EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Nikola Tesla a rádiově řízené zbraně za Velké války

 27. 01. 2021      kategorie: Vojenská historie      1 komentář

Poněkud málo známým faktem je, že rakousko-uherský vynálezce, fyzik a konstruktér elektrických strojů, zařízení a přístrojů, Srb dlouhodobě žijící v Americe - Nikola Tesla (1856-1943) se již v roce 1893 zabýval dálkovým, bezdrátovým ovládáním různých strojů. Což bylo o celé dva roky dříve, než začal experimentovat s bezdrátovým telegrafem italský fyzik, vynálezce, podnikatel a politik Marchese Guglielmo Marconi (1874-1937). Ač je Marconi považován za autora bezdrátového telegrafu, prvního způsobu radiového spojení, ve skutečnosti si stejný vynález patentoval již o několik let dříve právě Nikola Tesla.

Na výstavě v Madison Square Garden, v roce 1898, představil Tesla malou loďku, která měla poslouchat příkazy diváků a byla osvětlena malými elektrickými světly. Ve skutečnosti ji ovládal samotný Tesla, který pomocí ovládacího panelu, předával příkazy lodi, pomocí rádiových vln. Loďka na umělém jezeře mohla zatáčet vpravo, vlevo nebo zhasínat osvětlení. Nadšení přítomných diváků bylo značné a Tesla se tím proslavil jako pozoruhodný vynálezce. Svůj vynález dálkového ovládání si nechal patentovat ještě téhož roku. Tento patent, který je základem současné robotiky, byl schválen dne 8. listopadu roku 1898.

Pokud se ale bavíme o Teslovi a jeho průkopnictví na poli radiokomunikace, nesmíme opomenout ani Johna Hayse Hammonda mladšího (1888-1965), který je oficiálně brán jako otec tohoto odvětví. Hammond byl již od dvanácti let učedníkem u Thomase Edisona, u něhož se přiučil, kterak se dají vynálezy zpeněžit. Díky tomu, že od roku 1910, po absolvování na univerzitě Yale, pracoval na americkém patentovém úřadě, měl bezprostřední přístup k nejmodernějším vynálezům a patentům. Ty mohl obratem vylepšovat nebo přepracovávat. Brzy tak založil vlastní společnost Hammond Radio Research Laboratory v Gloucesteru, Massachusetts. Celkem John Hays Hammond získal 800 patentů a více než 400 vynálezů, většina z oblasti rádiového řízení a námořních zbraní. Hammond je průkopníkem v oblasti UAV a UCAV. Hammond byl také blízkým přítelem Nikoly Tesly a mnohému se od něj přiučil. Společně experimentovali ve své laboratoři na hradě Hammond Castle, postaveném v letech 1926-29. Vraťme se však zpět na konec 19. století k Nikolu Teslovi.

1410893932_5Foto: Gabetovo "Torpille Radio-Automatique" na Seině (1909) | Wikimedia Commons

Psali jsme: František Peřina - Generál nebe...


Tesla v této době prorokoval, že v budoucnosti lidé vyrobí Teleautomaty (roboty) schopné jednat tak, jako kdyby měly vlastní inteligenci a jejich příchod způsobí revoluci. Jisté je, že Nikola Tesla předběhl svým uvažováním dobu o několik generací. Svoji dálkově řízenou loď chtěl ale využít, krom pobavení diváků, i pro vojenské účely a nabídnout ji americké armádě. Vztahy mezi USA a Španělskem se totiž již delší dobu nacházely na bodě mrazu a od roku 1897 rapidně rostl negativní postoj amerického veřejného mínění vůči španělské přítomnosti v Karibiku. Španělsko mělo v této době stále pod kontrolou několik velkých kolonií v Karibiku (Kuba, Portoriko) a západním Pacifiku (Filipíny, Guam) a omezovala tak vliv USA v této oblasti.

Po potopení lodi USS Maine v havanském přístavu, dne 15. února 1898, směřovala situace k válce. Ta byla oficiálně vyhlášena 23. dubna. Nikola Tesla měl v té době plán na sestrojení dálkově řízeného plavidla, v podstatě torpéda, které by díky dynamitové náloži mohlo nenápadně vplout do nepřátelského přístavu a zde zničit nepřátelské plavidlo. Více takovýchto řízených torpéd, by dokázalo zničit celou flotilu. Samotné boje ale měly poměrně rychlý spád a než mohl Tesla svůj koncept nabídnout, válka skončila. Již prvního května byla španělská flotila obklíčena a zničena v manilské zátoce. Dne 3. července došlo k největší námořní bitvě této války, kdy americké námořnictvo zahájilo přímý útok na přístav Santiago de Cuba, přičemž zde konvenčními silami zcela zničilo španělskou karibskou flotilu. Příměří vstoupilo v platnost 12. srpna a válka oficiálně skončila 10. prosince 1898. Teslovo rádiově řízené torpédo tak mělo na nějakou dobu upadnout do zapomnění, ne však na dlouho.

