Příměří, dosažené v roce 1609 mezi Španělskem a Spojenými nizozemskými provinciemi, ukončilo jednu fázi desítky let se táhnoucích bojů, na jejichž prvopočátku stálo už povstání v Nizozemí, podřízeném španělskému králi, z roku 1566. To posléze vyústilo ve válku za nezávislost protestantských severonizozemských provincií (mezi nimiž figurovala provincie Holland). Významnou roli v jejím nejširším kontextu sehrálo mj. i dočasné spojenectví Nizozemců s Anglií a Francií. Koncipováno příměří předem na 12 let, po uplynutí lhůty, v roce 1621, začal konflikt mezi Španělskem a z jeho pohledu vlastně stále holandskými „rebely“ nanovo. Nyní se v podstatě prolnul se středoevropskou třicetiletou válkou; a nakonec, také až v rámci vestfálských mírových jednání v Münsteru byla v lednu 1648 válka, často nazývaná osmdesátiletou, ukončena.

Severní Nizozemí (dodejme, že Jižní Nizozemí, nadále z většiny pod španělskou vládou, zahrnovalo území pozdější Belgie a Lucembursko, ale také část dnešního francouzského severu), jako stavovská republika pod nejvyšší autoritou místodržících z oranžské dynastie, představovalo přitom v mnoha ohledech prosperující zemi, měnící se v jednu z předních námořních velmocí. Do poloviny 17. století vyvrcholil tento vzrůst zhruba do stavu, že, s asi 16 tisíci plavidly, mělo disponovat polovinou tonáže všech evropských flotil. Většinou se jednalo o obchodní lodě, ovšem běžnou praxí zejména ještě v počátcích 17. století bývalo využívání takových lodí, při posílení dělostřelecké výzbroje, i k válečným účelům – jak to bylo obvyklé zrovna v případě holandských fluit, od zdola směrem k palubě se zužujících plachetnic, stavěných od sklonku 16. století.

Podobně jako Angličané nebo Francouzi, též Nizozemci začali intenzivně pronikat do vzdálených zámořských oblastí, jež si po celé předchozí století nárokovaly, na úkor ostatních Evropanů, Španělsko a Portugalsko. Také tato otázka byla ožehavou při jednáních, směřujících ke vzpomenutému příměří z roku 1609 – a o to ožehavější vzhledem ke spojení španělské a portugalské Koruny, kterého v roce 1580 dosáhl, v důsledku dynastické krize v Portugalsku, španělský král Filip II., a kdy vlastně anexe Portugalska s jeho koloniemi na jihoamerických (brazilských), afrických a asijských březích rozšířila globální panství už tak mocných španělských Habsburků. Jestliže španělská strana naznačovala i ochotu uzavřít mír, pokud by Nizozemci zastavili plavby do Indie, nakonec ale právě tato věc zůstala nedořešena. Příměří let 1609-21 bylo vysvětlováno, že neplatí pro mimoevropské prostory, kde se dále připouštěly různé pirátské aktivity, resp. nepřátelské aktivity soukromého rázu.

Psali jsme:Okno do historie: Třetí křížová výprava a vítězství krále se lvím srdcem

Namátkou, o geografickém rozsahu a příp. časově dalekosáhlém dopadu nizozemských aktivit v těchto dekádách vypovídá kupř. pronikání nizozemských mořeplavců na Jávu od konce 16. století, kde pak byla v roce 1619 založena osada Batavia, centrum nizozemské Východoindické společnosti a město, jež zůstávalo (jádro dnešní indonéské Jakarty) střediskem koloniální moci Nizozemí v této části světa až do poloviny 20. století. Zase v úplně jiné (a Evropě bližší) části světa, na atlantickém pobřeží Severní Ameriky, se v režii nizozemské Západoindické společnosti (West-Indische Compagnie, WIC), založené roku 1621, formovala kolonie Nové Nizozemí. Jejím centrem se stala osada Nieuw Amsterdam na ostrově Manhattan, koupeném od Indiánů roku 1626. V tomto případě však již po několika desetiletích, v 60., resp. definitivně v 70. letech 17. století, měl průběh anglicko-nizozemských válek rozhodnout, že se tato oblast stala součástí severoamerických držav Anglie a Nieuw Amsterdam se změnil na New York.

