„Alea iacta est“ – 11. leden roku 49 př. n. l. byl zlomovým bodem v dějinách Římské republiky. V tento den stál Julius Caesar na břehu malé řeky Rubikon a učinil rozhodnutí, které vedlo k občanské válce a nakonec změnilo osud Říma. Události, které k tomuto okamžiku vedly, se však začaly odehrávat dlouho před tímto dnem.

Foto: Římští vojáci na břehu řeky Rubikon | Adobe Stock

Caesar, který právě dokončil devítiletý prokonzulský úřad v Galii, se ocitl v obtížné politické situaci. Jeho odpůrci v Římě, vedení Catonem Mladším, ho dychtivě chtěli postavit před soud za údajné zločiny spáchané během jeho konzulátu před deseti lety. Jediným způsobem, jak se vyhnout trestnímu stíhání, bylo získat nový konzulát, který by mu zaručil imunitu.

Psali jsme:Erich Hartmann: Nejúspěšnější stíhací eso všech dob „sabotovalo sovětské válečné úsilí“

Situaci však komplikovala skutečnost, že Caesarův bývalý spojenec Gnaeus Pompeius Magnus přeběhl k jeho odpůrcům. Pompeius, kdysi Caesarův zeť, nyní vedl stranu, která se proti němu postavila v Senátu. Zablokoval Caesarovy pokusy o prodloužení jeho konzulátu a trval na tom, aby rozpustil své legie.

Caesar si uvědomil, že bez armády by byl pro své nepřátele snadným terčem, a proto odmítl vyhovět požadavkům Senátu. V Transalpské Galii měl rozmístěno osm legií, ale jejich přesun do Itálie by byl nezákonný, protože vstup ozbrojených sil na italské území bez souhlasu Senátu byl považován za hrdelní zločin.

Situace se stávala čím dál napjatější. Caesarovi spojenci v Římě, zejména tribunové lidu v čele s Markem Antoniem, využili svého práva veta k oddálení jmenování nového prokonzula Galie. Nemohli to však dělat donekonečna – bylo nutné přijmout nějaké řešení.

Caesar se snažil najít kompromis a předložil podmínku: pokud Pompeius učiní totéž, rozpustí své legie. Mnozí v Římě však Pompeia považovali za garanta ústavy a zákonnosti a nehodlali ho zbavit podpory. Situace dosáhla kritického bodu, když Pompeiův tchán Metellus Scipio navrhl zákon, který by prohlásil Caesara za nepřítele státu, pokud nerozpustí své legie. V reakci na to byli Marcus Antonius a další Caesarovi stoupenci nuceni uprchnout z Říma.

Psali jsme:Vylodění Spojenců v Normandii: Někde zcela bez problémů, jinde naprostá jatka

Antoniův příchod do Caesarova tábora byl zlomovým bodem. Caesar měl nyní formální záminku k invazi do Itálie – bránit práva lidových tribunů. Riziko však bylo obrovské: měl pouze jednu legii čítající asi 5 000 mužů, zatímco většina římské elity se proti němu postavila.

Ráno 11. ledna roku 49 př. n. l. stál Caesar na břehu Rubikonu, malé řeky, která oddělovala Cisalpskou Galii od Itálie. Přesná poloha starověkého Rubikonu je mezi historiky stále předmětem debat – někteří jej ztotožňují s dnešní řekou Rubikon, jiní se sousedními toky Uso, Pisciatello nebo Fiumicino.

Caesar věděl, že stojí před osudovou volbou. Podle Suetonia oslovil své společníky slovy: „Přátelé, pokud se zdržím překročení této řeky, začnou pro mě neštěstí. Ale pokud ji překročím, neštěstí postihne všechny.“ Tato slova odrážejí Caesarovo hluboké pochopení důsledků svého rozhodnutí. Věděl, že nečinnost by znamenala konec jeho politické kariéry, ale překročení Rubikonu by nevyhnutelně vedlo k občanské válce.

Nakonec zvítězila Caesarova ambice a strategické myšlení. Vzpomněl si, jak se před lety jako mladý generál díval na sochu Alexandra Velikého a naříkal nad tím, že ve věku, kdy Alexandr už dobyl svět, on nedokázal nic velkého. Caesar nařídil svým vojskům překročit Rubikon – a tento okamžik se stal zlomovým bodem nejen v jeho životě, ale i v dějinách Římské republiky.

Caesarův přechod Rubikonu se stal jednou z nejslavnějších epizod starověké historie, a to především díky větě, kterou v tu chvíli údajně pronesl: „Alea iacta est“ – „Kostky jsou vrženy.“ Tato slova se stala symbolem osudového rozhodnutí, bodu, odkud není návratu. Historické prameny a lingvistické analýzy však zpochybňují přesnost této fráze. Jediný původní latinský zdroj, Suetonius, pravděpodobně obsahuje chybu ve slovesném tvaru. Místo přítomného času „est“ (je) by s největší pravděpodobností mělo být použito rozkazovací „esto“ (ať je).

Caesarova věta tedy s největší pravděpodobností zněla jako: „Alea iacta esto!“ – „Nechť jsou kostky vrženy!“ Tuto verzi podporují řecké zdroje – díla Plutarcha a Appiana, kteří citují frázi „Annerríphto kúbos“ – řecký ekvivalent „Alea iacta esto“. Je zajímavé, že tato věta je citátem z díla řeckého komediografa Menandra. Caesar, známý svým vzděláním a láskou k řecké kultuře, mohl tuto literární narážku v tak dramatickém okamžiku klidně použít.

Rozdíl mezi „Kostky jsou vrženy“ a „Nechť jsou kostky vrženy“ se může zdát nepatrný, ale významně mění vyznění výroku. „Kostky jsou vrženy“ naznačuje, že rozhodnutí již bylo učiněno a není cesty zpět. „Nechť jsou kostky vrženy“ naopak vyjadřuje ochotu přijmout jakýkoli výsledek; je spíše výzvou osudu než konstatováním hotové věci. Tento jazykový detail dodává Caesarově postavě hloubku – ukazuje ho nikoli jako muže, který slepě jde za svým cílem, ale jako stratéga, který chápe rizika a je připraven na jakýkoli vývoj událostí.

Caesarův přechod Rubikonu zahájil občanskou válku, která trvala čtyři roky a skončila jeho vítězstvím. Konflikt navždy změnil politickou krajinu Říma, ukončil republikánský systém a otevřel cestu k vytvoření císařství. Je zajímavé, že datum této události – 11. ledna roku 49 př. n. l. – bylo později v historických kronikách změněno na 23. listopadu roku 50. To je dáno tím, že Caesar, který se stal diktátorem, provedl kalendářní reformu a zavedl juliánský kalendář, který se v Evropě používal až do 16. století.

Caesarovo vítězství v občanské válce přineslo hluboké změny v římské společnosti. Zavedl řadu důležitých reforem, včetně pozemkové reformy, rozšíření občanských práv a reorganizace vlády. Jeho rostoucí moc a vliv však vyvolaly nespokojenost republikánů, což nakonec vedlo k jeho atentátu v roce 44 př. n. l.

Překročení Rubikonu nebylo jen zlomovým bodem v Caesarově životě a dějinách Říma, ale také vstoupilo do jazyka jako idiom pro neodvolatelné rozhodnutí. Tato fráze se dodnes používá v moderních jazycích a připomíná nám, jak jedno rozhodnutí může změnit běh dějin. Události z 11. ledna roku 49 př. n. l. na břehu malé italské řeky tak měly obrovský dopad na běh světových dějin. Nejenže určily osud Julia Caesara a Římské republiky, ale zanechaly také nesmazatelnou stopu v kulturní paměti lidstva a staly se symbolem osudové volby a ochoty přijmout její důsledky.

Zdroj: Gaius Suetonius Tranquillus – Životopisy dvanácti císařů (De Vita Caesarum), Britannica