Ruští zajatci v čečenské válce: Nevýslovné krutosti i novodobé otroctví
O ruských válečných zajatcích v Čečně není lehké psát, jelikož neexistují žádná kvalitní data ze strany ruského velení. První válka v Čečensku byla podivná a brutální. Jelcin neměl na válku peníze a doufal, že dobytí Čečenska bude krátká a blesková záležitost. Jeho generalita počítala s tím, že na dobytí země bude stačit 20 až 30 dní. V tom se generálové strašně mýlili a Rusové Čečence dost podcenili.
Ruská armáda se totiž nacházela ve špatném stavu, do boje byly nasazeny špatně vycvičené a organizované jednotky a kvůli škrtům v rozpočtu neměli Rusové dostatek kvalitních důstojníků a poddůstojníků. Válka se proto neplánovaně protáhla a s ní rostla i brutalita obou bojujících stran. Ruští velitelé, kteří neviděli výplatu i několik měsíců, se tak snažili na válce vydělat a díky tomu se chovali bezohledně k mladým brancům, které často okrádali o jídlo a oblečení.
Foto: Ruští vojáci v Čečně | Shutterstock
Je také zajímavé, že mnoho Čečenců sloužilo v ruské armádě a nemalé procento dokonce zažilo válku v Afghánistánu. Ruští důstojníci a vojáci zase dobře znali několik čečenských polních velitelů, protože s nimi sloužili v zakavkazském vojenském okruhu. Někteří dokonce společně bojovali v Afghánistánu.
Během prvního útoku na Groznyj, kdy čečenští bojovníci nemilosrdně a nekompromisně zmasakrovali ruské obrněné kolony, nebyli žádní zajatci. Čečenci bez protitankových děl zničili 250 ruských tanků a obrněných vozů, byli na koni a řádili jako čerti. Ničili ruská vozidla s červených křížem a nemilosrdně zabíjeli převážené zraněné vojáky. Mnoho ruských vojáků se pokusilo z tohoto pekla utéct, kdy zahodili své zbraně, aby ukázali Čečencům, že nejsou nebezpeční. Nikomu z nich to však nepomohlo. Čečenci popravovali každého chyceného Rusa v uniformě, pohrdavě shlíželi na jejich strach a smáli se tomu, jak prosí o život.
Bitva o Groznyj se však protáhla a chování Čečenců k ruským zajatcům se časem změnilo. Přestali je zabíjet a většinou se k nim chovali slušně, podle svých možností. Čečenci je dobře krmili a mnozí ruští vojáci, kteří se později dostali na svobodu, vypověděli, že se v zajetí měli líp než v armádě. Změna chování Čečenců vůči zajatým Rusům měla své důvody. Obě strany mezi sebou obchodovaly a Čečenci potřebovali peníze. Zkorumpovaní ruští důstojníci, kteří neviděli dlouhé měsíce žold, prodávali Čečenců všechno možné, zbraně, munici, vybavení, výbušniny i obrněnou techniku. Čečenci jim za to platili v dolarech, a ty bylo třeba někde vzít. Prodej zajatců se ukázal jako výhodný obchod, a tak Čečenci prodávali zajatce jejich rodinám, nebo je vyměňovali s Rusy za zbraně a munici.
Někdy Čečenci zajaté Rusy prostě propustili a nechali je jít. Je znám konkrétní příběh ředitelky školy Valentiny Krajevové z Volgodonska, které Čečenci zavolali telefonem a řekli jí, že drží v zajetí jejích syna a že ho pustí na svobodu, avšak musí po vládě požadovat zastavení války. Krajevová napsala telegram Jelcinovi i předsedovi ruského parlamentu Ivanu Rybkinovi a žádala je o pomoc. Té se samozřejmě nedočkala a tak se tato statečná žena rozjela na vlastní pěst do Čečenska. Tam se setkala s Basajevem i s prezidentem Dudajevem a Čečenci jejího syna propustili na svobodu. Krajevovou pak následovaly další desítky ruských matek, které v Čečensku hledaly své syny. Někdy byly úspěšné, někdy ne a některé hledaly své syny i celý rok.
Horší bylo, když se zajatci dostali do rukou arabských dobrovolníků nebo militantních polních velitelů, jako byli Arbi Barajev nebo Ruslan Gelajev. Ti zajatce vůbec nebrali a často vojáky před smrtí mučili. Někdy se zajatci dostali do neúmyslného bombardování své armády a umírali společně s čečenskými vojáky, kteří je hlídali.
