Jak známo, středoamerická Panama, vzhledem k námořnímu průplavu, protínajícímu její území, se nedávno stala jedním z míst, jež upoutaly pozornost v kontextu rétoriky Donalda Trumpa po jeho novém zvolení a inauguraci do funkce presidenta Spojených států amerických. S ohledem na nabízející se historické vazby, vznik dotyčného průplavu v počátcích 20. století byl těsně spjat s vnější politikou USA a jejich obchodními a vojensko-strategickými zájmy. Ale nejen to. Okolnosti výstavby průplavu v režii USA totiž podmínily i genezi samotného panamského státu, Panamské republiky, jejíž území vytvářelo předtím součást Kolumbie.

Podotkněme, že strategickou důležitost Panamy, nejjižnější části Středoamerické šíje, ocenili už Španělé se svou kolonizací v první polovině 16. století. Sice se nepřikročilo k realizaci již tehdy se objevivší myšlenky umělé vodní cesty, která by spojovala Karibské moře, potažmo Atlantik s Tichým oceánem. Ale za stavu, kdy už přírodní podmínky vylučovaly představu pravidelných plaveb tehdejších dřevěných plachetnic kolem Ohňové země při jižním cípu Jižní Ameriky, napříč Panamskou šíjí vznikla tzv. Královská cesta, pozemní mezičlánek v námořním spojení mezi Španělskem a tichomořským jihoamerickým pobřežím (a stačí připomenout, jaký význam pro španělské impérium nabylo Peru se svým nerostným bohatstvím) a posléze zčásti i východoasijskými oblastmi.

Psali jsme:MSM Group se rozšiřuje i do Ameriky, kde se bude specializovat na výrobu středně a velkorážové munice

Foto: Mapa světa, se zvýrazněním území Spojených států amerických (oranžová barva) a Panamy (zelená barva, zeleně zakroužkované), jasně naznačuje, jak významnou strategickou pozici Panamská šíje zaujímala a zaujímá z hlediska vnějších zájmů USA, ale vlastně i její pozici z hlediska globální námořní dopravy. |  Wikimedia Commons / Public domain

Se zhroucením španělské moci se Panama v roce 1819 stala součástí tzv. Velké Kolumbie, a součástí Kolumbie (příp. Republiky Nová Granada v letech 1831-61) zůstala i poté, co se od tohoto celku po zhruba jednom desetiletí odtrhly Venezuela a Ekvádor. A právě v následujících dekádách se Panama pro svou polohu změnila v jedno z center pozornosti v USA, jež se za války s Mexikem let 1846-48 rozrostly o Kalifornii (a ostatně, ještě dříve pronikly k pobřeží Pacifiku v severněji položené oblasti Oregonu). Její význam, opět jako pozemní zkratky v jinak námořním spojení mezi východními a západními břehy USA, podtrhla činnost americké Panama Railroad Company, která za koncese od novogradské (kolumbijské) vlády vybudovala do roku 1855 železnici, spojující města Colón na karibském a Panama na tichomořském břehu šíje. Tato trať, o délce necelých 76 km, tak byla mimochodem dostavěna ještě zhruba 14 let před dovršením výstavby transkontinentální železnice napříč samotnými USA. Stavby zdejšího průplavu jako převratného jevu ve světové námořní dopravě se přesto jako první chopila v roce 1881 francouzská společnost Ferdinanda Lessepse. Ta měla za sebou úspěšné vybudování egyptského Suezského průplavu, ale později vyhloubila třeba též Korintský průplav v Řecku. Krach společnosti však způsobil, že se do roku 1889 nákladné a náročné práce, vyžádavší si také mnoho tisíc životů především v důsledku žluté zimnice, prakticky zastavily – a zájem, s jakým se později pustily do jejich navázání USA (kde přitom ještě krátce předtím byl nejobecněji asi spíše preferován projekt stavby obdobné námořní trasy přes severněji položenou Nikaraguu), odrážel i jejich nový mocenský vzestup. Vždyť ten demonstrovala i válka se Španělskem z roku 1898, jež jim vynesla kontrolu nad Kubou a Portorikem v karibské oblasti, jakož i nad Filipínami při asijských březích Pacifiku. Na samém počátku 20. století, kdy po vydařeném atentátu na presidenta McKinleyho nastoupil do presidentského úřadu ve Washingtonu Theodore Roosevelt, se projekt středoamerického námořního průplavu stal vlastně prioritou jejich vnější politiky.