Již v roce 1909 představil francouzský vynálezce Gustave Gabet rádiově řízené torpédo nazvané doslova "Torpille Radio-Automatique" a představil jej veřejnosti na řece Seině. Téhož roku bylo ve filmu "The Airship Destroyer", představeno "vzdušné torpédo". Tento film režíroval Walter Booth a produkoval Charles Urban. Hlavní příběh je takový, že neznámá země ozbrojila své vzducholodě bombami a podnikne nálet na Anglii. Budovy jsou ničeny, železnice je smetena a zkáza dosahuje nevýslovných rozměrů. Britský letoun se pokusí na vzducholodě zaútočit ale je sestřelen. Bombardování pokračuje až do chvíle, kdy mladý britský vynálezce zkonstruuje dálkově řízené "vzdušné torpédo". V podstatě první střelu země-vzduch, kterou jsou vzducholodě úspěšně ničeny a situace je tak zachráněna. Film měl velký úspěch a inspiroval nemálo příštích vynálezců. Jednalo se o první britské sci-fi.

Psali jsme: Generál Heliodor Píka - Československý voják a legionář, který se stal obětí komunistického režimu

Jak již bylo zmíněno, Tesla představil v roce 1898 první model dálkově řízené lodi. S ní se sice nestihl zapojit do Španělsko-Americké války, ale jeho chvíle měla přijít ve válce následující. Již v roce 1900 představil vlastní model dálkově řízené vzducholodě a v roce 1915 si představoval flotilu bezpilotních bojových letounů, které by byly posílány do boje místo pilotů. V této době již ale americké námořnictvo intenzivně pracovalo na obdobném konceptu.

sperry-fbxds
Foto: ,,Hewitt-Sperry Automatic Airplane" v roce 1918 | Wikimedia Commons

Sperry-Hewittova létající bomba

V roce 1911 si americký vynálezce Elmer Ambrose Sperry, starší (1860-1930) uvědomil, že námořní gyroskopy by bylo možno použít i pro stabilizaci dálkově řízených letounů. Na tento koncept získal finanční grand ve výši 50 000 dolarů a v roce 1913 představil "létající člun" - letadlo s pevným křídlem s trupem uzpůsobeným pro přistání na vodě, pro otestování gyroskopu. V roce 1916 se Elmer Sperry a jeho syn Lawrence, který také pracoval jako projektový inženýr, spojili s Petrem Hewittem, bývalým vývojářem, aby dále rozvíjeli radiokomunikační mechanismy. Společně pak vyvinuli automatický řídicí systém - autopilota, který umožnil vypustit letoun z lodi a letět po předem stanovené trase předtím, než buď odhodí nesené bomby, nebo podnikne sebevražedný útok na cíl. Krom gyroskopů, celý proces fungoval díky barometru, na udržení potřebné výšky letu, servomotorů pro ovládání řídících mechanismů letounu a zařízení, které měřilo počet otáček motoru, pro stanovení dané vzdálenosti od cíle. První letoun byl úspěšně představen v září 1917 a americký senát rozhodl o nákupu šesti jednotek a vyčlenění sedmi hydroplánů Curtiss N-9 pro přestavbu. Za 200 000 dolarů mělo námořnictvo založit výzkumné centrum v Copiagu na Long Island. Originální letoun se ale brzy ukázal být nevhodným a tak byl brzy nahrazen speciálně konstruovaným letounem Curtiss. Z nového letounu se měla stát Sperry-Hewittova létající bomba, určená k ničení nepřátelských plavidel. Stroj byl dlouhý 4.6 m s rozpětím křídel 7.6 m, vážil 680 kg a díky pístovému motoru Curtiss OX-5 o výkonu 74 kW (100 hp) dosahoval slušné rychlosti až 145 km/h. Letoun mohl nést až 450 kg (1000 liber) výbušnin na vzdálenost více než 80 km. Bohužel nový letoun neabsolvoval žádné letové zkoušky ve větrném tunelu a byl tedy velký problém dostat jej vůbec do vzduchu. Konstruktéři se nejprve pokusili roztlačit letoun pomocí dlouhého drátu. Brzy se ale vrátili ke konvenčnímu námořnímu katapultu, které byl používán pro vypouštění hydroplánů N-9. Ani zde ale nebyly výsledky oslňující. Počátkem roku 1918 byly vypuštěny dva letouny, ale ty byly příliš těžké a okamžitě po startu havarovaly.

