Vývoj v období mezi dvěma světovými válkami byl v sovětském Rusku, později v Sovětském svazu, atypický. Na úkor životní úrovně většiny obyvatel se podařilo vybudovat mohutný vojenský průmysl a vyzbrojit početnou armádu. Otázkou tak zůstává, nakolik byla Rudá armáda v létě 1941 vlastně bojeschopná?

Foto: Němci prohlížejí sovětská letadla v roce 1941. Letadlo v popředí je Jakovlev UT-1 a to vzadu je Polikarpov I-16 | Wikimedia Commons / Public domain

Rudá armáda se skládala z pozemních vojsk, vojenského letectva a námořnictva. Od roku 1939 byla služba v ní povinná. Toho roku měla 2 miliony mužů. K 21. červnu 1941, tedy pouhý den před zahájením německé operace Barbarossa – invaze do Sovětského svazu – disponovala již 5,5 miliony vojáků. V roce 1940 navíc došlo ke zvýšení průmyslové produkce, jelikož se přešlo z pětidenního na sedmidenní pracovní týden. Muže odvedené do armády nahradily v průmyslu a zemědělství částečně ženy, částečně mládež. Přesto do ideálního stavu údajně chybělo zhruba 1,4 milionu dělníků.

Vojenské okruhy, později fronty, se skládaly z armád a směrem dolů ze sborů, divizí, pluků, praporů/oddílů, rot/baterií, čet a družstev. Mimo ně existovaly samostatné brigády některých druhů vojsk, především dělostřelectva a ženistů. Základ pozemních sil tvořily střelecké (pěší) formace, jezdectvo a dělostřelectvo. Ve druhé polovině 30. let Sověti nesprávně vyvodili poznatky z občanské války ve Španělsku. Kvůli tomu byly rozpuštěny tankové sbory, zastaven vývoj protitankových děl, ukončena výroba protitankových pušek a samopalů a začalo se znovu prosazovat jezdectvo proti motorizované pěchotě. Tankové jednotky byly přiřazeny k podpoře střeleckých a jezdeckých divizí.

Obrovské problémy ve válce s malým Finskem vedly k reorganizacím, které započaly v roce 1940 s plánovaným dokončením v letech 1942–1944. Hlavním cílem bylo vytvoření 29 mechanizovaných sborů podřízených armádám. Každý sbor měl obsahovat dvě tankové a jednu motorizovanou střeleckou divizi – tabulkově celkem 37 000 vojáků, 1 031 tanků, 268 obrněných automobilů, 358 děl a minometů, 350 traktorů a 1 700 motocyklů. Paralelně s nimi existovaly střelecké sbory (po třech střeleckých divizích) a výsadkové sbory (po třech výsadkových brigádách).

K 22. červnu 1941 měla Rudá armáda 27 armád se 32 střeleckými, 29 mechanizovanými a 4 jezdeckými sbory a dalšími jednotkami. Celkově šlo o 198 střeleckých, 61 tankových, 31 motorizovaných, 13 jezdeckých a 7 horských divizí, 169 samostatných dělostřeleckých pluků, 10 protitankových brigád a další síly.

Střelecká divize měla mít tři střelecké pluky, houfnicový dělostřelecký pluk, průzkumný, lehký dělostřelecký, protitankový, protiletadlový a minometný prapor, dopravní, zdravotnický a ženijní oddíl – celkem asi 14 500 mužů. Tanková divize (v plném stavu) měla dva tankové pluky, motorizovaný a dělostřelecký pluk, průzkumný, spojovací, ženijní, protiletadlový a dílenský prapor – celkem 11 343 vojáků, 210 středních tanků T-34, 63 těžkých KV a 102 lehkých T-26 nebo BT. Motorizovaná střelecká divize měla mít dva motorizované střelecké pluky, tankový pluk, dělostřelecký oddíl a průzkumný, spojovací a protiletadlový prapor.

