Řecko-turecká válka: jak Turci revidovali versailleský systém
Termín versailleský systém je vztahován souhrnně na nové mocensko-politické uspořádání v Evropě po první světové válce, odvozen od mírové smlouvy, kterou 28. června 1919 uzavřely ve Versailles státy Dohody s Německem jako hlavním ze států, poražených v uplynulé válce. Následovaly obdobné pokořující smlouvy s dalšími poraženými státy. Vytvořil se nový řád, jehož byly garanty vítězné mocnosti Dohody (a možná bychom mohli zdůraznit roli Francie jako horlivého iniciátora toho), a v jehož rámci zde vznikla kategorie pokořených států, představovaných, vedle Německa, Rakouskem a Maďarskem coby nástupnickými státy Rakouska-Uherska, a dále Bulharskem a Tureckem. Jinou věcí je, že zde byli i další nespokojenci s tímto systémem, v němž v mnoha ohledech tkvěly zárodky příští, druhé světové války – ať šlo o izolované sovětské Rusko v době po bolševické revoluci nebo o Itálii, která sice patřila k bloku vítězných mocností, ale kde převládla neuspokojenost s tím, co jí účast v konfliktu vynesla.
Ovšem i ve skupině poražených států se naskytl případ, jenž se jaksi vymkl ostatním tím, že se mu už během několika málo let podařilo původně silně pokořující podmínky, uvalené na něj Dohodou, přece jen zvrátit ke svému prospěchu - a ostatně, případ, jenž se (pokud bychom hovořili o nových poměrech striktně v Evropě) evropského kontinentu dotýkal vlastně spíše jen okrajově. Tím bylo Turecko, resp. dosud Osmanská říše.
Mírová smlouva ze Sévres z 10. srpna 1920 byla poslední, uzavřenou Dohodou s některým z poražených států. V praktické rovině mohla být přísnost jejích podmínek nicméně signalizována hned s uzavřením příměří s Osmanskou říší z konce října 1918. Kromě samozřejmého požadavku na převzetí kontroly nad Dardanelami a Bosporem jako strategickou námořní spojnicí s Černým mořem nebo třeba okamžité demobilizace osmanských vojsk (s výjimkou oddílů, nutných k udržení pořádku), už v listopadu 1918 vstoupily francouzské, britské a též italské a řecké oddíly do Istanbulu. To se rovnalo první cizí okupaci osmanské metropole právě od dobytí byzantské Konstantinopole osmanskými Turky z roku 1453. V daném kontextu závěru roku 1918 se však lze setkat i s poukázáním, pokud jde o mimořádnost takového přístupu vítězů, že tehdy jejich vojenskými silami nebyla, na rozdíl od Istanbulu, obsazena ani hlavní města dalších poražených států, tedy Berlín, Vídeň, Budapešť či Sofie.
Foto: Mapka, znázorňující postup řeckých vojsk do tureckého (anatolského) vnitrozemí. Vlevo tmavě oblast s centrem ve Smyrně (Izmiru), která měla Řecku přímo připadnout, spolu s většinou turecké Thrákie, i podle sévreské smlouvy ze srpna 1920. Vpravo je znázorněn nejzazší postup Řeků a jejich porážka v bitvě na řece Sakarya v srpnu až září 1921. Červená barva značí oblast Úžin pod vrchní kontrolou Velké Británie. | Wikimedia Commons / Public domain
Už to prakticky předznamenalo zánik Osmanské říše. Samozřejmě, již trvalým výsledkem jejího rozpadu mělo zůstat odpadnutí rozsáhlých, převážně arabských oblastí Blízkého a Středního východu, které sahaly přes prostor Iráku, Sýrie, Libanonu, Zajordánska a Palestiny až po Jemen na jihu Arabského poloostrova. Avšak těsně po Velké válce se mohlo zdát, že parcelaci mezi cizí státy podlehne kupř. i značná část Anatólie (čili, aspoň z dnešního pohledu, vlastního Turecka). Pomineme-li komplikovaný případ Arménů a Kurdů na východě, kde se počítalo s jejich vlastními státy, příp. se značnou autonomií, Francie (která už měla zůstat přítomna v Sýrii a Libanonu jako mandátním území Společnosti národů) si nárokovala i přilehlou oblast maloasijské Kilíkie. Na západněji položenou část jižní Anatólie při Středozemním moři si zase vytvářela jisté nároky Itálie, jejíž oddíly se zde v dubnu 1919 vylodily ve městě Antalya.