Foto: Lodě nizozemské Západoindické společnosti (WIC) před Olindou v první čtvrtině roku 1630. Dobytím tohoto města a nedalekého Recife Nizozemci byly položeny základy kolonie Nové Holandsko, která se pak měla na brazilském pobřeží udržet po dalších bezmála 24 let. | Wikimedia Commons / Public domain

Nápadný byl zájem Nizozemců, jaký, a už před příměřím z roku 1609, vzbuzovaly zejména portugalské zaoceánské državy (a podstatné zde může být, že i zmíněná Jáva teoreticky spadala do široké tradičně „portugalské sféry“). Začalo se to týkat i portugalských osad v Brazílii, příležitostně napadaných nizozemskými korzáry. Podpořena zmíněná Západoindická společnost v době po svém vzniku (víceméně se překrývající s obnovením války se Španělskem) milionem guldenů a propůjčením 12 válečných lodí a vojenských jednotek ze strany generálních stavů, tj. vlády, v jejím řídícím orgánu, mezi tzv. „pány Devatenáctky“ („heren XIX“), se prosadila idea, že by Brazílie mohla být dobyta a jako kolonie rovnou využívána. Kalkulovalo se přitom např. s faktory obecně slabší obrany portugalských kolonií oproti koloniím španělským, anebo relativní dostupnosti Brazílie, táhnoucí se podél značného úseku atlantických břehů Jižní Ameriky, z Evropy. Také za podpory generálních stavů v Haagu tak byla realizována invaze do Brazílie, kde v květnu 1624 flotila WIC udeřila přímo na tehdejší centrum portugalské Ameriky, město São Salvador da Bahia, a jen při slabém odporu vojska, příp. místní milice pod velením portugalského guvernéra jej dobyla. Zatímco většina místních obyvatel uprchla do vnitrozemí (a v zázemí města pak odpor proti invazorům pokračoval), patřilo ke kořisti Nizozemců mj. značné množství třtinového cukru a barevného brazilského dřeva. Když zpráva o události dorazila v červenci do portugalského Lisabonu, byla zformována mohutná španělsko-portugalská síla, která po necelém roce situaci zase zvrátila. K Salvadoru vyrazila flotila 52 válečných lodí s 1 185 děly a více než 12 500 muži (vedle Španělů a Portugalců se hovoří i o  přítomnosti žoldnéřů z jihoitalského Neapolska, rovněž součásti španělského impéria), čili formace ještě o poznání silnější než ta nizozemská, jež Salvador ovládla. Její výsadek při zátoce před městem přiměl během bojů v dubnu 1625 Nizozemce ke kapitulaci.

Nicméně, většina dotyčné španělsko-portugalské expedice se brzy vrátila do Evropy, a zájem Nizozemců o Brazílii, resp. přesvědčení o její zranitelnosti, s přihlédnutím k dlouhému a řídce osídlenému pobřeží, nepolevily. Demonstroval to i známý kaper Piet Hein. Námořník, jenž měl mimochodem zkušenosti ze španělského zajetí a galejemi a jenž byl jedním z velitelů invaze z roku 1624, se v průběhu roku 1627 se svými plachetnicemi znovu postupně dvakrát objevil před Salvadorem, aby vyplenil přístav a jeho okolí. Následně, v září 1628, se Heinovi ve Floridském průlivu, poblíž kubánského Matanzasu, podařilo zmocnit se nákladu galeon španělské „stříbrné flotily“, převážející stříbro (a v menším množství i zlato a další cennosti) z oblastí Mexika a Hondurasu do Španělska. Obrovská kořist, získaná za nepříliš krvavé akce a přivezená do Amsterdamu, přispěla k finančnímu posílení WIC a k uskutečnění jejího nového útoku do Brazílie. Na tom nic nemění, že sám Hein už v roce 1629, tentokrát přímo ve státních službách, padl v západoevropských vodách při námořním tažení proti pirátům z Dunkerque (tehdy dosud součásti Jižního Nizozemí), působícím ve službách španělského krále.

Psali jsme:Japonci v roce 1942 na Aletuských ostrovech zajali osm meteorologů a manželský pár z Ohia

WIC nyní zaměřila pozornost nikoliv na Salvador, ale na severněji položenou oblast kapitanie Pernambuco. Navzdory zprávám o chystaném novém velkém útoku Holanďanů, přicházejícím do Portugalska, na dvůr španělského (a portugalského) krále Filipa IV. i přímo do Brazílie, neefektivním se ukázal výsledek předchozích obranných opatření a odpor přítomných portugalských vojáků proti síle WIC o více než 60 lodích s 1 170 děly a více než 7 tisíci muži na palubách. Ta, pod vrchním velením Hendricka Corneliszoona Loncka, před polovinou února 1630 bombardovala přístavní město Recife. Asi 3 tisíce Nizozemců se vylodily u severněji ležícího města Olinda, a přes odpor Portugalců, kteří mj. i pálili komodity, skýtající pro útočníky komerční hodnotu, padla Olinda a do 3. března 1630 též Recife do nizozemských rukou.

