Když se v souvislosti s druhou světovou válkou řekne tankové eso, každý si vybaví „sudeťáka“ Kurta Knispela a „esesáka“ Michaela Wittmanna. Já bych se proto rád zaměřil na méně známé tankové eso z východu, kterým byl Polák Edmund Roman Orlik.

Polská armáda neměla proti Němcům a později i Sovětům, kteří vbodli statečnému národu dýku do zad, šanci, ale i tak dokázala polská armáda připravit lépe vybavenému a mnohem početnějšímu nepříteli připravit řadu perných chvil. Němci ztratili během polské kampaně skoro celou obrněnou divizi, tisíce mužů a nejméně čtvrtinu leteckých sil.

Protože pořád existuje mýtus, že nejslavnější polský počin během této války byl útok jejich jízdy proti tankům, asi možná překvapí, že pravděpodobně první tankové eso druhé světové války byl Polák Roman Edmund Orlik.

Psali jsme:Operace "L": Japonští výsadkáři v bitvě o Palembang a jednu z největších rafinérií v jižní Asii

Malý Roman se narodil 26. ledna ve velkopolském městě Rogozno do intelektuální rodiny Orliků. Území tehdy spadalo pod Německé císařství, které se už i v zázemí proklatě dlouho zmítalo vlastní vinou ve válečných útrapách. Ani Orlikovi žádné veselé období tenkrát neprožívali, se svým synem se otec Jan tragicky minul, neboť koncem roku 1917 padl jako příslušník letectva.

Foto: Edmund Roman Orlik | Wikimedia Commons / Public domain

V září 1936, po maturitě, vstoupil Edmund Roman Orlik předčasně a dobrovolně do armády, kdy nejprve absolvoval kurz v kadetní škole obrněných zbraní v Modlinu a následně nastoupil základní vojenskou službu u 1. obrněného praporu v Poznani. Po návratu do civilu začal studovat architekturu na Varšavské technické univerzitě. Asi po roce však musel studium přerušit kvůli účasti na vojenském cvičení a poté ho vlast povolala jako technického odborníka k poště a telegrafu.

Nyní si představme stavy polské a německé armády, co se tanků týče. Polská armáda vstoupila do 2. světové války s necelými devíti sty tanků a tzv. tančíků. Mezi polskými špičkovými stroji můžeme považovat asi stovku lehkých sedmitunových tanků 7TP s výkonným 37mm kanónem Bofors (konstrukce 7TP vycházela licenčně z britského šestitunového Vickerse typu E), na samém dně pak stály stále používané prvoválečné Renaulty FT. Nedlouho před německým útokem přišla do Polska první dodávka 50 kusů v podstatě nepovedených lehkých tanků Renault R-35. Nejpočetnějším polským obrněným prostředkem však byly tančíky TK-3 a TKS. Poláci nejprve v letech 1931 až 1933 vyrobili v licenci tři stovky tančíků TK-3, které vycházely z britského tančíku Carden-Loyd Mk.VI. TK-3 byl 2,6 metru dlouhý a 1,8 metru široký slabě pancéřovaný bezvěžový pásový vůz. Jeden v Polsku (nakrátko) zajatý německý důstojník se o polských tančících vyjádřil, že do takového malého „švába“ se z dálky těžko trefuje. Dvoučlennou posádku tančíku tvořili řidič a velitel/střelec, který ovládal kulomet ráže 7,92 mm umístěný v čele korby.

Psali jsme:Prora: Obří nacistický rekreační komplex měl najednou pojmout až 20 000 lidí

Oproti tomu německé tanky se při útoku na Polsko nacházely v koncentrovaném množství celkem u sedmi divizí tankových a čtyř divizí lehkých (v podstatě také tankových). Tyto jednotky představovaly během polské kampaně hlavní údernou sílu německé armády. Němci v té době disponovali téměř třemi a půl tisíci tanky několika typů, z nichž do polského tažení jich bylo nasazeno cca 2700. Největší zastoupení měly lehké PzKpfw I a PzKpfw II (PzKpfw = Panzerkampfwagen). Výzbroj tanků PzKpfw I tvořily dva kulomety ráže 7,92 mm,  tanky PzKpfw II pak disponovaly kanonem ráže 20 mm a kulometem ráže 7,92 mm, zbraně byly umístěné vždy ve věži. Oba typy, hlavně tedy PzKpfw I, neměly v té době samy o sobě příliš vysokou bojovou hodnotu. Skutečně hodnotnými stroji pro toto období byly první verze středních tanků PzKpfw III s hlavní výzbrojí v podobě kanonu ráže 37 mm a PzKpfw IV se 75mm kanonem s krátkou hlavní.

Foto: Roman Orlik se svým řidičem u jejich tančíku TKS | Wikimedia Commons / Public domain

Jejich výzbroj doplňovaly dva resp. tři kulomety ráže 7,92 mm. Vedle toho se osvědčily i kořistní lehké tanky československé armády, které byly vyráběné i následně v Protektorátu Čechy a Morava, a to PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t), oba vyzbrojené 37mm kanonem rozdílného typu a dvěma kulomety ráže 7,92 mm. Tanků posledních čtyř uvedených typů pak nebyla v celkovém množství útočících sil na Polsko ani jedna pětina. Poláci však na tom byli o poznání hůře.

Na konci srpna 1939, když už Němci netrpělivě přešlapovali u polských hranic, Polsko konečně zahájilo mobilizaci. Orlik se stal příslušníkem 71. obrněné korouhve přiřazené k Velkopolské jezdecké brigádě. Každá polská jezdecká brigáda, která byla zmobilizována před válkou, měla ve své sestavě obrněnou korouhev skládající se z eskadrony obrněných automobilů o síle sedmi vozidel, z eskadrony průzkumných tanků o síle třinácti tančíků a z technicko-hospodářské čety. Velitelský roj 71. obrněné korouhve disponoval osmým obrněným automobilem. Tančíky eskadron průzkumných tanků jezdeckých brigád měly obvykle výzbroj kulometů, ale 71. obrněná korouhev patřila mezi výjimky, protože měla devět kulometných TK-3 a čtyři kanonové TKS. Edmund Roman V září 1939 Orlik sloužil jako velitel kanonového TKS, přičemž druhým členem posádky tančíku (řidičem) byl Bronisław Zakrzewski.

Orlikova tanková skupina se v prvních zářijových dnech roku 1939 účastnila bojů západně od Varšavy v okolí řeky Bzury. I přes významné počáteční úspěchy se Poláci kvůli hrozícímu obklíčení nakonec museli stáhnout z tohoto prostoru směrem k hlavnímu městu. Při této operaci zaznamenal Orlik své první úspěchy, když se mu 14. září v nepřehledném terénu Kampinovského lesa podařilo zničit tři německé tanky ze 4. obrněné brigády.

Orlikovi se podařil další husarský kousek 18. září, kdy na křižovatce v Kampinoském lese s půlčetou (tedy se třemi tančíky) eskadrony průzkumných tanků 71. obrněné korouhve překvapil z boku trojici německých tanků (dva tanky LT vz. 35 a jeden tank PzKpfw IV) 1. lehké divize postupujících po silnici směrem na Pociech. Polské tanky se tehdy nacházely skryté v lese, kde vyčkávaly, až Němci přijedou blíž, aby je mohly překvapit útokem z boku. Orlik dobře věděl, že pancéřová vozidla se obecně slabšímu protivníkovi lépe ničí z boku a ještě lépe zezadu, protože vpředu mají nejsilnější pancíř. A jeho plán byl úspěšný. Orlikův kanonový tančík tehdy zničil první německý obrněnec hned prvním výstřelem, druhý tank pak zničily polské střely ráže 20 mm až na třetí pokus. Třetí německý tank se pokusil ujet, avšak Orlikův tančík ho pronásledoval a po chvíli znehybnil zásahem do zadní části. Oba německé tanky LT-35 se po konci bojů podařilo opět zprovoznit, PzKpfw IV byl však úplně zničen, protože v něm explodovala vezená munice pro 75mm kanon. V tomto tanku byla navíc prolita modrá krev jeho velitele, slezského knížete Viktora IV. Albrechta von Ratibora.

Foto: Orlikovi se podařil husarský kousek 18. září, kdy na křižovatce v Kampinoském lese s půlčetou, tedy třemi vozidly tančíků, eskadrony průzkumných tanků 71. obrněné korouhve překvapil z boku trojici německých tanků 1. lehké divize postupujících po silnici směrem na Pociech. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Dalších úspěchů dosáhl Orlik hned následující den v boji u vesnice Sierakowo. Jeho skupina zde měla zničit celkem sedm německých tanků různých typů, kdy během boje používala stejnou taktiku. To jest zatímco oba TK střílely na nepřítele z boků a ztěžovaly mu koncentraci, Orlikův kanónem vybavený TKS se po výstřelu stáhl do krytu a přemístil na jiné postavení. Mnoho historiků považuje údaj sedmi zničených tancích za přemrštěný a myslí si, že některé z těchto tanků zničilo polské dělostřelectvo. Po tomto boji byly polské tanky zcela bez munice a Orlikův tank byl navíc poškozen, proto se tanková brigáda stáhla k Varšavě, kde záhy ochutnala hořkost kapitulace a Orlik krátce na to skončil v zajetí.

Po propuštění se Orlik přidal k polskému hnutí odporu, v jehož řadách působil až do konce války. Za svou odvahu a bojové zásluhy byl oceněn řádem Virtuti militari, nejvyšším polským vojenským vyznamenáním. V osvobozeném Polsku se pak vrátil ke studiu architektury, kterému se věnoval až do své smrti v roce 1982.

Zdroj: historie válek