Nápadné byly požadavky, činěné na úkor Turecka sousedním Řeckem. Dodejme, že Řecko, které si samo vybojovalo nezávislost na Osmanské říši dosud o necelé století dříve, a které si jen krátce před první světovou válkou, za balkánských válek let 1912-13, vydobylo ze zbývajících osmanských území v Evropě mj. část Makedonie a Thrákie na svém severu, se k bloku Dohody plně připojilo po vnitřních rozporech až v červnu 1917 (a jakkoliv už předtím na jeho území přímo probíhala frontová linie mezi armádami Dohody a Centrálních mocností, roli na přetrvávající neutralitě dlouho hrál i proněmecký postoj krále Konstantina I.). S koncem války projevil v tomto směru zvláštní aktivitu premiér Elevtherios Venizelos, liberální politik, jenž sehrál klíčovou iniciativu ostatně už i v přistoupení Řecka k Dohodě. Ten strávil říjen a listopad 1918 v Paříži a Londýně, aby dohodové velmoci přesvědčil o nárocích jeho země na nemalou část Turecka, s poukazováním na dosud „neosvobozené“ řecké obyvatelstvo pod osmanským jhem. Řecku měla připadnout východní Thrákie (čili dodnes evropská část Turecka) a západní část Malé Asie, ale podle jeho ideálních představ, jako by tendujících k obnově staré Byzantské říše, např. i samotný Istanbul (Konstantinopol).
Ještě v listopadu 1918 řecké vojenské jednotky spolu s francouzskými překročily řeku Marica a obsadily část území v turecké Thrákii až k předpolí Istanbulu. V případě maloasijského pobřeží při Egejském moři přitom řecké požadavky jaksi kolidovaly se zájmy Itálie (a připomeňme, že ta zase od své války s Tureckem z let 1911-12 vládla na blízkých Dodekanéských ostrovech, s centrem na Rhodu). Ale zrovna Itálií manifestovaná nespokojenost s přísliby, plynoucími jí z účasti ve světové válce, když italská delegace na protest dočasně i opustila mírovou konferenci v Paříži, podmínila, aby Velká Británie, Francie i USA ponechaly „volnou ruku“ Řekům, jejichž vojsko, shromážděné v Soluni, se 15. května 1919 vylodilo ve Smyrně (Izmiru). Toto město se mělo stát centrem širšího, Řeckem anektovaného území v západní Anatólii, kde tehdy skutečně žilo početné řecké obyvatelstvo (nakonec, vždyť tato oblast při východním pobřeží Egejského moře představovala významné centrum helénské civilizace už ve starověku). Odtud Řekové postoupili na západněji se rozkládající Karaburunský poloostrov, jakož i do vnitrozemí a do severněji a jižněji položených oblastí.
Už jejich vylodění v Izmiru se setkalo s odporem a došlo ke krveprolití, jež si vyžádalo stovky obětí mezi tureckým obyvatelstvem. A na ozbrojený odpor, jaký proti postupujícím řeckým vojákům zahájily z turecké strany nepravidelné síly, postupně se formující do miličních oddílů, reagovali ti represemi, charakterizovanými vypalováním celých vesnic. Kromě případů masakrů na jiných místech, na pozadí těchto bojů se tak třeba i na přelomu června a července 1919 strhla vzájemná vraždění a vypalování čtvrtí, obývaných tureckým či zase řeckým obyvatelstvem, ve městě Aydin. Začala řecko-turecká válka, v níž jako hlavní protivník Řeků (a nejen jich) nevystoupila pochopitelně paralyzovaná osmanská moc, podřízená Dohodě, nýbrž revoluční, nacionalistické vedení, formující se v anatolské Ankaře (Angoře).
Sévreská smlouva z 10. srpna 1920 potvrdila přináležitost východní Thrákie a části Anatólie při egejském pobřeží k Řecku. Jenže nastíněný vývoj předem nesliboval této smlouvě, která i v případě Turecka měla učinit definitivní tečku za první světovou válkou, nějaké dlouhodobé reálné prosazení. Ke konsolidaci a úplnému osamostatnění revolučního režimu v Ankaře, v jehož čele figuroval bývalý osmanský generál a politicky představitel tzv. mladoturků Mustafa Kemal Paša (a mimochodem, rodák ze Soluně, jež se až v roce 1912 stala součástí Řecka), ve svých důsledcích jen přispěl vývoj v Istanbulu v březnu až dubnu 1920. Tam byl z iniciativy sultána Mehmeda VI., a prakticky pod tlakem Dohody, rozpuštěn osmanský parlament, kdežto někteří jeho nespokojení poslanci byli deportováni na Brity spravovanou Maltu.