Tak se nizozemská WIC etablovala na nejvýchodnějším cípu brazilského pobřeží, kde začala vytvářet novou vlastní kolonii, Nové Holandsko (Nieuw Holland). Pokud samotná portugalská Amerika postrádala síly, které by takový stav změnily, ani reakce ze španělsko-portugalského centra impéria nepřinesla zdaleka takový výsledek jako za předchozí okupace Salvadoru da Bahia. Námořní bitva mezi nizozemskou a vyslanou španělsko-portugalskou flotilou, k níž došlo ve vodách Pernambuka 12. září 1631, nepřinesla jasný výsledek.

Z Recife a Olindy postupovali Nizozemci v průběhu let, při dobývání a podmaňování si jednotlivých portugalských pevností a statků s plantážemi cukrové třtiny, podél pobřeží zejména na severozápad, nakonec (do let 1641/42) až do oblasti Maranhãa jihovýchodně od ústí Amazonky. V pobřežním prostoru jižně od Recife se stala konfliktním bodem osada Porto Calvo, rovněž jimi obsazená, ovšem už v červenci 1635 opět dobytá Portugalci. Prvořadý zájem WIC spočíval v tom, aby se takový zábor předtím už jiným evropským státem kolonizovaných území ekonomicky vyplatil. Třebaže produkty tropického brazilského zemědělství a přírody, tak jako uloupené lodě a jejich náklady jí přinášely po roce 1630 velké zisky, na druhou stranu situace přirozeně vyžadovala navýšení investic do dalších lodí a jejich posádek, válečného materiálu... V realitě, kdy mnoho brazilských osadníků, včetně plantážníků se svými černošskými otroky, z Holanďany obsazených území prostě prchalo, lákala společnost do svého Nového Holandska nové přistěhovalce.

Při požadavcích vojenských velitelů v kolonii na vytvoření efektivní administrativy byl v Nizozemsku do zřízené funkce generálního guvernéra jednomyslně vybrán Johan Maurits van Nassau, příslušník rodu holandských místodržících a jeden z nizozemských velitelů ve válce proti Španělům ve Flandrech. Ten dorazil s velkou flotilou do Recife v lednu 1637. Z jeho iniciativy, a zájmu na zajištění bezpečnosti kolonie, síly WIC posléze nejenže znovu obsadily Porto Calvo, ale postoupily ještě dále na jihozápad až k řece São Francisco. V roce 1638 však selhal jeho pokus o dobytí Salvadoru. To na druhé straně zase vyprovokovalo vyslání španělsko-portugalské námořní eskadry, která se s Nizozemci opakovaně střetla u břehů Nového Holandska počátkem roku 1640.

Nassau usiloval mj. o loajalitu portugalských (brazilských) osadníků nebo o spojenectví s Indiány nazývanými Tapuiá proti tupíjským Indiánům na straně Portugalců. Korespondovalo s ekonomickými zájmy zahájení námořních útoků na portugalské državy při protilehlých březích jižního Atlantiku, tj. v Africe. Už v roce 1637 se v holandském držení ocitla pevnost São Jorge da Mina na tzv. Zlatonosném pobřeží (v dnešní západoafrické Ghaně), a ve druhé polovině roku 1641 Luanda v Angole a ostrov São Tomé v Guinejském zálivu. Tím WIC získala, k severovýchodní části Brazílie, pod kontrolu také portugalská střediska obchodu s otroky při africkém pobřeží, a samozřejmě, zajistila si přísun otrocké pracovní síly na plantáže v Novém Holandsku. Ostatně, jen v letech 1636-45 převezly lodě WIC, podle archivních dokumentů, do Ameriky více než 23 tisíc afrických otroků.

Mezitím, v prosinci 1640, došlo v Lisabonu k převratu, který ukončil 60-leté období španělsko-portugalské unie, resp. znamenal faktické osamostatnění Portugalska s jeho koloniálním impériem na Španělsku. Portugalským králem byl provolán João, vévoda z Bragançy, jako Jan IV. Portugalsko, hájící svou samostatnost, hledalo sblížení s evropskými nepřáteli Španělska, a v červnu 1641 tak uzavřelo smlouvu o ukončení nepřátelství i se Spojenými nizozemskými provinciemi. Tato nová realita ale sotva mohla bezprostředně něco měnit na aktivitách nizozemských společností v zámoří, včetně aktivit WIC, s pozicemi, jakých na úkor Portugalců dosáhla v Brazílii a už i v Africe.