Při tradičnější rivalitě, resp. konsensu, existujících v otázce mezioceánské komunikace ve Střední Americe mezi USA a Velkou Británií, klíčovým momentem byla i smlouva, kterou v listopadu 1901 uzavřel státní tajemník (ministr zahraničí) USA John Hay s britským vyslancem ve Washingtonu, lordem Pauncefotem, a kterou britská strana ponechávala USA ve věci příštího průplavu prakticky volnou ruku (americká vláda se pouze zavázala garantovat neutralitu vodní cesty). A zatímco francouzská Nová společnost Panamského průplavu (Compagnie Nouvelle du Canal de Panama), jako dědička té Lessepsovy, projevovala ochotu prodat Američanům své koncese a majetky, obhájce jejích zájmů v New Yorku, právník William N. Cromwell, sehrál zásadní vliv v tom, že hlasování v senátu USA dopadlo příznivě ve prospěch panamské varianty na úkor nikaragujské. To se zároveň projevilo v tlaku USA na ukončení občanské, tzv. tisícidenní války v Kolumbii mezi vládnoucími konzervativci a jejich liberálními protivníky, a jejíž akce se nevyhýbaly ani Panamě. 21. listopadu 1902 uzavřeli zástupci obou kolumbijských bloků dohodu na palubě americké válečné lodi Wisconsin. Počátkem roku 1903 podepsal ve Washingtonu John Hay smlouvu s kolumbijským vyslancem Tomásem Herránem, na jejíž bázi Kolumbie povolovala prodej koncesí a majetků francouzské Nové společnosti USA, a USA bylo uděleno výlučné právo na výstavbu průplavu a kontroly nad ním na dobu dalších 100 let. Podél průplavu mělo být zřízeno pásmo o šíři 6 mil (9, 6 km), rovněž pod kontrolou USA, za což ty slíbily Kolumbii zaplatit 10 milionů dolarů a dále splácet roční nájem 250 tisíc USD. V USA byla smlouva na kongresové půdě schválena už v březnu 1903, ovšem jiný přístup převládl mezi politickými představiteli v kolumbijské Bogotě, už i proto, že ti požadovali vyšší finanční kompenzaci za to, co nahlíželi jako ztrátu vlastní suverenity nad částí svého území. Když pak do srpna 1903 kolumbijský kongres smlouvu ratifikovat odmítl, což rozhněvalo osobně i presidenta Roosevelta, začali Američané podporovat možná spíše marginální, ideji separatismu nakloněné hnutí na Panamské šíji. Rozhodující úloha ve spiknutí, cílícího k vyhlášení nezávislosti Panamy s podporou USA, připadla též na ředitele francouzské Nové společnosti, inženýra Philippa Bunau-Varillu. Koncem srpna 1903 byl panamskými konspirátory vyslán na jednání do USA jeden z jejich čelních zástupců, dr. Manuel Amador Guerrero, lékař a zaměstnanec Panama Railroad Company, sám původně rodák z oblasti kolumbijské Cartageny, s nímž se již počítalo jako s budoucím presidentem Panamy. Do spikleneckých plánů se stal zapojen i José Domingo de Obaldía, jmenovaný předtím kolumbijským konzervativním presidentem Josém Manuelem Marroquínem do úřadu guvernéra v Panamě, a také, a jak připomínáno, prostřednictvím vysokého úplatku, kolumbijský vojenský velitel v Panamě, generál Esteban Huertas.