Foto: Útok řecké pěchoty v oblasti řeky Gediz, během postupu Řeků z léta 1920 | Wikimedia Commons / Public domain
Mírovou smlouvu, podepsanou mezi Dohodou a Osmanskou říší, pak ankarský revoluční režim rozhodně neuznal. To se ve východních oblastech projevilo i v jeho postupu proti zformovanému arménskému státu, vedenému nacionalistickými dašnaky – a tak se mu zhruba do přelomu let 1920/21 podařilo stabilizovat dodnes platnou severovýchodní hranici Turecka, a to i smlouvou s Arménií, jakož nakonec i se sovětským Ruskem z března 1921 (jistě podstatnou vzhledem k opětnému brzkému spojení východní Arménie, a také Gruzie, s Ruskem za aktivit bolševiků). Ostatně, Leninovo Rusko se už předtím změnilo i v dodavatele zbraní a munice pro ozbrojené síly ankarské vlády.
A zatímco kemalistické, tedy vedení v Ankaře podléhající jednotky sváděly boje i s Francouzi a jejich arménskými spojenci na jihovýchodě, v Kilíkii, už v červnu 1920 zahájila ze západu svůj další postup řecká armáda. Tento postup, realizovaný v rozsáhlém pásu od dardanelského břehu Marmarského moře na severu po údolí řeky Menderes na jihu, byl ostatně podmíněn právě i společným zájmem Dohody na eliminaci otevřeného odporu proti sévreskému míru, v tom okamžiku ještě nepodepsanému, v Turecku. Na severním úseku obsadili Řekové město Bursa, a na jižním úseku, ke sklonku srpna 1920, i města Uşak a Afyonkarahisar. To jim otevíralo přístup do centrální Anatólie, přímo k Ankaře. Nikoliv nepodstatná však byla i následná změna politické situace v samotném Řecku. Tam vedly parlamentní volby z listopadu 1920 k pádu Venizela, a k moci se dostala dříve proněmecká royalisticko-konzervativní frakce, která původně vystupovala proti Venizelovým plánům „Velkého Řecka“ a tažení v Malé Asii, ale když už tuto válku zdědila, snažila se řecké ambice v Turecku ještě zintenzívnit. Navíc se na trůn vrátil, po předčasné smrti krále Alexandra I., bývalý král Konstantin I. Nicméně, od podpory řeckého úsilí začaly ustupovat Francie a Itálie, a tak za ním stála v podstatě už jen Velká Británie, resp. hlavně její premiér David Lloyd George.
Na severním úseku řeckých linií v Anatólii narazil 9. ledna 1921 řecký sbor, v záměru dalšího postupu na východ, u městečka Inönü západně od města Eskişehir na pozice turecké nacionalistické tzv. Západní armády, nedávno zformované, která ve svých řadách shromáždila i bojovníky z dříve nepravidelných oddílů a v tuto dobu se již nacházela pod velením Ismeta Paši. V nastalém boji byl řecký postup odražen. Z iniciativy velmocí Dohody, uvědomujících si již neúnosnost dalšího lpění na stanovených podmínkách sévreské smlouvy a zvažujících jejich modifikaci, došlo v únoru až březnu 1921 k bezvýsledné konferenci v Londýně za účasti zástupců řecké vlády a obou tureckých vlád (osmanskou tu zastupoval velkovezír Ahmed Tevfik Paša, jehož autorita byla Ankarou ignorována). A na bojišti zahájili Řekové s příchodem jara novou ofenzívu, která ale ztroskotala v asi pětidenní tzv. druhé bitvě u Inönü od 26. března 1921. Řecké vojsko pod vrchním velením generála Anastasia Papoulase, o uváděné síle asi 50 tisíc mužů, bylo v boji s přibližně stejně početným vojskem Ismeta Paši zastaveno, a v dalších dnech se obrátilo na ústup.
Tou dobou přímo s ankarskou vládou již vyjednávali o míru Francouzi. Tím nastával předpoklad pro jejich další postupné stahování z Anatólie, resp. Kilíkie; a připočteme-li k tomu stabilizaci poměrů při hranicích s vlastně již sovětskou oblastí Zakavkazska, asi to byl další faktor, jenž kemalistickému vedení umožňoval další navýšení koncentrace proti opět postupujícím Řekům. Své jednotky z Anatólie začali stahovat rovněž Italové, a právě pod dojmem dalšího vojenského neúspěchu Řeků byl tento proces jen urychlen.