Před vypuknutím války bylo v příhraničních okruzích rozmístěno 170 divizí a dvě samostatné brigády, tedy 2 680 000 mužů, 37 500 děl, 1 475 tanků (T-34 a KV), 24 000 starších tanků (T-26, T-37, BT, T-28) a přibližně 2 500 obrněných automobilů řady BA. Letecká složka čítala 1 540 strojů nových typů (MiG-3, LaGG-3, Pe-2, IL-2) a 6 946 starších typů (I-15, I-153, I-16). Obranu pobřeží mělo zajišťovat Severní, Baltské a Černomořské loďstvo, na řekách pak Pinská a Dunajská flotila monitorů a dělových člunů.

Od severu na jih tvořily hlavní síly tyto vojenské okruhy: Leningradský, Baltský zvláštní, Západní, Kyjevský a Oděský. Celková šířka obranného pásma činila přibližně 4 500 km. Téměř dvě třetiny pohraničních sil tvořily tzv. krycí armády, jejichž úkolem bylo zdržet nepřítele do hloubky 100–150 km a umožnit mobilizaci a rozvinutí zbytku sil. Zbytek jednotek byl umístěn ve vzdálenosti 500–600 km od hranic, což při slabé infrastruktuře znamenalo ztrátu dvou a více týdnů do jejich efektivního nasazení.

Vzdušné síly byly po reformách podřízeny pozemním vojskům nebo námořnictvu. Dálkové bombardovací letectvo (asi 13,5 % strojů) podléhalo přímo Stavce (vrchnímu velení). Rozmístění v západní části SSSR:
– Leningradský okruh – 1 270 letounů
– Baltský zvláštní – 1 211
– Západní – 1 789
– Kyjevský – 1 913
– Oděský – 950
– Severní flotila – 116, Baltská – 707, Černomořská – 624

Námořnictvo mělo kolem 200 000 příslušníků, ale jeho bojová role byla v počátku války minimální. Rudou armádu doplňovalo asi 150 000 pohraničníků NKVD a NKGB, kteří byli před invazí staženi do týlu. Prostory zůstaly armádním jednotkám, jež se v nich však nevyznaly.

Na první pohled vypadala Rudá armáda impozantně, ale realita byla jiná. Velení očekávalo boj ve stylu 1. světové války, nepočítalo s překvapením. Reorganizace a přezbrojení nebyly dokončeny. Vojáci byli rozptýleni, velení často sídlilo desítky kilometrů od jednotek, chyběla opevnění i muniční sklady.

Podle maršála Žukova bylo bojeschopných jen 5 z 29 tankových sborů. Ze starších typů tanků potřebovalo 44 % střední a 29 % generální opravu. 32. tanková divize u Lvova měla z nových T-34 a KV sestavené osádky s pár hodinami výcviku, 30 % tanků chybělo, 70 % vysílaček, 98 % náhradních dílů. Výcvik probíhal na starých strojích, střelivo tvořilo v průměru jen 12 % předpisu.

Letectvo trpělo stejnými problémy – z 2 800 pilotů bylo přeškoleno na nová letadla jen 932. Radiostanice chyběly, letiště byla přeplněná, mnohá ve výstavbě, obsluhy bydlely daleko. Letouny stály na otevřených plochách a byly zranitelné.

Zásobování mělo kritické mezery – palivo vystačilo na dva týdny bojů, dělostřelecká munice ležela pod širým nebem nebo v železničních vozech, kde ji zničily povětrnostní podmínky či nepřítel.

Podle ruských historiků Rudá armáda ztratila jen za prvních 18 dní války:
– 850 000 padlých a raněných
– 1 000 000 zajatých
– 3 500 letadel
– 6 000 tanků a obrněných vozidel
– 21 500 děl a minometů

Wehrmacht se probil o 600 km na východ, 500 km na severovýchod a 350 km na jihovýchod. Na okupovaném území se nacházelo 25 milionů sovětských občanů. Do konce roku 1941 přežilo německé zajetí jen mizivé množství sovětských vojáků.

Přesto se Sovětský svaz, zásobovaný Velkou Británií a především Spojenými státy, nezhroutil. Rudá armáda – respektive její velení – se učila za pochodu. A cenu za to platili ti nejníže postavení: obyčejní vojáci.

Zdroj: valka.cz, warhistoryonline.com