Na druhou stranu, právě v revoluční atmosféře v metropoli je shledáván vliv na sílící protinizozemské nálady v Brazílii, přerůstající do formy guerillového odboje. Nedlouho poté, co WIC ovládla Maranhão, ničivé útoky na jednotlivé holandské hlídky a posádky zase omezily její správu v této nejsevernější výspě Nového Holandska, definitivně vyklizené Nizozemci koncem února 1644. Sám generální guvernér Nassau, obviňován vedením WIC ze špatné finanční politiky a snad až z toho, že své funkce využívá hlavně ve svůj prospěch, se zdráhal žádat o další posily do Nizozemí z obav před výčitkami ze ztrátovosti celého podniku – a nakonec, obeznámen, že „pánové XIX“ jeho služby vypověděli, 22. května 1644 se nalodil, aby odplul zpět do vlasti. Jeho nástupci již čelili situaci, v níž byli statkáři na jimi ovládaném území burcováni ke vzpouře, a která přibližně v polovině roku 1645 vyústila v protinizozemské povstání v Pernambuku. V jeho vedení stáli André Vidal de Negreiros a João Fernandes Vieira, přičemž druhého z nich, předtím sloužícího Nassauovi a tedy Nizozemcům, jmenoval guvernér portugalské Brazílie Teles da Silva, po úspěšném střetu s muži nizozemského plukovníka Hause, velitelem protinizozemského tažení. Významnou roli v silách povstalců hrály od počátku také oddíly Indiánů v čele s Filipem Camarãem, jenž sám náležel k indiánské skupině Petiguárů, a černochů v čele s Henriquem Diasem, uprchlíkem z holandské kolonie, v jehož očích představovali Nizozemci horší otrokáře než Portugalci.

Pernambučtí povstalci se dočkali posil ze Salvadoru a později i z jihobrazilského São Paula. I když i na straně Nizozemců se ještě objevily posily z evropské metropole, pod tlakem povstalců (jimž se např. brzy podařilo eliminovat nizozemskou moc v údolí řeky São Francisco) se prostor Nového Holandska dále omezoval. Recife zůstalo základnou pro nizozemské námořní výpady na vzdálenější úseky brazilského pobřeží, k čemuž patřilo i opět postupně dvojí vyplenění a zpustošení okolí Salvadoru. A zatímco se v Evropě zvažovala alternativa, že Portugalsko poskytne Nizozemcům za jejich odchod z Brazílie výkupné, podnikla tentokrát portugalská strana z brazilského Rio de Janeira námořní transatlantický výpad do Angoly. Tam se účastníci expedice spojili s Portugalci, kteří byli před lety vypuzeni z Luandy a kteří se zatím snažili rozložit koalici místních afrických spojenců WIC. V srpnu 1648 byli Nizozemci v Luandě přinuceni ke kapitulaci, a hlavní centrum exportu otroků do Brazílie znovu padlo do portugalských rukou.

Mezi povstalci v Pernambuku zatím připadla klíčová pozice na portugalského generála  Franciska Barreta de Meneses. Ten spolu s již jmenovanými veliteli dosáhl dvou přesvědčivých vítězství nad početnějšími a lépe vyzbrojenými Nizozemci v bitvách na plošině Guararapes poblíž Recife, v nichž jejich oddíly, o celkovém počtu jen něco přes 2 tisíce, příp. 3 tisíce mužů, plně využily znalostí místního terénu a léček. Nenadálý útok, zahájený zde 19. dubna 1648 jednou skupinou proti blížícímu se předvoji vojska WIC pod velením Sisigmunda von Schkoppe, podnítil Nizozemce (dohromady několik tisíc mužů, včetně asi tisícovky Indiánů Tapuiá) k protiútoku. V nepřehledném terénu ale došlo k napadení jejich bočních křídel, a v boji, v němž důležitou roli sehrál boj muže proti muži s chladnými zbraněmi, byli Nizozemci donuceni k ústupu, se ztrátami asi 1 000 padlých a stovek zraněných. Počet padlých na portugalsko-brazilské straně je naproti tomu uváděn na necelou stovku, kromě rovněž několika set raněných.