Foto: Postup řecké pěší divize stepní krajinou v centrální Anatólii. Snímek pochází se srpna 1921, zhruba z doby před bitvou na řece Sakarya. | Wikimedia Commons / Public domain
Dočasný úspěch přinesla řecké straně ofenzíva od července 1921, kdy se část severněji operující řecké armády spojila s jižněji operujícím křídlem v postupu proti Eskişehiru, a tentokrát armáda Ismeta Paši byla nucena k ústupu. Kromě toho, k narůstajícímu pocitu krize v Ankaře přispělo bombardování přístavu Inebolu na černomořském pobřeží Turecka, klíčového pro přísun zbraní a zásob do centrální Anatólie, z palub řecké bitevní lodi a torpédoborce. Nedlouho poté, co byl z rozhodnutí parlamentu (národního shromáždění) v Ankaře jmenován vrchním velitelem tureckých nacionalistických vojsk sám Mustafa Kemal, zlom nastal během asi třítýdenních bojů na řece Sakarya mezi 23. srpnem a 13. zářím 1921. Řekové, již dost vzdáleni od svých logistických základen, byli zase přinuceni ke zpětnému ústupu. Přitom utrpěli asi 20-tisícové ztráty, a na svou velitelskou funkci rezignoval generál Papoulas.
Za výše nastíněných okolností, jistě celkově příznivých pro ankarské revoluční vedení, trvalo pak téměř celý další rok, do srpna 1922, než to přikročilo k rozhodující ofenzívě proti Řekům. Zahájena tato ofenzíva 26. srpna za masivní palby dělostřelectva, vrchní řecký velitel Nikolaos Trikoupis došel pozdě k poznání, že se kemalistické síly soustředily v oblasti jimi znovu čerstvě dobytého Afyonkarahisaru. Na tomto úseku jim přitom čelila zhruba 20-tisícová řecká armáda generála Athanasia Fragkoua, ustupující podél železnice směrem na západ, s cílem vytvořit obranné pozice u města Dumbupinar. K tomu jí ale úder dále postupujících Turků nedal už ani příležitost. Bitva, trvající do 29. srpna, vrcholila rychlým ústupem Fragkouových vojáků přímo k Izmiru. Řekové současně ustupovali po celé frontě, při uplatňování taktiky spálené země, kdežto kemalisté obsazovali jeden bod za druhým, a mezi řeckými důstojníky, kteří padli do jejich zajetí, se ocitl i sám Trikoupis. Už 9. září 1922 vstoupily kemalistické oddíly do Izmiru, jehož křesťanské čtvrti zachvátil o několik málo dní později rozsáhlý požár. Severněji položenou Bursu obsadily 11. září.
S faktickým kolapsem řeckého tažení opouštěly nyní Malou Asii spolu s řeckými vojáky také masy místního řeckého obyvatelstva, obávajícího se pomsty ze strany tureckých nacionalistů. A jestliže obsazení města Çanakkale a přilehlých měst na asijském břehu Dardanelské úžiny kemalisty narazilo na odpor Velké Británie, která vedení v Ankaře pohrozila válkou, bude-li její vojsko dále pokračovat k Dardanelám a Istanbulu, řecko-tureckou válku ukončilo 11. října 1922 příměří ve městě Mudanya. Příznačné může být, že v těsně předcházejícím jednání zastupovali řeckou stranu představitelé Velké Británie, Francie a Itálie (Řekové se toho zúčastnit odmítli, i když vyjednané příměří pak podepsali). V reakci na proklamaci ankarského parlamentu o zrušení sultanátu opustil již v listopadu 1922 sultán Mehmed VI. jako poslední osmanský panovník Turecko, a to i když v Istanbulu zůstávala vojska Dohody až do října 1923, a armáda nového, republikánského Turecka tam vstoupila teprve po jejich stažení. K tomu už mělo dojít na bázi rozhodnutí mírové konference, zahájené ve švýcarském Lausanne.
Zatím ale porážka, „maloasijská katastrofa“ v řeckém pojetí, rychle způsobila vnitřní krizi v Řecku. V září 1922 se vzbouřily vojenské jednotky na ostrovech Chios a Lésvos, a revoluce se záhy přesunula do Athén. Byla svržena konzervativní vláda Dimitria Gounarise a opět i král Konstantin I., nucený abdikovat ve prospěch svého syna Jiřího II. Následoval proces se skupinou osob, jimž byla přisouzena vina za katastrofální selhání anatolského tažení, a které za to, v čele se svrženým premiérem Gounarisem, byly odsouzeny k smrti a popraveny.
Smlouvou z Lausanne z července 1923 uzavřela vznikající (dosud oficiálně nevyhlášená) Turecká republika mír nejen s Řeckem, ale i s blokem Dohody jako takovým, a tím byla anulována předchozí sévreská smlouva. Nápadné bylo prosazení povinné výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, pro níž vytvářel podmínky už masový, do mnoha set tisíc osob narůstající exodus maloasijských Řeků s koncem samotné války. Dohromady se tato výměna měla vztahovat na možná půlmilionu původně řeckých Turků, resp. muslimů a naproti tomu až trojnásobně vyšší počet původně tureckých Řeků, resp. křesťanů.
Řecko-turecká válka let 1919-1922 byla samozřejmě konfliktem neodmyslitelně provázaným s obecnějším postupem, prosazeným po skončení první světové války Dohodou vůči Osmanské říši. Z opačného úhlu pohledu byla jen součástí, byť možná nejdůležitější, tzv. turecké války za nezávislost. Na dědictví rozpadu Osmanské říše mohlo být poukazováno i v kontextu událostí posledních desetiletí, vzhledem k arabským státům, které se poté zformovaly na Blízkém a Středním východě (a byť zde zpravidla ještě bylo delší mezidobí britské či francouzské správy). Problémem, jenž se dodnes výrazně týká i samotného Turecka, je kurdská otázka.
Ovšem, přestože již s vypuknutím Velké války v roce 1914 patřilo k Osmanské říši na evropském břehu Úžin už jen to, co patří Turecku dodnes, tak jak bylo naznačeno už na začátku, tyto události měly svůj význam i z hlediska tehdejší evropské politiky. Přístup Dohody od sklonku roku 1918 mohl odrážet už jednání o dělení dekadentní Osmanské říše v jejím táboře v předchozích válečných letech, a tehdy třeba ještě i za rozhodující účasti carského Ruska. Na druhou stranu, vojenské obsazení Istanbulu Dohodou mohlo sledovat svůj cíl i ve vytvoření základny pro podporu „bílých“ sil v ruské občanské válce, v jihozápadních, k Černému moři přilehlých oblastech bývalého ruského impéria. Každopádně, na rozdíl od smluv z Versailles, Trianonu a dalších obdobných, smlouva ze Sévres se dočkala své poměrně brzké a podstatné revize smlouvou z Lausanne, podepsané již nikoliv s Osmanskou říší, ale vlastně s tureckým národním státem.
Foto: Mustafa Kemal Paša (později prezident Turecké republiky Atatürk) na inspekci jednotek turecké nacionalistické armády, červen 1922. Během několika málo dalších měsíců měla tato armáda vytlačit Řeky z Anatólie, a tím v podstatě i přimět velmoci Dohody, aby ustoupily od řady podmínek, uvalených předtím ještě na Osmanskou říši. | Wikimedia Commons / Public domain
Mustafa Kemal (jenž přijal přídomek Atatürk, „Otec Turků“) zůstal prezidentem Turecké republiky až do své smrti v roce 1938. Sekularizaci tohoto státu demonstrovalo např. zrušení chalífátu (když si osmanští sultáni po předchozí čtyři století nárokovali titul chalífů, hlavy všech muslimů). Je známo, že nápadným rysem Atatürkovy vlády byly reformy, které cílily v jistých kulturních aspektech přiblížit v jádru muslimskou, orientální zemi evropským standardům. A budiž řečeno, že za jeho vlády došlo i k určitému narovnání vztahu s Řeckem, když se třeba Turecko přidružilo k tzv. Balkánskému bloku, sdružujícímu jinak právě Řecko, Jugoslávii a Rumunsko. Atatürkovým nástupcem v prezidentském úřadu byl v letech 1938-1950 Ismet Inönü, čili dříve Ismet Paša, který své příjmení obdržel právě podle lokality svých vojenských vítězství nad Řeky v první polovině roku 1921. A zatímco v odporu proti tzv. versailleskému uspořádání jsou shledávány předpoklady pro pozdější vypuknutí druhé světové války, Turecko si téměř po celou dobu této konfrontace zachovalo neutralitu. Jeho vyhlášení války Německu v únoru 1945 bylo jen spíše symbolickým aktem, jímž si v první řadě snažilo zajistit místo v opět novém poválečném uspořádání.
Zdroj: Criss, N. B. (2015). Occupation during and after the War (Ottoman Empire); Macar, E. (2020). Greco-Turkish War 1919-1922 - oba in: 1914-1918- online. International Encyclopedia of the First World War; Turkish War of Independence (2024). World History Edu
Komentáře