Foto: Okolnosti vzniku panamského státu vystihuje dobová karikatura, otištěná roku 1903 v New York Times. Intrika, zažehnutá předákem francouzské Nové společnosti Bunau-Varillou, způsobuje, že se z vajíčka „Kolumbie“ líhne kuře „Panamská republika“, předávající USA koncesi k výstavbě průplavu a současně nesoucí pověření pro Bunau-Varillu jako vyslance v USA. Koncesi přebírá americký president Theodore Roosevelt, přichystaný k hloubení průplavu | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Americký mariňák unikl jen o vlásek jisté smrti zásahem do hlavy

Kolumbie reagovala na zprávy o hrozícím povstání v Panamě (či snad o údajné invazi z Nikaraguy) vysláním parníku Cartagena s vojenským oddílem do Colónu na karibské straně šíje. 2. listopadu 1903, kdy tam dorazil, však k témuž přístavu připlul také americký křižník USS Nashville. Posádka Nashvillu měla, v přímém spojení s americkým konzulem, a tak jako posádky křižníků Dixie a Boston, ke Colónu teprve směřujících, v případě konfliktu mezi kolumbijskými vládními silami a panamskými povstalci zajistit panamskou železnici. Stejný úkol spočíval na mužích z amerických křižníků Marbehead a Concord, plujících pod admirálem Glassem k tichooceánskému břehu šíje. Když kolumbijský velitel z lodi Cartagena, generál Tobar, žádal v Colónu po Panama Railroad Company přepravu svých vojáků po železnici k protilehlému pobřeží šíje, americká společnost svolila nejprve (navenek jako provizorní řešení) k přepravě pouze jeho samého a důstojníků. Během několika hodin po svém příjezdu do Ciudad de Panamá byl Tobar zadržen spiklenci. Ti 3. listopadu 1903 vytvořili vlastní vládní juntu, a do následujícího dne byl proces, v němž v podstatě vůdčí postavou byl Amador Guerrero, dovršen veřejnou proklamací nezávislosti Panamské republiky. Mezitím jedinou protireakcí z kolumbijské strany bylo asi šest dělových výstřelů z přítomného dělového člunu Bogotá, než se ten vzdálil od pobřeží, a které si vyžádaly život jedné osoby čínského původu (a navíc jednoho osla).

Foto: Křižník USS Nashville ve virginském Norfolku v lednu 1898, čili ještě více než 5 let předtím než tato loď počátkem listopadu 1903, pod velením komodora Johna Hubbarda, v panamském Colónu zásadním způsobem podpořila v podstatě nekrvavé odtržení Panamy od Kolumbie | Wikimedia Commons / Public domain

Na karibském břehu zatím asi 400 kolumbijských vojáků vyčkávalo na transport ke břehu pacifickému, dokud se hned 4. listopadu jejich stávající velitel plukovník Torres (zastupující generála Tobara) nedozvěděl, co se ve městě Panama stalo. Při vědomí podpory USA separatistické akci, za nastalého napětí přijal vyjednávání s komodorem Hubbardem z USS Nashville, jenž se přiblížil ke břehu a děly mířil na kolumbijské vojáky, oblehnuvší karibský terminál železniční dráhy. Situace vedla k Torresovu ústupu (kdy i jeho zadržený nadřízený odmítl převzít za další vývoj zodpovědnost) a odjezdu kolumbijského oddílu z Colónu. V kolumbijské metropoli vyvolaly zprávy o událostech pobouření a tlak veřejnosti na vládu presidenta Marroquína k rázné akci. 6. listopadu byla zformována společnost Integridad Colombiana, vedená senátorem Pérezem Sotem, jež si vytkla za cíl nábor dobrovolníků a shromažďování finančních prostředků pro zásah kolumbijské armády v Panamě. Nicméně, s ohledem na daný stav věcí, představa války s USA byla pro většinu vládních i opozičních politiků nereálnou. Převážila idea diplomatických jednání jak s panamskou povstaleckou juntou, tak s Američany. 