Foto: Vyobrazení jedné z bitev na plošině Guararapes, k nimž došlo 19. dubna 1648, resp. 19. února 1649. K pádu Nového Holandska (který tyto bitvy v podstatě předznamenaly) přispěly asi ještě spíše než sama portugalská metropole domácí, brazilské síly. I když v polovině 17. století byla nezávislá Brazílie ještě velmi vzdálenou budoucností, duch patriotismu, s nímž bylo protinizozemské povstání v Pernambuku provázáno (a který spojil bělochy portugalského původu, Indiány a černochy), je příčinou, že právě tyto bitvy jsou dnes nahlíženy jako symbolický počátek vzniku brazilské armády. | Wikimedia Commons / Public domain

K druhému střetu v téže lokalitě došlo 19. února 1649, přičemž je připomínán i motiv pomsty za uvedenou porážku, s nímž více než 5 tisíc nizozemských vojáků a námořníků, příp. i Indiánů a černochů v jejich službách, vyrazilo z Recife. Ovšem i tentokrát, když se toto vojsko vrhlo proti pozicím asi 800 mužů Fernandese Vieiry, asi v domnění, že jde o jedinou zbývající sílu na straně povstalců, bylo znovu nečekaně napadeno z boků vyšším počtem portugalsko-brazilských pěšáků, příp. i jezdci, a boj skončil podobně jako o necelý rok dříve. Mezi padlými Nizozemci (více než 1 000) byl i jejich velitel plukovník van den Brincken nebo např. viceadmirál Giesseling. Portugalsko-brazilské ztráty jsou přitom uváděny jako ještě o téměř polovinu nižší než v první bitvě na Guarapesu.

Nizozemci pak zůstávali vlastně obleženi v Recife. Bezvýchodnost situace Nového Holandska začali pociťovat i mnozí činitelé ve službách WIC, opouštějící své funkce i samotnou kolonii. V samotném Nizozemsku odvedla pozornost od Brazílie námořní válka  s Cromwellovou Anglií let 1652-54. V prosinci 1653 se před Recife objevila portugalská flotila; a Nizozemci, postrádající naději dalších posil z Evropy, nakonec přistoupili na vyjednávání, v rámci nichž na své pozice rezignovali. Do 28. ledna 1654 kapituloval Mauritsstad, město (součást Recife) založené za Nassauovy správy. Portugalci si podřídili indiánské a černošské jednotky, sloužící Holanďanům, a rekvírovali zbraně a munici. Podle portugalského jezuity Antonia Vieiry získali tehdy „bez smrti jediného člověka“ 17 dobře zásobených pevností.

Nizozemská kolonie na brazilském pobřeží po 24 letech existence zanikla. Kromě nizozemských protestantů museli nyní Brazílii opustit, jako další nedávní přistěhovalci, i evropští Židé, se svým náboženstvím tolerovaní protestantskými Holanďany, avšak nikoliv katolickými Portugalci. Na počest vítězství v Brazílii nechal portugalský král Jan IV. v Lisabonu 20. března 1654 sloužit slavnostní Tedeum – a celá záležitost byla dořešena až mírovou smlouvou mezi Nizozemím a Portugalskem, uzavřenou v Haagu v srpnu 1661. O celkovém ústupu portugalské strany ale svědčí nejen vysoká částka, vlastně už dříve zamýšlené výkupné za opuštění Brazílie, jíž se ta zavázala vyplatit straně nizozemské. Navzdory vypuzení WIC z Brazílie, jakož i z Angoly nebo ostrova São Tomé, podotkněme, že v nizozemském držení zůstala též zmíněná pevnost, nyní St. George Del Mina, v západní Africe. Ovšem především, nápadně posílil nizozemský koloniální vliv na úkor vlivu portugalského v oblastech při Indickém oceánu (připomeňme malajskou Malakku nebo državy na Cejlonu a v části jižní Indie). Na druhou stranu, bylo-li uvedeno, že už anglicko-nizozemské války po polovině 17. století zase přinesly konec nizozemské kolonii v Severní Americe, pak můžeme dodat, že, ale až mnohem později a zase za zcela změněné situace v Evropě, na přelomu 18. a 19. století, opět Velká Británie měla získat mnoho na úkor nizozemského koloniálního panství ve světě.

Boj o Brazílii zhruba v letech 1624-54 představoval součást širšího, v podstatě až globálního zápasu mezi Nizozemci a Portugalci. Z dnešního pohledu se může podsunout třeba taková zjednodušující rekapitulace: Shrneme-li období několika století, často nazývané novověkem, a s výraznějším přesahem až do dob, obvykle vydělovaných jako moderní dějiny (20. století), sotva se nám může podsouvat obraz Portugalska nebo Nizozemí jako hlavních či trvalejších velmocenských aktérů na scéně vlastního kontinentu (jistě, v případě ekonomicky silného Nizozemí zrovna v 17. století se vážné výhrady vůči takovému tvrzení nabízí). Každopádně však, v obou případech jde o země, které prostřednictvím zámořského kolonialismu jako vlastně vnější, evropské mocenské faktory paralelně výrazněji poznamenaly dějiny Ameriky, Afriky a Asie. 

Zdroj: britannica