Následující mimořádný a neobvyklý příběh o statečnosti ze Dne D, tedy 6. června 1944, dne vylodění Spojenců v Normandii, ukazuje, že ani největší střetnutí ve válce nemusí vždy znamenat jen smrt a zkázu. Ve vesnickém kostele v Angoville-au-Plain mohou návštěvníky překvapit dvě unikátní vitráže. Na jedné z nich je dole vyobrazena Lady Liberty a nahoře americký orel. Na druhé je pak voják, který se svými muži seskakuje padákem k zemi. A komu vzdávají tyto vitráže hold? Vyzdvihují obětavé úsilí Roberta E. Wrighta a Kennetha Moora, dvou amerických zdravotníků ze 101. výsadkové divize "Křičící orli", kteří se dostali do kostela v průběhu operace Overlord v červnu 1944.

Foto: Kostel v Angoville-au-Plain se v červnu 1944 stal provizorním polním obvazištěm |  Archangel12, CC BY 2.0

Oba muži dorazili odděleně a jejich příběh byl dramatický. Letadla Douglas C-47, která je přivezla přes moře z Anglie, byla pod palbou. Několik jich bylo německou protiletadlovou palbou sestřeleno a výsadkáři Francii nikdy nespatřili. Parašutisté vyskakovali v noci a z výšky několika stovek metrů, prakticky na hranici možnosti seskok v tehdejších podmínkách přežít. To vedlo k dalším ztrátám. Moorovi se seskok naštěstí podařil. Dopadl do podmáčeného pole, do měkkého. V prostoru plném německých vojáků.

Psali jsme:Německé protitankové granáty Panzerfaust nebyly tak dobré, jak se o nich povídá

Jeho další cesta se zkřížila s kolegou parašutistou Bobem Wrightem, který označil kostel z 12. století v Angoville-au-Plain za vhodné místo pro zřízení stanice pomoci pro zraněné vojáky. Dvojice měla zažít nejpodivnější a nejintenzivnější tři dny svého života! Moore si představoval, že bude ošetřovat především vlastní stranu. Tento předpoklad se během událostí v Normandii brzy změnil. Společně s poručíkem Edem Allworthem přijali odvážné rozhodnutí, že ošetří každého, od německého vojáka až po francouzského odbojáře.

Zdravotníci "vyvěsili pod starou zvonici bílé prostěradlo se symbolem červeného kříže a snažili se zachránit život každému, kdo byl zraněn během amerického vylodění na nedaleké pláži Utah. Když se prořežete uniformou, abyste se dostali ke zranění," řekl Moore v roce 2015 deníku Independent, "nezáleží na tom, jaká nášivka na ruce, od jakého pluku, na té uniformě je. Prořízneš se tím, abys vojákovi zachránil život."

Wright čelil vojákům obou stran, kteří přicházeli se zbraněmi, u dveří kostela. Pokud nenechali zbraně venku, nebyl jim umožněn vstup. Neortodoxní politika zdravotníků byla nebezpečná, ale nezbytná. Své pacienty sbírali v dešti střel a bomb, používali k tomu zemědělských vozíků, trakařů, a když byl terén příliš nesjízdný, dokonce i padáků. Cokoli jim pomohlo tlačit, tahat nebo vláčet potřebné do kostela, kde jim poskytovali ošetření.

A nelze přitom říci, že by nad nimi Všemohoucí po celou dobu bděl – v jednu chvíli zasáhl střechu minomet a Moora zasáhlo zdivo do hlavy. Další minometná střela proletěla oknem. Kupodivu nevybuchla a mohla být odhozena zpět směrem, odkud přišla. Muži si byli vědomi rizika, které podstupují, když ošetřují bojovníky obou stran i místní civilisty. Velitelé okolních znepřátelených jednotek však na jejich působení reagovali nečekaně vstřícně. Jakmile se nepřítel – v podobě 6. německého výsadkového pluku – dozvěděl, co dělají, dovolil jim pohybovat se bez obav z napadení. To neznamenalo, že provizorní nemocnici nehrozilo každou chvíli vážné nebezpečí. Válka se nezastavila jen proto, že se dva vojáci snažili dělat správnou věc. Nejednou do kostela vtrhl Němec se zdviženou pistolí, než ho přesvědčili, aby se uklidnil. V jednu chvíli se také z kostelní věže spustilo několik německých vojáků – odstřelovačů, kteří se tam celou dobu ukrývali.

Psali jsme:Kurland-Kessel - hledání válečné historie

Místo přecházelo z německých rukou do spojeneckých a zpět, přičemž Wright a Moore zůstali pro dobro všech neutrální. Poručík Allworth musel odejít, jakmile se Němci dostali příliš blízko – jeho přítomnost jakožto důstojníka bojové jednotky by ohrozila životy. Wright a Moore však zůstávali. Když německé jednotky dorazily, respektovaly stanoviště pomoci a nechaly je k velké úlevě zdravotníků na pokoji. Paradoxně vážné potíže měli zdravotníci po příjezdu vlastních jednotek. Naštěstí se jim podařilo Američany varovat a na poslední chvíli zabránit katastrofě v podobě palby středního tanku Sherman, jehož osádka měla kostel za německou obrannou pozici.

Posvátná stavba má dodnes na lavicích jako chmurnou připomínku minulých časů krvavé skvrny. Wright a Moore je využívali jako lůžka. Zranění byli umístěni i na oltáři. A když už jich bylo příliš mnoho, byli umísťováni i na podlahu. Moore také řekl: "Dva z našich zraněných zemřeli, ale z těch, které jsem mohl ošetřovat, nepřišel o život nikdo. Ošetřoval jsem nejrůznější zranění, některá byla povrchová, ale u jiných šlo o vážnější břišní případy." Před kostelem dnes stojí památník, na němž je nápis: "Na počest a s uznáním Roberta E. Wrighta, Kennetha J. Moora. Zdravotníci 2nd Bn 501 PIR 101. výsadkové divize. Za humánní a život zachraňující péči poskytnutou 80 bojovníkům a jednomu dítěti v tomto kostele v červnu 1944."

To, že se těmto mužům podařilo zachránit život v takovém rozsahu, je skutečně obdivuhodné. Za svou službu obdrželi Stříbrnou hvězdu. V roce 2011 byl Wright během oslav 67. výročí Dne D vyznamenán francouzským Řádem čestné legie. Zemřel o dva roky později ve věku 89 let v roce 2013. Ken Moore zemřel v roce 2014 ve věku 90 let, rok po svém kamarádovi.

Zdroj: warhistoryonline.com