Kolumbijskou historiografií (kupř. i při příležitosti 100. výročí událostí) mohlo být odtržení Panamy za asistence válečného námořnictva USA, navíc za přičinění zástupce francouzské společnosti a jednoznačně v souvislosti s plánovanou dostavbou tamního průplavu, hodnoceno třeba jako „loupež Panamy“ a dílo „hrstky zrádců“. Na druhou stranu, bývá poukazováno i na hlubší příčiny, které tuto tzv. revoluci mohly podmínit – jako degradace Panamy (mimochodem, na pevnině od vlastní Kolumbie izolované těžko prostupnými pralesy oblasti Dariénu), v letech 1855-85 jednoho z federálních států Nové Granady a později tzv. Spojených států kolumbijských, na pouhý departement nastoupivší konzervativní vládou (byť to se týkalo i jiných kolumbijských regionů), nebo spíše liberální orientace místní oligarchie oproti konzervativní vládě v Bogotě, jež navíc fakticky zvítězila v občanské tisícidenní válce let 1899-1902. Panama byla tehdy ekonomicky negativně poznamenána krachem Lessepsovy společnosti, stejně jako dopady tisícidenní války; a když byla Kolumbií zavržena smlouva o pronájmu území okolo průplavu USA, vyvstaly zde obavy, že Američané tedy upřednostní nikaragujskou konkurenci. V průběhu dalších jednání uznala Kolumbie nezávislost Panamy počátkem roku 1909, ale znovu další různé průtahy, způsobené zápornými postoji senátů opět v Bogotě a pak i ve Washingtonu, vedly k definitivnímu vyřešení záležitosti teprve v roce 1921, kdy kolumbijská strana obdržela náhradu ve výši 25 milionů USD.

Foto: Význam, jaký byl výstavbě Panamského průplavu kladen v USA, může dokládat i tato fotografie z panamské lokality Culebra z roku 1906. V kabině parního bagru firmy Bucyrus sedí sám president Theodore Roosevelt. | Wikimedia Commons / Public domain

Každopádně, od čerstvě nezávislé Panamy zatím USA rychle získaly to, na čem ztroskotala jejich snaha v případě Kolumbie. Podle smlouvy, uzavřené 18. listopadu 1903 s francouzským inženýrem Bunau-Varillou, působícím ve Washingtonu jako diplomatický zástupce mladého panamského státu (jehož nezávislost se USA zavázaly garantovat), bylo natrvalo pronajaté pásmo kolem průplavu ještě rozšířeno na 10 mil (16 km). USA tak zahájily dostavbu průplavu se zdymadly - oproti nejpůvodnějšímu francouzskému plánu, počítajícímu s průplavem na úrovni mořské hladiny. Stojí za povšimnutí, též s přihlédnutím k předchozím zkušenostem francouzské společnosti, že ještě před započetím hlavních prací podnikli Američané, za řízení medika a plukovníka armády Williama C. Gorgase, rozsáhlou akci, při níž se, prostřednictvím vykuřování vnitřků budov sírou, rozprašování petroleje nad bažinami a kalužemi, apod., podařilo v oblasti vymýtit žlutou zimnici (již s přesvědčením o správnosti teorie, v rozporu s předchozími spekulacemi, že přenašečem onemocnění je zde komár druhu Stegomyia calopus). S výraznějším úspěchem přitom zasáhli také proti malárii. Průplav, na jehož stavbě pracovalo mj. také mnoho černošských dělníků z britských kolonií v Karibiku, byl oficiálně otevřen 15. srpna 1914. V Evropě byla informace o tom poněkud zastíněna nedávným vypuknutím první světové války. K novému otevření průplavu, kvůli sesuvům půdy, pak došlo v roce 1920.

