jejich strážci byl i anglicky mluvící příslušníci SD jménem Alfred Von Kapri a Karl Haug, padesátiletý bývalý voják z první světové války, který byl v jednotce, která je v červenci zajala. Koloně velel SS-Hauptsturmfuhrer Richard Schnur. Všichni tři pracovali pro Funkabwehr pod Kiefferem.

Za východu slunce se náklaďák zastavil, zajatci začali mít obavy. Ocitli se na kraji lesa poblíž Beauvais v Somme. Jones zahlédl další náklaďák zaparkovaný mezi stromy. Vaculik se ptal Von Kapriho francouzsky, jestli je zastřelí. "Ano, samozřejmě,"odpověděl mu von Kapri.

Schnur pak nařídil strážným, aby sto metrů pochodovali s vojáky SAS až mezi stromy, kde narazili na malou mýtinu. Zde byli seřazeni vedle sebe, čelem k oddílu šesti Němců vyzbrojených kulomety. Garstin se musel kvůli svým zraněním opřít o Ginger Jonese. Schnur vytáhl z kapsy dokument a začal ho nahlas číst, zatímco Von Kapri překládal. "Na rozkaz Vůdce......... víte, že sabotéři jsou trestáni smrtí, a vy jste vinni v souladu s pravidly války ".
 
"Ještě jsme ani neměli soud," zalapal po dechu Garstin. "Panebože, budeme zastřeleni!".  V tu chvíli se Serge Vaculik s křikem rozeběhl a zaútočil na střelce právě v okamžiku, kdy měla začít poprava. Vaculík jako řvoucí bestie prorazil skrz vylekané a překvapené Němce a s neuvěřitelným štěstím se mu podařilo uniknout. Těsně ho následovali Ginger Jones a Tom Varey. Haug později tvrdil, že nikdo z popravčí čety kvůli naprostému překvapení nestihl zahájit palbu. Schnur později vypověděl, že byl příliš zaneprázdněn tím, jak si papír s rozkazem k popravě zasunoval do kapsy, takže nemohl střílet. Jeden z přihlížejících strážců, možná Von Kapri, se však rychle vzpamatoval a svým samopalem zasáhl několika ranami do zad Garstina. Následně byli zasaženi ještě další tři vojáci SAS. Němci se rozeběhli za Jonesem, Vareym a Vaculíkem, kteří od nich byli vzdáleni tak třicet metrů. Kličkovali mezi stromy a na uprchlíky občas vystřelili dávkou ze samopalu. Jones po chvíli utíkání zakopl, upadl a zůstal ležet. Němci si mysleli, že byl zasažen, a tak ho přeběhli a stíhali ostatní vězně.

Jones počkal, až budou všichni z dohledu, a pak zvedl hlavu, aby prozkoumal okolí. Viděl čtyři zakrvácené mrtvoly a hned si uvědomil, co se stalo – čtyři mrtví Britové v civilních šatech, střeleni do zad, jako by se snažili utéct. Byli oklamáni, aby se vykašlali na uniformy, aby mohli být zastřeleni jako nepřátelští špioni. Jones se déle na zemi nezdržoval. Vstal a rychle zmizel v lese. Zastavil se až v kukuřičném poli, kde se svalil vyčerpáním na zem.

Když se Schnur o půl hodiny později vrátil a zjistil, že je Jonesovo tělo pryč, dostal záchvat hysterie. Věděl, že porušil Ženevskou úmluvu a jednoho dne by mohl být za své činy usvědčen jako válečný zločinec. Poslední, co potřeboval, byli živí svědci. Němci se rychle roztáhly do rojnice a začali pečlivě prohledávat les. Stráže najednou zahlédli Toma Vareyho jak sprintuje mezi stromy. Když je uviděl, okamžitě se skrčil za hromadou dřeva. Jeden z příslušníků SD, Otto Ilgenfritz, pak na vojáka vykřikl "Halt, vstaň!". Když to britský výsadkář udělal, Ilgenfritz ho ihned zastřelil.

Další uprchlíky Němci již nenašli a nakonec došli k závěru, že Jonesova mrtvola byla odnesena makisty a že jediným živým britským zajatcem na svobodě zůstal Vaculík. Později pak Němci odvezli pět mrtvol britských vojáků k jednotce Luftwaffe, která sídlila v nedaleké vesnici. Schnur informoval tamního velícího důstojníka, že mrtví jsou sabotéři, kteří byli zaskočeni při akci.

Garstinova jednotka nebyla první z SAS, která byla povražděna v důsledku Hitlerova Kommandobefehlu. V rozkazu bylo uvedeno, že spojeneckým komandům by neměla být přiznána práva obyčejných válečných zajatců a jejich vojáci by měli být popraveni, i kdyby se pokusili vzdát.

Vojáci SAS, kteří po vydání tohoto Hitlerova rozkazu bojovali v severní Africe, byli ušetřeni, protože Rommel odmítl splnit tento rozkaz, který považoval ze nečestný. Jeden z velitelů SAS, Jim Almonds, později tvrdil, že velení SAS již v červnu 1944 vědělo, že pokud budou jejich příslušníci chyceni, budou zastřeleni. Je však nepravděpodobné, že by to bylo oficiální stanovisko, protože týmy JEDBURGH, které šly do akce v červenci, byly informovány, že vzhledem k tomu, že mají uniformu, jsou tak chráněny mezinárodním právem.

V březnu 1944, kdy se důstojník 2. pluku SAS Jimmy Hughes dostal do Velké Británie, poté co utekl  z německého zajateckého tábora, zopakoval zpravodajskému důstojníkovi 2. pluku majoru Eriku Barkworthovi, co mu o Kommandobefehlu řekl jeden německý důstojník. Barkworth pak předal Hughesovu zprávu velitelství 1. výsadkového sboru. Velení však došlo k závěru, že takové zvěsti jsou pouhou nátlakovou technikou. Skutečnost, že někteří pohřešovaní vojáci SAS nebyli Němci nahlášeni jako zabiti nebo zajati, byla podle nich trikem jak zabránit spojencům, aby se dozvěděli výsledky jejich operací.

Desátník Serge Vaculík jako jediný člen výsadku popravčí četě unikl a následně ještě musel několikrát utíkat, než se dostal do bezpečí. Později byl povýšen do hodnosti seržanta SAS. Vaculík pak po válce svědčil proti zajatým nebo uneseným příslušníkům SD SIPO,  které zatýkalo komando 2. pluku SAS (pod velením majora Barkwortha na příkaz Winstona Churchila) na celém území Evropy. Jistým zadostiučiněním pro Vaculíka pak bylo, když slyšel stejný rozsudek nad příslušníky SD SIPO,  jaký byl tehdy vynesen nad ním a jeho kamarády - "Trest smrti zastřelením!"

Po válce zůstal Vaculík ve Francii. Civilní život však pro něj nebyl tak uspokojivý jako ten válečný. Úspěch znovu zažil až se svými knihami, především s publikací Air Commando (Letecké komando), která vyšla ve Francii i USA. V této knize Vaculik kompletně popisuje své působení v armádě od června 1940, kdy unikl na pláži u Dunkirku z převržené lodi, až do doby, kdy svědčil u soudu s německými válečnými zločinci.

Podle hodnocení svých nadřízených byl seržant Vaculík skutečný válečný hrdina se vší vynalézavostí, drzostí, láskou k nebezpečí a vlastenectvím, které příslušníka SAS charakterizuje. Stanislav "Serge" Vaculík zemřel 7. 12. 1990 ve Francii.

CENOVÉ BOMBY (3143)

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací