Michail Tuchačevskij zažil během 20 let velmi strmou kariéru. Z neznámého carského poručíka až na prvního maršála Sovětského svazu. Ale ani jeho zásluhy v ruské občanské válce a velitelské schopnosti ho neochránily a během stalinské čistky byl nakonec zcela zničen.

Michail Nikolajevič Tuchačevskij se narodil v roce 1893 do velké, ne zcela typické rodiny, byla tak trochu jako z pohádky. Jeho otec, šlechtic, si vzal za ženu prostou selku. A usadili se v Penze. Michail se již v mládí vyznačoval pevnou vůlí a literárním a hudebním nadáním. Také většinu volného času trávil cvičením, aby posílil své tělo. Jeho rodiče, byť jeho otec byl šlechticem, nebyli podporovateli cara Mikuláše II. A v jejich rodině se celkově carská dynastie netěšila oblibě. 

Foto: Tuchačevského rodina v roce 1904 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Námořní střet v Otrantské úžině: největší na Jadranu za Velké války

Myšlenka na vojenskou kariéru přišla k mladému Tuchačevskému poměrně brzy, jeho prastrýc totiž byl generálem. Nastoupil tedy na kadetní sbor v Moskvě a následovala Alexandrovská vojenská škola, kterou absolvoval v roce 1914 mezi třemi nejlepšími absolventy v hodnosti nadrotmistr. Díky tomu, že patřil mezi nejlepší, mohl si zvolit, kde chce sloužit a vybral si nejprestižnější Semenovský pluk. 12. července byl Michail Tuchačevskij povýšen na podporučíka a během první světové války prokázal své hodnoty. Byl několikrát zraněn a několikrát vyznamenán, v roce 1915 ovšem upadá do zajetí, odkud se snaží čtyřikrát neúspěšně utéct. V září 1917 se mu to na pátý pokus povede e překročí Německo-švýcarskou hranici a odtud odcestuje do Francie a odtud odcestuje zpět do Ruska, kam připlouvá v říjnu.  Situace na frontě je ale klidová. V listopadu 1917 se Tuchačevskij stává velitelem roty svého pluku a v lednu 1918 dostal jako bývalý válečný zajatec dovolenou. 

V roce 1918 vstupuje do Komunistické strany a nějaký čas působí ve vojenském oddělení Všeruského ústředního výkonného výboru, kde si jeho zápalu a velitelských schopností všimnou jeho nadřízení a již v červnu dostává velení celé 1. armády, která vede bojovou činnosti pro Československým legionářům. V roce 1918 ale Miachail Muravjov pořádá povstání a s 1000 muži obsadí část Simbirsku, kde chce zformovat novou armádu pro boj s Němci. Zde zajme i Tuchačevského, který se k němu ovšem nepřidá a následující den, 11. července je povstání poraženo. Jako schopný velitel je převelen k boji s bělogvardějci generála Vladimira Kappela. Od ledna do března 1919 velel Tuchačevskij 8. armádě jižní fronty, odkud byl urychleně převelen na východ, aby zabránil postupu Kolčakových vojsk. V dubnu a květnu dokázal Tuchačevskij, velící 5. armádě, proměnit ústup bolševiků v ofenzívu. V červnu dosáhla jeho armáda jižního Uralu a dále pokračovala na Zlatoust, Čeljabinsk a 15. listopadu padl i Omsk, hlavní město Kolčakovy vlády. 

Na východní frontě se ukázal Tuchačevského talent, geniálně plánoval operace a jeho smělé a netradiční plány prakticky vždy vedly k úspěchu, díky tomu se stal jedním z nejlepších velitelů ruské občanské války. Na začátku února 1920 Tuchačevskij, velící kavkazské frontě, uštědřil definitivní porážku Děnikinově dobrovolnické armádě a v dubnu se stává velitelem západní fronty, když Poláci postupovali na Kyjev. Tuchačevský vymyslel plán, že se musí dostat do Varšavy ještě předtím, než Poláci stihnou mobilizovat a než stačí Polákům přijít zahraniční pomoc. Zajímavá byla myšlenka nezaútočit na Varšavu čelně, ale obejít ji ze severu. Následoval ovšem Zázrak na Visle, který vyústil v kompletní porážku sovětských vojsk. 

Foto: Tuchačevskij v roce 1920 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jaký byl žold vojáků Rudé armády a Wehrmachtu a speciální finanční odměny za statečnost na frontě

V roce 1923 vydal Michail Tuchačevskij knihu „Kampaň na Vislu“. V něm naznačuje, že jedním z důvodů zhroucení sovětské ofenzívy byla nedostatečná komunikace s Jihozápadním frontem (kde byl Josif Stalin členem Revoluční vojenské rady) a nekoordinované akce. Závěr knihy hostí frázi: „A tak končí naše brilantní operace, která rozechvěla celý evropský kapitalismus, a nakonec mu dala možnost volně dýchat.“

Hlavním úkolem roku 1921 pro Tuchačevského bylo potlačení vnitřních povstání. 5. března byl jmenován velitelem armády, která měla potlačit Kronštadské povstání. Úkol to nebyl snadný, proti Tuchačevskému stála elitní síla, která se mohla spolehnout na kamennou pevnost ale hlavně na dělostřeleckou podporu bitevních lodí. První útok 8. března byl neúspěšný, ale 17. března byl ostrov obsazen a povstání potlačeno. 

V dubnu dostal úkol potlačit rolnické povstání v Tambovské oblasti. Povstalecké pluky vyzbrojené kulomety i dělostřelectvem ale nemohly dlouhodobě konkurovat regulérní rudé armádě, a tak přešli povstalci do partyzánské války. Tuchačevskij několikrát využil bojový plyn ke zničení povstaleckých úkrytů i vesnic, ale celkový výsledek neměl valný dopad, přistoupil tedy k masivním popravám. „Bez poprav se nikam nedostaneme. Vyvraždění jedné vesnice neovlivní vesnici jinou, pokud se tam nezavede stejné opatření.“ napsal si Tuchačevskij. V červenci 1921 Tuchačevskij na konferenci vojenské strany oznámil, že 5 194 lidí a 1 895 rodin bylo vzato jako rukojmí, které byly zastřeleny v „banditských vesnicích“.  Hlavní vojenské operace skončily v létě 1921, ovšem menší boje s oddíly povstalců probíhaly až do roku 1922.  

Po potlačení rebelie převzal velení nad Vojenskou akademií Rudé armády. V roce 1925, po smrti Frunzeho se stal náčelníkem štábu. Na konci roku 1926 Tuchačevskij přednesl zprávu z velitelství Rudé armády na správní schůzi Rady práce a obrany. Dokument skončil strohým závěrem: „Ani Rudá armáda ani země nejsou připraveny na válku.“ O rok později poslal lidovému komisaři pro vojenské a námořní záležitosti Klimentu Vorošilovovi nótu „O radikálním přezbrojení Rudé armády“. V březnu 1928 předložilo velitelství Rudé armády ke schválení „Plán technického vylepšení a vývoje zbraní“. Podle plánu mělo do konce první pětiletky do armády vstoupit více než dva a půl tisíce tanků. Sám Tuchačevskij byl v té době poslán do čestného exilu velet Leningradskému vojenskému okruhu. V lednu 1930 připravil pro své nadřízené „Poznámku o rekonstrukci Rudé armády“, celkem takových poznámek vytvořil sedm, ale tahle byla nejmegalomanštější. Podle Tuchačevského výpočtů potřebovala Rudá armáda v případě války zmobilizovat 260 střeleckých a jezdeckých divizí, 40 tisíc letadel a 50 tisíc tanků. To bylo obrovské číslo, zvlášť když vezmeme v potaz že podle výnosu politbyra z 15. července 1929 měla být velikost mobilizované Rudé armády 140 divizí, 3 500 letadel, 4 000–5 000 tanků. 

Tato poznámka se dostala ž k samotnému Stalinovi, který ji ohodnotil slovy: „Realizovat takový „plán“ by jistě znamenalo zruinovat jak ekonomiku celé země, tak armádu. To by bylo horší než jakákoli kontrarevoluce. Doporučuji Tuchačevskému, aby skoncoval s nadměrnými literárními koníčky a soustředil se na praktickou práci.“

Tuchačevskij se ale nehodlal vzdát, a tak v červnu 1930 odeslal Stalinovi obsáhlý dopis, který začínal slovy: "Plně chápu vaše rozhořčení a musím říci, že jste byl uveden v omyl. Pod značkou mých návrhů vám byly nabídnuty falešné, absurdní, bláznivé údaje." V dopise Tuchačevskij nelichotil přímo Stalinovi, ale jeho vizím o industrializaci, se kterými souhlasil. Desetitisíce tanků a letadel neměly být vyrobeny, protože je armáda potřebovala, ale protože to průmysl mohl umožnit. Dopis obsahoval důležitou myšlenku, která výrazně ovlivnila vývoj sovětského vojensko-průmyslového komplexu. Tuchačevskij totiž nesouhlasil s výstavbou čistě vojenských továren, ale civilních továren, které mohly v případě potřeby přejít hladce na vojenskou produkci. Souhlasil se Stalinem, že Sovětský svaz potřebuje traktory a v případě potřeby lze každý traktor přestavět na tank. 

Stalin byl nadšený a „leningradský exil“ skončil. Tuchačevskij se vrátil do Moskvy a v roce 1931 se stal šéfem výzbroje Rudé armády a vstoupil do tankové komise, která pracovala pod předsednictvím Hieronyma Uboreviče. Později byl jmenován zástupcem lidového komisaře obrany a v listopadu 1935 byla Tuchačevskému udělena hodnost maršála Sovětského svazu. Tuchačevskij také přehodnotil roli tanků v armádě. Doposud totiž tanky sloužil jako přímá podpora bojující pěchoty, Tuchačevskij ale chtěl tanky zformovat do samostatných celků, které prorazí obranu nepřítele a zaútočí přímo na velitelství, říkal tomu Teorie hloubkového boje. Byl to v podstatě takový „Blitzkrieg light“. Tuchačevskij sázel primárně na rychlost tanku. Tank měl být co nerychlejší, aby po proražení frontové linie co nejdříve dojel a zničil nepřátelské velitelství, než bude opuštěno. To se ukázalo jako ale obrovská chyba. Takové tanky měly jen lehké pancéřování a spoléhalo se, že budou tak rychlé, že je nepřátelské protitankové dělostřelectvo nestihne zaměřit. Tuchačevskij ale jaksi zapomněl na roli automatických protiletadlových kanónů, které mohly rychle se pohybující tanky bez problémů rozcupovat. 

Foto: Prvních 5 maršálů Sovětského svazu. Semjon Buďonnyj, Kliment Vorošilov, Michail Tuchačevskij (vlevo sedící), Vasilij Bljucher a Alexandr Jegorov | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1936 začala španělská občanská válka, které se SSSR aktivně účastnil dodávkami zbraní. Praktické zkušenosti, které mohly vyvrátit některé Tuchačevského chyby, ale nebyly brány v potaz. V lednu 1936 zastupoval Michail Tuchačevskij SSSR na pohřbu anglického krále Jiřího V. V květnu 1937 se měl Rudý maršál zúčastnit korunovace Jiřího VI. Politbyro ale cestu překvapivě zakázalo a Tuchačevskij nevěděl proč. 22. května byl maršál zatčen v Kujbyševu (dnes Samara) a převezen do Moskvy jako součást případu „antisovětské trockistické vojenské organizace“. Vyšetřování bylo krátké, ale intenzivní a brutální. Stalin nařídil Ježovovi (velitel NKVD), aby se Tuchačevský přiznal ke všemu, a to za použití všech prostředků. Tuchačevského zpráva o jeho protistátní práci má celkem 143 stran, zvláště pak stránky z 26. května jsou pokryty maršálovou krví. 

Foto: Tuchačevského oficiální portrét z roku 1935 | Wikimedia Commons / Public domain

11. června byl Tuchačevského případ projednáván na neveřejném soudním zasedání, kde se Tuchačevskij bránil tím, že jeho přiznání bylo dosaženo pomocí brutálního mučení. To na verdikt nemělo vliv a téměř o půlnoci byl odsouzen k smrti. Krátce po procesu byl on a dalších osm vysokých velitelů Rudé armády Jona Jakir (náčelník Kyjevského vojenského okruhu), Jeronim Uborevič (náčelník Běloruského vojenského okruhu), Roberts Eidemanis  (náčelník Sibiřského vojenského okruhu), August Kork (náčelník Moskevského vojenského okruhu), Vitovt Putna (vojenský atašé ve Velké Británii), Boris Feldman (náčelník velitelského štábu Rudé armády), Vitalij Premakov (náčelník Leningradského vojenského okruhu) a Jan Gamarnik (náčelník politického oddělení Rudé armády) zastřeleno ranou do týlu v budově Vojenského kolegia Nejvyššího soudu. Tuchačevského poslední slova měla být „Ať žije Rudá armáda!“

Foto: Krví zbrocené přiznání Tuchačevského, že byl německým agentem, který měl svrhnout Stalina. Stalinova reakce při čtení údajně byla: „Je to neuvěřitelné, ale je to pravda, když se k tomu přiznali.“ | Wikimedia Commons / Public domain

Tuchačevskij, který se z neznámého carského důstojníka vyšvihl až na pozici maršála Sovětského svazu, který vytvořil velice moderní koncepci Rudé armády se bohužel nedožil jejího uplatnění během druhé světové války. Stál si totiž za svými názory a standardy ale Stalin věřil, že vojenský personál schopný hájit svůj vlastní názor je nebezpečný. 

Zdroj: Diletant Media, britannica