Když se válka přesunula z Grozného do hor, Rusové přidali na brutalitě a páchali stále víc zvěrstev na civilním obyvatelstvu. S tím rostla i brutalita čečenských vojáků a jejich ochota brát zajatce ochladla. Ruští zajatci tak byli častěji popravováni a život zajatých Rusů závisel často na náhodě. Záleželo na tom, který čečenský bojovník je zajal a také na tom, kdo tomu bojovníkovi velel. Čečenská velitelská struktura nebyla pevná a polní velitelé se často rozhodovali sami za sebe. Polní velitelé Arbi Barajev, Salman Radujev a známý Chattáb zajatce nebrali vůbec a jejich muži měli nařízeno popravit každého Rusa. Chattáb prý brutální popravy dokonce natáčel a prodával jejich nahrávky na videokazetách v muslimských zemích, aby mohl financovat válku. Jiní polní velitelé jako byli Šamil Basajev a Ruslan Gelajev časem rychle zjistili, že zajatci jsou cenné zboží a svým mužům za každého zajatce pragmaticky platili. Následně je měnili s Rusy za munici a zbraně. Někdy se stávalo, že čečenský bojovník zajatého Rusa prodal do otroctví čečenským civilistům a dál se o něj nestaral. Čečenští civilisté drželi v otroctví hodně ruských vojáků. Rusové se zas snažili na válce vydělat tím, že často unášeli čečenské civilisty, které pak drželi na základnách a snažili se je prodat jejich rodinám. Čečenci se zajaté vojáky proto snažili za členy svých rodin vyměnit. Jindy je drželi v zajetí jako svou investici a doufali, že je prodají jejich rodinám. Jednalo se v podstatě o trh s otroky na obou stranách.
Mnoho nepoctivých ruských velitelů zaznamenalo zajatého vojáka jako padlého v boji, aby se vyhnuli papírování. A tak se několikrát se stalo, že ruským rodinám přišly z Čečenska údajné ostatky jejich synů, které pak rodiny řádně pohřbily. Po čase je však zkontaktovali Čečenci, kteří jim oznámili, že drží v zajetí jejich syna a chtějí za ně peníze. Na druhou stranu ještě rok po skončení první čečenské války, ležely v hlavní vojenské márnici v Rostově na Donu stovky těl, kdy se jednalo o spálené a jinak zmrzačené mrtvoly ruských vojáků, které nešly identifikovat. Špatně a nebo vůbec placení pracovníci márnice, kteří měli na starosti identifikaci těl, neměli velkou motivaci pracovat, a tak mnoho ruských rodin nedostalo příležitost své blízké pohřbít. Až takový chaos v ruské armádě panoval.
Dá se předpokládat, že většina ruských vojáků, které drželi v zajetí čečenští civilisté, byla vykoupena na svobodu nebo vyměněna za zbraně a munici. Někdy zajatého Rusa čečenská rodina dokonce adoptovala a Rus u rodiny zůstal. Někteří takto asimilovaní Rusové pak byli zabiti vlastními vojáky za druhé čečenské války. Také se stalo, že se nad zajatcem Čečenci jednoduše slitovali a pustili ho sami na svobodu. Pak tu ovšem byly případy, kdy čečenští civilisté odkoupili od bojovníků zajatce jen proto, aby na něm mohli vykonat pomstu. Rusové nemilosrdně bombardovali civilní vesnice a v troskách domů tak umíraly celé rodiny, proto v Čečensku fungovala krevní msta. V tom případě byl zajatec, mnohdy i krutým způsobem, popraven. Stejně tak dopadli zajatci, kteří byli v držení polních velitelů a měli tu smůlu, že nikdo nestál o jejich vykoupení, a nebo jejich rodiny neměly na zaplacení výkupného dostatek peněz. Ti byli popraveni také.
Život vojáků, kteří se vrátili domů z čečenského zajetí, byl těžký a nic hezkého je nečekalo. Ruská armáda byla v chaosu a nechtěla mít s nimi nic společného. Armáda se obávala, aby po nich ruské rodiny nepožadovaly peníze, které musely vynaložit na výkupné. Mnozí z těchto navrácených mužů byli armádou oficiálně zaznamenáni jako padlí v boji a jejich přítomnost tak poukazovala na selhání armády, což bylo samozřejmě nežádoucí. Někteří ze zajatců byli dokonce obviněni z dezerce a skončili ve vězení.
Video: Jeden z mála dochovaných videozáznamů, kde ,,rebelové" berou ruské vojáky jako válečné zajatce / YouTube