Panamská republika, geograficky rozdělená průplavovým pásmem spravovaným a vojensky kontrolovaným USA, představovala v prvních desetiletích své existence stát na USA prakticky závislý. Význam průplavu odrážela i situace od roku 1942, kdy Panama, v atmosféře druhé světové války, pronajala další drobnou část svého území USA pro výstavbu zařízení vojenského druhu. Přes některé ústupky, jaké v kontextu své správy nad pásmem učinily od roku 1955 USA vůči panamské straně v ekonomické oblasti, včetně navýšení ročního nájemného na nyní už 1, 93 milionu USD, jejich reálná svrchovanost nad průplavovou zónou se v zemi střetávala s rostoucí obecnou nespokojeností – a jako určitý vnější impulz tu posloužilo i zestátnění Suezského průplavu Násirovým Egyptem v roce 1956 (směřující k otevřenému konfliktu Egypta s Izraelem, ale také, zcela bezprostředně ve spojitosti s průplavem, s Velkou Británií a Francií). V roce 1964, poté, co americká námořní pěchota a policejní oddíly zasáhly proti nepokojům, vůbec nejprvotněji způsobeným otázkou vyvěšování též panamské vlajky v průplavovém pásmu (vedle vlajky USA, a USA tehdy již tuto možnost oficiálně připouštěly), Panama dokonce nakrátko přerušila s USA diplomatické styky. Zlomovým bodem se nakonec stala smlouva, kterou v září 1977 uzavřel president USA Jimmy Carter s fakticky vrchním představitelem tehdejšího panamského vojenského režimu Omarem Torrijosem, a kterou se předpokládalo předání průplavového pásma plně pod panamskou správu do konce roku 1999. Problematika se pak odrazila i v situaci americké vojenské intervence v Panamě, k níž, mířené proti diktatuře generála Manuela Noriegy, došlo vlastně rovné desetiletí před zmíněnou lhůtou, v prosinci 1989 – jejíž přípravy spočívaly na Jižním velitelství ozbrojených sil USA, zaměřeném v podstatě na celý latinskoamerický prostor a právě v Panamském průplavovém pásmu sídlícím (v září 1997 odtud přesídlilo do floridského Miami), a kdy mj. americký tisk interpretoval jako hrozbu pro průplav Noriegovo obvinění USA z porušování smlouvy z roku 1977. Nicméně, s uspořádáním ceremoniální akce 31. prosince 1999 byl přechod průplavového pásma pod správu panamského státu skutečně dovršen.

Samozřejmě, vzpomenutý tlak presidenta Trumpa vůči Panamě představuje odraz současné globální rivality mezi USA a Čínou, resp. nejkonkrétněji znepokojení USA z čínského vlivu na správě Panamského průplavu. A jak počátkem letošního února, informovala média, zjevně i hrozba, že USA, příp. i za použití vojenské síly, převezmou průplav zpět pod svou kontrolu, měla svůj efekt v oznámení presidenta Panamy Josého R. Mulina o dalším neprodloužení dohody s Čínou o spolupráci v obchodě a projektech v infrastruktuře z roku 2017. Připomeneme-li, jak vážnou konkurenci Panamě v záležitosti projektů středoamerického průplavu vytvářela v USA do přelomu 19. a 20. století Nikaragua, může se podsunout role Nikaraguy jako místa projektovaného průplavu (nutně o poznání delšího než v Panamě) znovu ve zcela nedávné minulosti, kdy jeho vyhloubení mělo spočinout na čínské, resp. hongkongské skupině HKND. Té byla v Nikaragui koncese na výstavbu a řízení takové námořní komunikace nakonec svěřena i zákonem z roku 2013. Vzhledem k reálné stagnaci projektu byl však tento zákon v roce 2024 nikaragujským sandinistickým vedením opět zrušen.

Zdroj: britannica; Beluche, O.: La separación de Panamá de Colombia. Mitos y falsedades (2006). Centro de Estudios Latinoamericanos – online