Po zničení pěti prototypů se Sperry a Hewitt rozhodli drak letounu překonstruovat. Prototyp byl pak testován zavěšený na střeše automobilu Marmon, díky němuž, bylo možno při rychlosti až 80 mph, kalibrovat a optimalizovat řízení letu. V březnu 1918 se letoun úspěšně vznesl a urazil více jak 1000 yardů, čímž se stal prvním UAV těžším než vzduch. Opět však následně havaroval a oba konstruktéři se následně pokoušeli vylepšit platformu hydroplánu N-9 až do konce války. Při poslední zkoušce, kdy vypustili bezpilotní hydroplán N-9, se jim tento na jezeře ztratil. Než bezpilotní letoun urazil 8 mil, pokusili se jej vojáci sestřelit, patrně nad letištěm Bayshore. Zde byl viděn naposled před tím, než zmizel někde nad Atlantikem. Vývoj bezpilotní bomby ale probíhal i na druhé straně fronty – v Německu.

Siemens_Schuckert_missile_1Foto: Siemensův torpédový kluzák | Wikimedia Commons

Siemensův torpédový kluzák

Již v říjnu roku 1914 navrhl Georg Wilhelm von Siemens (1855-1919) vlastní dálkově řízený torpédový kluzák. Zde se jednalo o kombinaci klasického torpéda a kluzákového trupu. Stroj neměl přímo zasáhnout cíl, ale měl ve vhodné vzdálenosti uvolnit torpédo, které by následně zasáhlo cíl pod čarou ponoru. Stroj měl být naváděn na cíl pomocí tenkého měděného drátku. Společnost Siemens-Schuckertwerke měla již v této době zkušenost s dálkově ovládanými čluny – Fernlenkboote. Letové zkoušky byly prováděny od ledna 1915 z hangáru Siemens-Schuckert v Biesdorfu, za dozoru inženýra Dornera. Jako nosič byly původně využívány klasické vzducholodě a později i bombardér Siemens-Schuckert R.VIII. Do konce války bylo vyrobeno zhruba 100 torpédových kluzáků různých konstrukcí. Projekt byl ukončen v lednu 1918. Ještě 2. srpna byl jeden torpédový kluzák o hmotnosti 1000 kg zavěšen pod Zeppelin L35. Po úspěšném odpojení byl kluzák řízen až na vzdálenost 7,5 km. Ač samotný let těchto kluzáků byl často úspěšný, samotná torpéda nikdy nefungovala.

Fokkerova létající bomba

Po válce, známý letecký konstruktér Anton Herman Gerard "Anthony" Fokker (1890-1939) zmínil, že v roce 1916 se zástupci armády tázali, zda může vyrobit velmi levné letadlo s velmi levným motorem, schopné přibližně čtyřhodinového letu, které by mohlo být řízeno bezdrátově. Německá generalita totiž měla v plánu každý z těchto letounů osadit obrovskou bombou. Tyto dálkově řízené letouny by byly řízeny jako stádo ovcí pomocí operátora usazeného v nedalekém letounu a mohl by je libovolně navádět na stanovené cíle. Tyto létající bomby byly údajně připraveny k vypuštění v okamžiku, kdy bylo vyhlášeno příměří. Anthony Fokker nezmínil, jaké místo mělo být cílem těchto létajících bomb, ale jisté je, ohlas měly i v poválečném období. Jednou z mírových podmínek uložených Německu ve Versailleské smlouvě (1919) byl doslova zákaz výroby "leteckých strojů, které mohou letět bez pilota". Výzkum a vývoj takových zbraní však v Německu pokračoval až po zahájení druhé světové války, kdy se stroje již dočkaly úspěšného bojového nasazení. To je již ale jiný příběh.

CENOVÉ BOMBY (328)

Komentáře

karel3

27. 01. 2021

Děkuji. Kvalitní čtení. :thumbsup:

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací