Iljušin Il-2 Šturmovik: Tank s křídly, který děsil nacisty Byl to děsivý zvuk pro německé vojáky na východní frontě: hluboký hukot motoru, následovaný salvou raket a svištěním střepin. Il-2 Šturmovik, masivně pancéřovaný sovětský bitevní letoun, který se stal legendou Rudé armády, byl Sověty vyráběn ve větším množství než jakékoli jiné letadlo. A přesto za něj platili velmi vysokou cenu.

     Foto: Il-2m3 Šturmovik | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Templáři a děsivé proroctví: Tajemství zámku Blatná

Na přelomu třicátých let si sovětští vojenští plánovači začali uvědomovat, že v moderní válce nebude stačit jen bombardovat nepřítele ze vzduchu. Bylo třeba podpořit pozemní vojska přímo nad bojištěm, nízko, přesně a s maximálním účinkem. Tady začíná příběh Šturmoviku. Konstrukční kancelář Sergeje Iljušina přišla s návrhem revolučního letounu, který měl motor i pilota chráněné silným pancéřováním a byl vybaven kanóny, raketami i bombami. Il-2 měl sloužit jako ničitel tankových kolon, zákopů a dělostřelectva. Když Němci v roce 1941 zahájili operaci Barbarossa, bylo potřeba ho nasadit co nejdříve, i přestože nebyl ještě úplně doladěný.

Malá šance na přežití První verze Il-2 byla jednomístná, což se ukázalo jako vážná konstrukční chyba. Letoun dokázal odolat mnoha zásahům, které by jiné stroje zničily, ale zezadu byl zcela bez obrany. Němečtí stíhači si toho brzy všimli a začali toho využívat. V některých jednotkách Rudé armády byly ztráty tak vysoké, že noví piloti přežívali v průměru jen několik málo misí. Sověti zareagovali úpravou konstrukce. Vznikla dvoumístná verze s obranným kulometem v zadní části kabiny. Zadní střelec měl sice omezené možnosti, ale jeho přítomnost významně zvýšila šanci posádky na přežití. I přesto bylo létání ve Šturmoviku extrémně nebezpečné. Letoun operoval v malých výškách, v přímém dosahu pěchotní palby, lehkého flaku a německých stíhačů. Jen ti nejodvážnější se do těchto misí hlásili opakovaně.

Monstrózní síla palby Il-2 byl vybaven velmi silnou výzbrojí. Verze s kanóny VJa-23 ráže 23 mm dokázaly zlikvidovat lehký tank nebo zcela rozstřílet nepancéřovaný vůz. Kromě toho nesl rakety RS-82 nebo RS-132, které byly sice nepřesné, ale měly ničivý účinek. Při útocích na kolony a zákopy dokázal vytvořit účinek podobný dělostřelecké přípravě. Kromě toho mohl nést různé typy bomb. Posádky se rychle naučily využívat jeho schopnosti v ničení mostů, skladišť, zákopových linií a železniční dopravy. Přesnost nebyla vždy ideální, ale psychologický účinek útoku Šturmoviků byl obrovský.

Výroba bez kompromisů Il-2 se stal prioritou pro celý válečný průmysl Sovětského svazu. Stalin o něm řekl, že je pro vojáky stejně důležitý jako vzduch a chléb. Továrny vyráběly tisíce kusů měsíčně, a to i v provizorních podmínkách po evakuaci na východ. Celkem vzniklo více než 36 000 kusů, což z Il-2 činí nejpočetnější bojové letadlo v dějinách. Konstrukce letounu byla robustní, ale zároveň zjednodušená tak, aby výroba mohla probíhat rychle a ve velkém množství. Sovětské vedení nekladlo důraz na technickou dokonalost, ale na kvantitu a funkčnost v boji.

Psali jsme:Kdo s koho: Pz. V Panther vs. T-34/85

Hrdinové beze jména Piloti Il-2 se jen zřídka dočkali slávy. Většina z nich padla bez medailí, bez zmínky v kronikách nebo filmech. Přesto jejich nasazení umožnilo Rudé armádě postupovat vpřed. Právě Šturmoviky ničily odpor v zákopech, likvidovaly zásobovací linie a podporovaly pěchotu při přechodech přes řeky i v lesích. Jedním z výjimečných pilotů byl Nelson Stepanyan, arménský národní hrdina, který padl při útoku na německý konvoj. I po vážném zranění se vrátil do boje a létal dál. Jeho osud byl jen jedním z mnoha podobných.

Odkaz létajícího tanku Po válce Il-2 rychle zmizel ze služby. Nová doba si žádala proudová letadla. Přesto zůstává Šturmovik symbolem celé generace sovětských letců. V Rusku je dodnes považován za ikonu Velké vlastenecké války. Ve vojenské historii je chápán jako výjimečný fenomén, který spojil jednoduchost, brutalitu a účinnost.

Zdroj: Šnajdr, Miroslav: Vojenská letadla 3. Praha: Naše vojsko, 1994.